Kurzarbeit měl svůj smysl v době pandemie. Tehdy došlo k omezení výroby ze zdravotních důvodů: Státu šlo o to, aby se covid dále nešířil a nedošlo k přetížení nemocnic, takže zavedl restriktivní opatření a v řadě firem a podniků se citelně omezila výroba, leckdy i spontánně, dobrovolně ze strany firem a podniků samotných.
Nyní je situace jiná. Energetická drahota tu může být až několik let. Například belgický premiér Alexander De Croo v tomto týdnu varoval, že až deset nadcházejících zim bude těžkých, kvůli drahým energiím.
Stát tedy musí hledat dlouhodobá řešení drahých energií. Kurzarbeit je opatřením, které přechodně zachraňuje pracovní místa. V době pandemie existovalo „světlo na konci tunelu“ v podobě vakcíny, nyní žádné takové „světlo na konci tunelu“ vidět není.
Státy – i na úrovni EU – mají možnost zlevnit energie. Například pozastavením obchodu s povolenkami, přetnutím navázání burzovních cen elektřiny na ceny plynu, zastropováním cen povolenek, přehodnocením takzvané taxonomie EU a agendy celého Green Dealu.
V českých podmínkách se lze bavit o rozdělení ČEZ a o zestátnění jeho části, která má v gesci cenotvorbu. To jsou opatření, která by měla předcházet úvahám o kurzarbeitu. Za současné situace je tak vytažení karty kurzarbeitu pouze populistickým „plácnutím do vody“. Pokud zůstanou energie drahé delší dobu, kurzarbeit je jen házením peněz do černé díry.
Nelze po několik let zachraňovat pracovní místa, když výroba kvůli drahým energiím nebude rentabilní a daná firma či podnik po ukončení případného kurzarbeitu, třeba i za několik let, nebude už nikdy více ze svých vlastních zdrojů konkurenceschopná.
Kurzarbeit by tak udržoval při životě takzvané zombie firmy a podniky, a to za cenu dalšího obrovského nárůstu zadlužení. Je třeba řešit příčinu problému. Tedy drahé energie. Kurzarbeit by pouze na dluh překrýval důsledek problému.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
