Honza Dědek ve všech pádech

Rozhovor
„Jsem nejvděčnější divák,“ říká v rozhovoru osmačtyřicetiletý moderátor a novinář, který původně vystudoval stavební průmyslovku. Jeho televizní talkshow 7 pádů Honzy Dědka sledují týdně statisíce diváků. Při rozhovoru nám asistovala Karla z Karláku, fenka poctivě nakříženého ořecha, kterou si vzal jako tříměsíční loni v dubnu z útulku.
„Já potřebuju parťáka. Mně ty moje úvody v show strašně nejdou, stresujou mě, baví mě si s někým povídat,“ říká v rozhovoru Honza Dědek. Foto: Teki Shine

Nejsou to žně pro moderátora, osobnosti nevystupují v divadlech, natáčejí minimálně, necestují… Pocítil jste díky koroně lepší možnost zvát si hosty, kteří bývají za normální situace hodně zaneprázdnění?
Ta mince má dvě strany. Ano, už neříkají – Přišel bych, jenže hraju, to jsem v Třebíči atd. Ale na druhou stranu poukazují – Hele, máme připravenou desku, vydání odkládáme, premiéru, ale odkládá se. Přišli by, jenže až bude premiéra, aby na ni upozornili. A taky třeba řeknou – Teď přijdu a pak už mě nepozveš… S někým je to dvousečné.

Je výhodou malý český rybníček, že se všichni navzájem znají?
Asi jo, my jsme opravdu zvláštní země. Povídal jsem si v Americe s jedním britským novinářem a vyprávěl mu, že tu máme taky hvězdy, kterým voláme napřímo. A on se divil, kde na ně bereme číslo. Kdyby chtěl zavolat Madonně, tak to prostě nejde. U nás tohle funguje na jiné bázi, díky známostem, což je pro ně nepředstavitelné. Jsme takový malý, spřátelený rybníček.

Vzdoruje někdo vytrvale pozvání do vaší show?
Existuje spousta lidí, kteří napřímo řeknou, že se v tomhle formátu necítí, že by jim v tom nebylo dobře. Jsou to herci zvyklí mít svoji roli, scénář, nemají chuť ventilovat soukromí. A mně nezbývá než jejich názor respektovat.
Jako je řada lidí, kteří neposkytují rozhovory. Napadá mě Jaromír Dulava, Standa Majer, Lukáš Vaculík, Josef Abrhám s Libuší Šafránkovou, kdy jste s nimi za posledních 30 let četla rozhovor?! Ale pak získat rozhovor s někým, kdo ho dá jednou za deset let, bývá ohromně cenné, protože ten člověk má co říct.

Honza Dědek na snímku se svou sestrou. Foto: Teki Shine

Pánové Šíp a Kraus jsou obklopeni štábem lidí. Kdo vám připravuje dramaturgii pořadu, nebo si hosty vybíráte sám a chystáte pro ně i otázky?
Hosty si vybírám sám, ale mám tým lidí, ať už je to moje sestra, která dělá produkci, nebo její asistentka, režisér, kameraman. Fungují stránky, kde je i dramaturgie za televizi Primu, na ně můžou dávat tipy na zajímavého hosta v jakémkoliv oboru.
Vyzvali jsme i diváky, ať napíšou tipy na naši mailovou adresu. Teď jsem byl třeba upozorněn na holku, která přešla sama pacifickou hřebenovku, což znamená 4300 kilometrů! Bez signálu, bez spojení s okolním světem, cokoliv se může stát a nikdo o ní neví… Známé tváře si vybírám spíš sám.

A nevadí vám, že si třeba pozvete někoho, kdo byl před pár dny dopodrobna rozebraný někde jinde?
To se vracím k naší malé zemi. Ve Spojených státech jsem večer přepínal televizi z jedné stanice na druhou a Madonna se v jednu chvíli vyskytovala na třech. Když je premiéra nějakého filmu, nastoupí PR oddělení a nacpou to všem. Hlavní tahouni se objeví ve všech významnějších titulech.

Položil jste někdy otázku, kterou byste v ten moment vzal zpátky?
Určitě, sice si nevzpomenu na konkrétní okamžik, ale párkrát se mi to stalo. Hlavně v začátcích člověk snadno podlehne pokušení, když se publikum směje.
A když tam máte někoho, který je něčím zvláštní. Třeba si pozvete ultravegana, prohlásí, že ráno vyběhne a ustříhne si tři sedmikrásky a pošmákne si na nich. Většina lidí si myslí, že je magor. To se snadno žertuje, protože publikum máte na své straně, ať řeknete cokoliv.
Což ale není dobře, protože si děláte legraci z životního stylu někoho jiného. Stalo se mi to asi dvakrát, nejsem na to hrdý, hlavně se z toho musí člověk poučit.

