O hlasování o nedůvěře v parlamentu, které prohrál, nebylo pochyb. Byl to procedurální krok k procesu, který začal již 5. listopadu, kdy jako šéf kabinetu odvolal svého ministra financí, Christiana Lindnera, současně předsedu koaliční Svobodné demokratické strany (FDP), připomněl britský deník The Telegraph.
Je příznačné, že Scholz, který se stal ztělesněním rozvláčnosti, rozbil svou nefunkční koaliční vládu, tvořenou svou sociální demokracií (SPD), Zelenými a FDP, právě v den, kdy Donald Trump vyhrál v Americe prezidentské volby a otevřel si tak dveře k druhému termínu v Bílém domě.
Byl to další Scholzův příklad pravého opaku krále Midase, jenž měnil vše, čeho se dotkl, na zlato. Friedrich Merz, lídr opoziční konzervativní Křesťanskodemokratické unie (CDU), si v průzkumech udržuje výrazný náskok, takže se jeví jako favorit číslo jedna k tomu, aby převzal převoznické veslo.
Trump má na Berlín pifku
Trump slíbil, že na Evropskou unii uvalí až dvacetiprocentní cla, což by obzvlášť poškodilo exportně orientovanou německou ekonomiku. Trumpovy hrozby 60procentními cly na čínské zboží by pak znamenaly, že evropský trh zaplaví levnější výrobky z Říše středu, což by představovalo další ránu (nejen) pro německý průmysl.
Někdejší a budoucí prezident se netají averzí vůči Berlínu, který podle něj zbohatl na přebytku obchodní bilance s USA, zatímco se dlouhá desetiletí přiživuje na obraně Evropy na úkor amerických daňových poplatníků, konstatuje zmíněný The Telegraph.
Tedy, že evropští členové NATO nevydávají na obranu předepsaná dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP), což je klíčový finanční závazek vůči alianci. Agentura Reuters v této souvislosti připomněla, že tento cíl byl pro členy aliance stanoven na summitu NATO v roce 2014 po ruské anexi ukrajinského poloostrova Krym.
Podle bývalého generálního tajemníka Severoatlantické aliance, norského politika Jense Stoltenberga, před deseti lety v té době plnily dvouprocentní alianční závazek pouze tři členské státy – Spojené státy, Řecko a Velká Británie. V té době mělo NATO 28 členů. Nyní, resp. po ruské neohlášené invazi na Ukrajinu, jich má 32.
Při letošním setkání s novináři Stoltenberg před půl rokem uvedl, že trend zvyšování vojenských výdajů členů NATO byl vyvolán ruským záborem Krymu v roce 2014. Alianční výdaje na obranu se v posledních letech staly velmi spornými, zejména proto, že bývalý – a budoucí – americký prezident obvinil Evropany, že vynakládají málo prostředků na vlastní bezpečnost a spoléhají se na ochranu USA.
Staronovému šéfovi Bílého domu také neimponují úzké obchodní vazby Německa na Čínu a to, jak Spolková republika využívala levný ruský plyn k pohonu své světoznámé výroby. Známý je rovněž jeho hluboký odpor k někdejší kancléřce Angele Merkelové.
Ekonomické chřadnutí nebere konce
Německo sice zůstává největší evropskou ekonomikou, avšak již delší dobu nese nálepku nemocného muže Evropy. Ztráta levné ruské energie po invazi na Ukrajinu je citelná, automobilový průmysl se snaží držet krok s čínskou konkurencí a životní náklady tvrdě zasáhly do kapes voličů.
Po pěti letech stagnace je nyní ekonomika o pět procent slabší, než by mohla být, kdyby pokračovaly předpandemické růstové trendy. Zvrátit takto negativní ekonomické trendy by se samo o sobě rovnalo skličující vyhlídce, avšak Trump také hrozí, že přeruší, či přinejmenším pronikavě oslabí, finanční a vojenskou podporu Ukrajině.
Scholzův nástupce se tak bude muset pustit do náročných jednání o rozpočtu EU, jak zaplnit finanční mezeru po Washingtonu, a zároveň vést citlivá jednání s dalšími členskými státy o tom, jak podpořit evropský obranný průmysl.
Jen pro masochistu?
To nebude možné, pokud se nepodaří napravit napjaté vztahy s Francií, druhou polovinou „motoru“ Evropské unie. Bohužel i francouzská politika uvízla v chaosu poté, co se po předčasných volbách, které sám inicioval, stal Emmanuel Macron „chromou kachnou“.
Mezitím se ve Spolkové republice nebývalému úspěchu těší tvrdě pravicová Alternativa pro Německo, která tyje z rostoucího hněvu kvůli nelegálnímu přistěhovalectví. Složitá debata se povede o tom, zda obnovit německou jadernou energetiku, které se Berlín postupně zřekl po japonské fukušimské katastrofě.
Jako by toho nebylo málo, německá armáda a zpravodajské služby po desetiletích zanedbávání stále potřebují rozsáhlou modernizaci a rekonstrukci. A než se příští kancléř vůbec zakousne do zdolávání těchto překážek, bude muset sestavit koaliční vládu a pak ji udržet pohromadě. To je zásobník, který by uspokojil i toho nejvíce nemilosrdného masochistu.
