Nájemní bydlení je tam mnohem rozšířenější než v Česku. A nikomu to nepřipadá jako ekonomický nerozum. Jestliže tuto mentalitu Češi postupně přijmou za svoji také, usnadní jim to život. Navíc učiní věc v mnoha ohledech rozumnou i ryze z ekonomického hlediska.
Při dnešní ceně nemovitostí zejména ve městech, jako je Praha nebo Brno, je – a bude – jejich investiční výnos poměrně nízký. Nabízí se řada výnosnějších investičních alternativ.
Roční výnos u nemovitosti v zásadě znamená poměr ročního výnosu z nájemného, které majitel inkasuje jejím pronájmem, a celkových investičních výdajů (zejména nákladů na pořízení dané nemovitostí, ale i na jejích případné rekonstrukce či renovace, pozn. aut.).
Čím vyšší cenu nemovitosti tedy mají, tím méně výnosné jsou, jestliže nájmy nerostou srovnatelným tempem jako právě ceny nemovitostí. Což v posledních letech vskutku nerostou.
Pokud člověk pořizuje nemovitost jako svoji střechu nad hlavou, nikoli jako investici, představuje vlastnictví jistě výhodu, která se projeví zejména v důchodovém věku.
O vysokém podílu nemovitostí v osobním vlastnictví, jenž je pro Česko charakteristický, lze tedy uvažovat jako o svého druhu čtvrtém pilíři důchodového systému. Jenže dnešní důchodci se k vlastním nemovitostem dostali často „za hubičku“ zejména v 90. letech. V rámci restitucí nebo tehdejších extrémně výhodných privatizací bytového fondu.
Právě zde spočívá ústřední příčina české obsese vlastněním nemovitosti. Češi se zkrátka namlsali v mimořádné transformační etapě. Jenže ta už se nebude opakovat.
Dnešní mladé lidí, kteří zblízka pozorovali, jak se jejich rodiče nebo prarodiče dostávají levně k velmi hodnotnému a rychle zhodnocujícímu majetku, podobná přízeň osudu už nepotká. Měli by proto dvakrát zvažovat, zda jim vyplatí uvazovat k noze kouli v podobě třicetiletého zadlužení a splácení.
Rozumnější než nákup bytu v Praze či Brně může být třeba bydlení v pronájmu v těchto městech a koupě nemovitosti k pronájmu v levnějších městech typu Ústí nad Labem nebo Ostravy. I tam však v uplynulé době ceny realit mohutně rostly.
Proto rozhodně není nerozumem, když člověk zůstane v pronájmu a uspořené prostředky bude investovat třeba do akcií. Pokud začne investovat do akcií v poměrně mladém věku třeba kolem 35 let, za celý život mu i přes propady burz akcie vynesou mnohonásobně více než vlastněná nemovitost.
Z akciových výnosů pak nebude potíž zaplatit si velmi důstojné stáří, byť půjde o stáří v pronájmu. Případně si z výnosů z akcií nakonec pořídí nemovitost na důchod, aniž by se musel zadlužit jedinou korunou.
V Česku, stejně jako v západní Evropě, bude podíl lidí, kteří bydlí v nájmu, narůstat. Je tedy žádoucí, aby neměli pocit, že jsou z toho důvodu jakkoli stigmatizování. I inflační vlna, jež se právě přehání Českou republikou, vede k velkému přerozdělení bohatství ve společnosti.
Bohatí lidé – často již majitelé nemovitostí – dále zbohatnou, zatímco za inflaci zaplatí hlavně střední vrstva. Dále se tak rozevřou nůžky bohatství ve společnosti. Střední třída bude muset častěji do nájmu, protože na vlastní nemovitost nebude mít dost peněz, zatímco „rentiéři“ budou rozšiřovat okruh svého pronajímaného majetku.
Za inflační vlnu platí hlavně běžní spotřebitelé a řadoví občané z řad střední třídy, zatímco majitelé firem, jejich akcionáři i management není inflací poškozen, ba na ní vydělává. I proto se střední třída bude muset stále častěji smiřovat s tím, že si může dovolit nejvýše jen bydlení v nájmu. V nemovitosti vlastněné majitelem z okruhu dále bohatnoucí vrstvy bohatých.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
Ilustrační foto: Depositphotos.com