PSALI JSME:
Vegetariánské firmy dobývají trhy

Show působí dost uvolněně, dáváte hostům prostor, říkají, co chtějí, nepřerušujete tok jejich myšlenek. Dá se vůbec připravit, na co se ptát, když dotyčný uteče někam jinam?
(Smích) Nedá. Krásně to řekl pan Kraus, že všechno, co máte připravené, končí položením první otázky. Tu máte připravenou, pak už reagujete na odpověď. Jde o určitou míru improvizace. Samozřejmě mám jistou představu, kam rozhovor vést, jaká témata probrat. Zhruba si vytýčit, kudy krajinou hosta jít, ale jestli tudy půjde, už záleží na něm.

Moc se mi líbilo vystoupení muzikantů Nohavici a Krajča v ostravském Klubu Parník. Navzájem se štengrovali, diváci řvali smíchy, vy jste v podstatě nezasahoval, taky se bavil.
No jasně, já jsem nejvděčnější divák! Nemám problém to přiznat. Moderátor má tendenci pořad někam vést, furt do toho mluvit. Ale když se divák baví, nebo je zaujatý, tak se stávám divákem. Snad lidi chodí, aby to bylo zábavný a zajímavý.
Měl jsem pozvaného herce Jaroslava Duška a ten jel v podstatě sólo, já seděl a bavil se s nimi. A pak jsem jen řekl – Tak to byl Jaroslav Dušek. Proč do toho zasahovat?!
Když to vázne, tak ano. Nebo zachraňovat situace, kdy se host prezentuje strašně dlouze, sice víte, že se dostane k nějaké pointě, ale za deset minut. Vypráví košatou historku, nedá se to střihnout, víte, že jde o zajímavé vyprávění, jenže smích nastane po mnoha minutách.

PSALI JSME:
Alkohol v době pandemie: nárazové pití na vzestupu

Viděla jsem například díl, kde byla manželská dvojice a muž se vehementně dožadoval občerstvení v podobě alkoholu. Chvílemi mi připadalo, že se to vymyká kontrole. Docela jsem obdivovala, jak se chováte klidně.
Co byste dělala? Je to plnoletý člověk. Ano, někteří diváci si pak stěžovali, jiní se dobře bavili… Hosté podepisují smlouvu, že se pořad natáčí a záznam bude zveřejněný. Zbytek je snad na něm. Jsou dospělí, vědí, že jdou před kamery. A jestli se opije? To je přece jeho věc.
Někdo říkal, proč jsem ho nevyhodil. Proč bych to dělal?! To mám říkat – Pane, vy jste opilý, jděte pryč? Řešil jsem s jeho ženou před pořadem, jestli by neměl jít jako poslední, načež ona mi řekla, že jsem se zbláznil, protože se ožere v zákulisí. Myslím, že šlo o relativně zábavné vystoupení.
Ale stalo se mi, že přišel člověk, který si dodával kuráže podobným způsobem, jenže to už zábavné nebylo, narušoval vstup jiného hosta.

Voda je fajn, ale trému nezažene… Zpovídaným se asi líbí, že se můžou napít pivka či si dát vínko.
Někteří si rádi dají alkohol, říkají, že jsou nervózní a uklidní je to. Pořad se natáčí ve večerních hodinách, za normální situace publikum sedí v pražské Malostranské besedě u stolečků. Přicházejí přes bar a objednají si dvojku vína, pivo nebo panáka.
Proč by to hosté měli mít jinak? Chtěli jsme mít od začátku show trošku pankovější. Televize zpočátku nasadila sestřih starších věcí z YouTube, což fungovalo. Proč něco osvědčeného měnit?

