Vrcholu by úrokové sazby měly dosáhnout v květnu příštího roku, a to na úrovni tří procent (depozitní sazba, pozn. aut.). Inflace se na cíl centrální banky vrátí až v roce 2024, jádrová inflace dokonce až v roce 2025. Rizika se tak koncentrují ve směru ještě vyšších úrokových sazeb.
Další vývoj bude záležet i na tom, jak se centrální banka postaví ke snižování bilanční sumy. S tou podle našeho odhadu začne v polovině příštího roku. První snížení sazeb pak vidíme na konci roku 2024.
Inflace v eurozóně v září pravděpodobně dosáhla svého vrcholu na úrovni 9,9 procenta. Poblíž těchto úrovní se bude nicméně držet až do konce letošního roku. Poté by měla vlivem vysoké srovnávací základny a vývoje cen energií začít zpomalovat, i tak se ale podle našeho odhadu bude v příštím roce nacházet na průměrných 5,9 procenta.
Jádrová inflace dosáhne vrcholu až v březnu, a to nad úrovní pěti procent, přičemž na dvě procenta se nedostane dříve, než v roce 2025. Evropská centrální banka se tak bude snažit, aby se se sazbami dostala rychle nad neutrální úroveň, kterou odhaduje na úrovni dvou procent.
Po 75bodovém zvýšení, které očekáváme na čtvrtečním zasedání, tak podle našeho odhadu zvedne sazby o dalších 50-75 bazických bodů zasedání v prosinci a o dalších 100 bazických bodů v příštím roce. Tím by se depozitní sazba měla dostat na tři procenta.
Pokud by ECB nicméně nepřistoupila ke snižování bilanční sumy, musela by jít s úrokovými sazbami pravděpodobně ještě výše. Podle všeho se ale zdá, že diskuze kolem redukce bilanční sumy v ECB postupuje a že s ní centrální banka, alespoň podle našeho odhadu, ve druhé polovině příštího roku začne.
Bude nicméně důležité, aby průběh byl co nejhladší a nevyvolal turbulence či fragmentaci finančních trhů. To by měla umožnit co nejširší paleta nástrojů. ECB bude snižovat bilanční sumu omezováním reinvestic maturujících dluhopisů, odprodejem korporátních dluhopisů či dluhopisů krytých aktivy (ABS) či nabídkou nižšího objemu TLTRO.
Zároveň je důležité, aby ECB se snižováním bilanční sumy skutečně začala a utahování měnových podmínek tak probíhalo nikoli pouze prostřednictvím krátkého konce výnosové křivky ale po celé její délce.
Velikost bilanční sumy je významným nástrojem měnové politiky a jejím včasným snižováním by si ECB měla začít vyrábět prostor na horší časy, kdy by opět musela začít prostřednictvím nákupů dluhopisů evropskou ekonomiku podporovat. I tak se ale bilanční suma zdá být asymetrickým nástrojem, který je více využívám ke zvyšování inflace než k jejímu snižování.
Problémem je i to, že ECB na snižování bilanční sumy nemá vlastně příliš mnoho času, pokud uvážíme, že koncem roku 2024 by již měla, alespoň podle naší prognózy, začít sazby snižovat. Snižovat úrokové sazby a zároveň redukovat objem bilanční sumy by bylo kontraproduktivní.
Vývoj úrokových sazeb v eurozóně výrazně ovlivňuje i české výnosy. S ohledem na námi očekávané nastavení měnové politiky ECB by podle naší aktualizované prognózy domácí tržní úrokové sazby měly vrcholu dosáhnout v prvním pololetí příštího roku.
Především kratší konec výnosové křivky by se následně mohl začít postupně snižovat, a to s vidinou zahájení návratu sazeb České národní banky zpět k neutrálním úrovním na pozadí odeznívajících inflačních tlaků.
Autorka je ekonomka Komerční banky
(Redakčně upraveno)
