Soudy jsou přetížené a nemají kapacitu zkoumat postranní úmysly jednotlivých účastníků řízení. A právě z této situace těží nepoctiví dlužníci, kteří se do platební neschopnosti dostali naprosto cíleně s podvodnými úmysly, které jim však, díky přílišné benevolenci české legislativy, stěží někdo prokáže.
K tomuto nepříznivému stavu výrazně přispěla novela insolvenčního zákona účinná od června 2019, která zmírňuje podmínky pro vstup do osobního bankrotu a oddlužení. Dlužníkům tak odpadla povinnost během pěti let splatit alespoň 30 % závazků.
Nyní stačí, když doloží, že vynaložili veškeré úsilí, které po nich bylo možné spravedlivě požadovat, aby zaplatili pohledávky věřitelů. Jestliže po uplynutí této doby soud shledá, že se dlužník snažil splácet maximum, co mohl, zbytek dluhů je mu odpuštěn. Dlužník může navíc požádat o přerušení splátkového kalendáře až na jeden rok nebo prodloužení až o půl roku.
Ke schválení oddlužení přitom dlužníkovi stačí, když prokáže: Poctivý záměr; schopnost splácet v plné výši odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a zároveň minimálně stejnou částku ostatním věřitelům. Současně je dlužník povinen uhradit odměnu sepisovatele a zákonné výživné, pokud má potomky.
Problém je však v tom, že při oddlužení činí odměna insolvenčního správce 750 korun bez DPH a náhrada hotových výdajů dokonce pouhých 150 Kč bez DPH. Insolvenční správce má rovněž nárok na odměnu za každou jednu přezkoumanou pohledávku a to 250 korun bez DPH.
Jestliže má tedy dlužník například pět věřitelů, měl by být schopen měsíčně hradit částku alespoň 2 150 Kč insolvenčnímu správci a stejnou částku všem věřitelům dohromady. Tu mezi ně rozdělí insolvenční správce poměrově dle výše jejich pohledávek.
Dohromady by tak věřitelé, během pětiletého splátkového období, neobdrželi víc než 129 000 Kč, což je u pohledávek dosahujících milionových částek, doslova výsměch. Je sice pravdou, že tato varianta platí při minimu z hlediska výše měsíčního příjmu dlužníka, avšak ti mnohdy cíleně vykazují co nejnižší příjmy, aby se jim strhávalo co nejméně, a zbytek jim vyplácí zaměstnavatel na ruku.
Z oddlužení se tak, pro některé neplatiče, stal doslova životní styl. Žijí si na vysoké noze, účelově se zadlužují, a když začínají být věřitelé příliš neodbytní, požádají soud o ochranu a oddlužení. Klasickým exemplářem je pak jedinec s trvalým bydlištěm na obecním úřadě, žijící v luxusním domě či bytě, který má samozřejmě v nájmu a jezdící v ne méně luxusním automobilu.
Vyzbrojen expertem na insolvenční právo vytrvale obstruuje nároky jednotlivých věřitelů, nezřídka kdy ve spolupráci s osobami blízkými, které do insolvenčního řízení přihlásí své fiktivní pohledávky. Účelem takto nastrčeného komparsu je dostat se do věřitelského výboru, rozporovat ostatní věřitele pomocí účelových žalob a jakkoli se snažit ovlivňovat průběh insolvenčního řízení.
Dokonce i dlužníci, kteří oficiálně nemají téměř žádné příjmy, si přijdou na své. Splátku za ně může hradit třetí osoba formou daru. Oddlužení tak mohou zneužívat nejen vychytralí profesionální dlužníci, ale i regulérní podvodníci, kteří si, pomocí vhodně zvoleného bílého koně, nakradou, co jim libo a z takto obdržených peněz mu následně „zasponzorují“ oddlužení.
Oblíbeným nástrojem je také vytvořit fiktivní pohledávku a ručit za ni luxusním domem, který si dlužník předtím zakoupil z vypůjčených peněz. Zástavním věřitelem mu pak, nezřídka kdy, bývá partner nebo příbuzný, bez jehož souhlasu nesmí insolvenční správce fiktivní zástavu zpeněžit.
Dlužník tímto jednoduchým nástrojem ochrání sebe i své obydlí. Soudy navíc evidují množství případů, kdy notorický neplatič, po schválení oddlužení, řádně neplnil své povinnosti, insolvenční řízení bylo proto zastaveno, avšak neplatič si o oddlužení zažádal opakovaně a bylo mu opětovně povoleno.
Díky tzv. ochraně přiměřeného obydlí se navíc i dlužníci s dobrými, resp. průměrnými majetkovými poměry mohou, v rámci oddlužení, vyhnout zpeněžení jejich nemovitosti, čímž jsou opět kráceni věřitelé.
Zákonodárci argumentovali tím, že když je zachováno dlužníkovo materiální zázemí, snáze se vrátí do normálního života. Nepamatovali však na případy, kdy k tomuto dochází účelově. Na celém institutu oddlužení je tak pozitivní pouze fakt, že o opakované oddlužení lze zažádat až po deseti letech od ukončení předchozího.
Agenda spojená s neplatiči stojí stát a tím pádem i daňové poplatníky nemalé peníze v poměru k vymahatelnosti dluhů. V rámci exekuce se totiž pohybuje mezi 20-30 %, v insolvenčním řízení jsou to dokonce pouhá čtyři procenta.
Dluhová problematika zatěžuje nejen státní rozpočet (stačí si uvědomit, kolik hodin práce státních úředníků padne na jedno insolvenční řízení), ale výrazně znevýhodňuje ty dlužníky, kteří se do dluhové pasti dostali ne vlastní vinou, např. v důsledku dlouhodobé nemoci nebo nenadálé životní události.
Na pomoc dlužníkům je také vynakládáno nemalé úsilí a zejména finance (zřizování a provoz krizových služeb, které mají speciální telefonní linky; noclehárny; azylové domy atd.). Současná situace se tak dotýká celé společnosti. A zatímco profesionální dlužníci relaxují na drahých dovolených, zoufalí lidé v dluhové pasti páchají sebevraždy nebo načerno pracují v šedé zóně a my všichni to platíme.
Jak z toho tedy ven? Základem je prevence, tedy vyučování finanční gramotnosti už na základních školách, včetně povědomí o spoření a tvorbě dostatečné finanční rezervy pro případ nenadálých událostí. Chybět by neměla ani síť bezplatného dluhových poraden ideálně při každém finančním úřadu.
A na místo odpouštění dluhů by měli dlužníci povinnost si je v plné výši odpracovat. Koneckonců, nezaměstnanost je na historickém minimu a poptávka po pracovní síle velká. Výdaje na sociální podporu by se tím snížily, příjmy státu ze sociálního pojištění zvýšily, ubylo by kriminality a místo práce načerno by všichni řádně danili své příjmy.
Autorka je mluvčí webu rizikovédluhopisy.cz
(Redakčně upraveno)