Z natáčení pořadu Sedm pádů Honzy Dědka. Foto: Teki Shine

Mám z toho pocit, jako by se vše odehrávalo doma.
Takhle to má být, snažíme se, aby vysílání působilo nenásilně. Říkali nám – Pojďte do větších prostor, kde bude víc diváků. Já tvrdím, že tím by se ztratila určitá atmosféra. Spousta hostů říká: Ježíši, my jsme zapomněli, že se to vlastně točí. První divák sedí od hosta velmi blízko, takže máte pocit, že se točí doma v obyváku. Fungujeme jak nějaký mejdan, což by v žádném televizním studiu ani v divadelním sále nevzniklo…

Ráda poslouchám na Českém rozhlasu Dvojka vaše úterní vstupy do světa muziky. Posluchač nemusí být znalec, aby pochopil, že si to s ranním moderátorem Daliborem Gondíkem užíváte. Původně jste několik let působil v hudebním časopise Rock & Pop, nestýská se vám po téhle branži?
(Chvíle přemýšlení) Vlastně ani ne. Furt mám muziku rád, poslouchám ji, s Daliborem si o ní s chutí popovídáme, on je hravý, má kromě hudebního sluchu i dobré akční nápady. Jednou ročně s Danou Hábovou moderujeme, komentujeme předávání Cen Grammy z Ameriky. To mě uspokojuje.

Na jaké hudbě puberťák Honza vyrůstal? A co rád posloucháte teď? U čeho si odpočinete?
Člověk často bývá vychováván starším sourozencem, který by mi řekl: Tohle, brácho, neposlouchej. Já měl mladší sestru, takže jsem asi v deseti letech začínal s Michalem Davidem, Peterem Nagyem, spolužáci poslouchali pop, takové skladby probíhaly, Europe, Modern Talking, Sandra, prostě popové záležitosti.

PSALI JSME:
Mezi lidmi roste zájem o investování do hitů. Akcie fondu dramaticky rostou

Na střední škole jsem byl zarputilým folkařem, Nohavica, Dobeš, Wabi Daněk. Potom jsem se přes jednoho spolužáka dostal k muzice 60. let a začal poslouchat Pink Floyd, Beatles, Rolling Stones, Doors, Led Zeppelin. A pak ke kytarovkám a skupinám mojí generace U2, Cure, všechno možný.
Teď mě baví klasika, i když jí nerozumím. Jen si užívám, že mi něco hezkého zní, třeba klavírní koncerty. Zrovna jsem poslouchal Bacha.

Proč se vlastně kluk po devítiletce rozhodne studovat stavební průmyslovku, když má zřejmě úplně jiné zájmy?
Moje zájmy byly číst si, něco si psát, na základce jsem dal dohromady časopis Sedmík, originální název pro časopis sedmé třídy. (směje se) Pak jsme ho vydávali i v osmé třídě, název zůstal stejný. Chtěl jsem jít tímhle směrem, jenže kam? V té době nebyly žádné literární akademie Josefa Škvoreckého. A vlastně jsem nevěděl, kam se sebou, šlo o takové dětské sny.

A co gymnázium? Já ho před žurnalistikou brala za dobrou volbu.
Nejsem si jistej, že jsem na to měl známky. Mě to na základce nebavilo. Vysokou jsem nedokončil, bakalářská práce napsaná a skončil krok před státnicemi. Byly za tím osobní problémy, rozvod, neměl jsem sílu řešit dokončení vysoké školy. Ale za tou střední stavební stála máma, inženýrka, geodetka, ta měla své představy.

PSALI JSME:
Životní zlom v páté třídě? Sortování dětí na chytré a hloupé po Česku

Víte, jak to bylo. Na atraktivní střední školy, hotelovky se člověk nedostal bez tlačenky. Ta škola byl totální omyl. Já úplně blbej na matematiku a tam se v prváku nic jinýho nedělalo, než počítalo. Však mě taky postihl hned v prvním ročníku reparát z matiky. Ovšem za to nemohla škola, když teď máme srazy, tak z ní vzešli architekti, stavaři, majitelé stavebních firem. Škola nebyla vůbec špatná, ale já tam nepatřil!

Vyrůstal jste na pražském sídlišti Ďáblice, kam já jezdila do ďáblického lesoparku z Karlína s devítiletkou na výlety. Jak na ďáblické dětství vzpomínáte?
Ty jo, tamní háj Ďábličák je skvělej, v zásadě Arizona, Nebraska a Colorado v jednom, když jste dítě. Krásné, zelené sídliště, a hlavně za minulého režimu výborně vymyšlené, co se infrastruktury týče. Byla tam škola, velké hřiště, kde jsme sportovali, kino, prodejna desek, knihkupectví, kam jsem chodil ve čtvrtek stát frontu na verneovky. Byl to specifický svět sám pro sebe.
Tuhle jsem přemýšlel, že vlastně do centra Prahy, do města, jsme začali jezdit, kromě návštěv divadel s rodiči, až někdy po základce. Tam prostě bylo všechno. Třeba i kadeřnictví. A proti Jižnímu Městu strašně zelený sídliště. Běhali jsme s kamarády hrát si do lesa na indiány, do roklí, kterým jsme říkali Údolí smrti a Údolí vláhy. A hvězdárna… Takže super, v zásadě venkovský dětství.

Ráda čtu vaše rozhovory v Reflexu, velmi otevřené, ničím nesešněrované. Asi to byla dobrá průprava na přípravu on-line představení.
Je to jiný. Mám na to, co teď dělám, takové přirovnání. Co si teď povídáme, je jako když se točí film. Vy s tím rozhovorem budete pracovat. Řeknete si: Tohle je dobrý, dám to na začátek a tohle na konec, tohle prokrátím.

PSALI JSME:
Jako divák chci, aby mě seriály překvapovaly, říká ředitelka festivalu Serial Killer

Živé vysílání je divadlo. Jak jste říkala, že kulku a slovo člověk nevrátí. Dám blbou otázku a publiku nemůžu říct – To škrtáme. V článku je to jen mezi námi, mnohem koncentrovanější, co z toho vznikne, se odvíjí od nás dvou.
Další věc je, že rozhovor bývá mnohem intimnější. V hledišti máte nějakých sto, sto padesát lidí, které musíte bavit. Tady nás nikdo neposlouchá. V show můžu mluvit i o sobě, ale v rozhovoru s Karlem Gottem mě nezajímá, když se novinář rozpovídá, jak on taky zpíval…

V lednu to bylo deset let, kdy se Honza Dědek rozhodl pro vlastní show a začal s ní v pražském Divadle Viola. Pamatujete si první hosty? A jak se podařilo Violu naplnit?
Prvním hostem byl Vojta Kotek, to nezapomenu nikdy, druhým ředitel pražského Národního divadla Ondřej Černý a třetím Jiří Štěpnička. Viole se říká malé národní, já tehdy chtěl, aby byl pořad komponovaný na téma, a proto jsem si pozval tři hosty z Národního divadla. Viola má 77 míst, zaplnila se, ale nevím, kolik z toho přišlo kamarádů. Respektive nevím, kolik se prodalo lístků. Já si z toho večera vlastně nic nepamatuju.
(Rozpačité krčení rameny) Dodneška jsem vděčný tehdejší paní ředitelce Viklické, která mi na moji prosbu, že bych to chtěl zkusit, kývla. Violu jsem měl moc rád, poetická kavárna, prťavé jevišťátko, sednete si ke kávičce a zaposloucháte se. I proto jsem si posléze vybral Malostranskou besedu a před tím Palác Akropolis, kde jsou také stolečky a židličky.

PSALI JSME:
Zavřeno kvůli koronaviru. Máte nárok na vrácení vstupného?

A kdy vlastně v píšícím novináři nastane moment, že už nechce „kino“, ale spíš „divadlo“?
Jednak jsem u tištěného rozhovoru nikdy nevěděl, jestli ho někdo čte. Nemáte zpětnou reakci, čtenář si mohl ten časopis koupit kvůli úplně něčemu jinému. Pobavil ho ten můj rozhovor, odnesl si z něho něco? Nevíte nic! Spokojení čtenáři většinou nepíšou…
Vždycky se mi líbily na gramofonových deskách předscény Wericha s Horníčkem, nebo Šlitra se Suchým, forbíny, kdy si povídali na jevišti o všem možném. Dva chlapi si povídají a někdo se směje. Jenže jsem nikdy nenašel toho druhýho. Když se objevil Jan Kraus, kterého jsem zbožňoval a byl jeho zarytým fanouškem, tak jsem si říkal, že vlastně dělá ve své podstatě forbíny. Pokaždé má jiného parťáka, dokonce tři! Sedí, povídají si a lidi se smějou. A tak to vzniklo.

Stand-up vás nelákal?
Ne! Já potřebuju parťáka. Mně ty moje úvody v show strašně nejdou, stresujou mě, baví mě si s někým povídat. Ale být tam sám za sebe? Celý život dělám rozhovory, chci si prostě povídat.

Doposud jste si nemohl na nedostatek práce stěžovat. Co vám v téhle divné době nejvíc chybí?
Kulturní život, rád bych šel i na ten nejhorší koncert, který jsem kdy viděl. Teď si nevzpomenu, který to byl. Chci prostě vidět naživo kulturu. Streamy ani televize mě neuspokojují. Půjdu rád do divadla, do kina. Jít na kafe, do restaurace, na výstavu. Normálně žít. Já bych snad už šel i do fitka, jak jsem smutnej bejt zalezlej doma… (Smích)

PSALI JSME:
Lidé se poflakují doma. Netflix na tom vydělává

V souvislosti se sbírkou podepsaných bookletů desek, knih a obalů DVD jste zmínil, že se těšíte, až je budete ukazovat vnoučatům. Zatím nemáte ani děti, takže komu se takovým pokladem můžete chlubit?
Zkoušel jsem to se svým psem, ale neměl z toho rozum. Nevím, asi skončí někde v koši.

Já myslela, jestli na ně nelákáte slečny, jako pánové na sbírku motýlů ve špatných vtipech?
Zkoušel jsem to na sbírku Brouků, mám kompletní Beatles, (smích) ale to už jsou rozhovory a podpisy sesbírané z takové doby, že nevím, jestli ty ženy, které by tomu rozuměly a ocenily, jsou v takovém věku… Optimálním k zakládání rodiny. Dlouho už tam nikdo nebyl okukovat moji sbírku. Nevím, jak to bude s vnoučaty. Třeba budu mít potomka, který si rychle pořídí dítě.

Jedno manželství s baletkou Adélou Pollertovou máte za sebou. To byla taková zkušenost, že se do dalších svazků nehrnete?
Ne, já nemám s manželským svazkem problém, ale slyšel jsem, že je k tomu lepší mít holku. Pan Suchý v jednom představení říká, „že v nezřízené touze po originalitě se snažil zkřížit koniklec a pampelišku. Říkal si, že bude mít vzácnost – konilišku! Ale vyšel mu pampeklec. Ale že s kytkou si starosti nedělá, horší je to s tím takovým tím… bílým… s nevěstou!“ Jinými slovy – k sňatku je dobrý mít ženskou.

A nejste sám, protože se až moc věnujete práci? Tak trochu workoholik?
Já občas říkám, že nevím, jestli jsem sám, protože tolik pracuju. Anebo tolik pracuju, protože jsem sám. Je to možný, těžko říct.

Z natáčení pořadu Sedm pádů Honzy Dědka. Foto: Teki Shine

Jsou kšandy symbolem vašeho vzhledu, jeho uvolněnou součástí? Nebo nemáte rád opasky?
Co si můžete vzít na jeviště, pokud tam nechcete jít v tričku? Kraus se Šípem mají saka, která nosím rád, nemám s ním problém, když se chci cítit ležérně, ale ty už nosí oni… Vzít si samotnou košili? K ní kravatu? Těch možností není moc. Kravata mi přijde jako sešněrování. Měl jsem strašně rád amerického moderátora Larryho Kinga, který nedávno zemřel, tak jsem se rozhodl pro kšandy.

No, já nevím, jestli je to těmi kšandami, ale na jevišti na mě působíte, s odpuštěním, jako takový strejda. Ale ve skutečnosti jste pěknej chlap.
(Smích) To tam ale nedáte, co?! Napsala mi nějaká divačka, že kamera přidává pět až sedm kilo. A pak se zeptala, jestli mě najednou zabíralo hned sedm kamer? Čímž mi chtěla dát najevo, matematickým součtem, že mám 35 až 49 kilo nadváhy. Takže možná s těmi kšandami máte pravdu…

Jaké to je být na druhé straně mikrofonu? Nevyptávat se, ale zpovídat se?
Jasně, narážíte na to, že jsem reagoval při vaší žádosti o rozhovor, že se bojím. Radši se ptám, mám připravené otázky. V tom jsem doma. Tu druhou stranu se musím teprve naučit. Tak se učím odpovídat. Vyptávat se je zábavnější, něco se dovídáte. Mluvit o sobě je strašná nuda.

PSALI JSME:
Policisté v TV show postupují nezákonně, varuje ombudsman

×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Ode dneška se můžete sečíst i na listinném formuláři

Dnes, v sobotu 17. dubna startuje listinná fáze Sčítání 2021. Papírové formuláře budou do domácností těch, kteří se dosud nesečetli on-line, roznášet za dodržení přísných protiepidemických opatření sčítací komisaři. …

On-line sčítání je opět funkční

Elektronický sčítací formulář historicky prvního on-lince sčítání lidu v České republice je znovu funkční. Redakci FAEI.cz o tom dnes v pozdních odpoledních hodinách informovala tisková mluvčí Sčítání 2021 Jolana …

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB
Rolovat nahoru