Totéž však platí také na druhé straně, pokud zaměstnanec myslí vážně ukončení pracovněprávního vztahu prohlášením – Končím, zítra už mě tady neuvidíte. Co tedy znamená, že se k takovému jednání nepřihlíží? V podstatě totéž, jakoby neproběhlo, protože zákoník práce vyžaduje pouze písemnou formu.
NEPLATNOST SE ANI NEPOSUZUJE
„Propuštěný zaměstnanec“, kterému je bráněno docházet do práce, může tedy následně požadovat náhradu mzdy kvůli překážkám v práci na straně zaměstnavatele. A ten naopak doloženou náhradu škody způsobené zmizevším pracovníkem. Ani na jedné straně však není možné řešit platnost či neplatnost ústně podané výpovědi, protože je považovaná za právní jednání, k němuž se nepřihlíží, a pracovní poměr nadále trvá.
- Ústní výpověď podaná zaměstnancem nebo zaměstnavatelem je akt, k němuž se přihlíží tak, jakoby vůbec nenastal a pracovní poměr pokračuje dál.
- Zákoník práce vyžaduje pro všechny formy ukončení pracovněprávního poměru písemnou podobu.
- Při podání skutečně neplatné výpovědi se zaměstnanec může písemně dožadovat náhrady mzdy až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Tím pádem neplatí ani dvouměsíční lhůta ode dne ukončení pracovního poměru, která se jinak uplatňuje v případě sporu o platnost výpovědi. Obecný právní názor je, že v tomto případě je možné využít až tříletou lhůtu, kterou zákon dává v případě obecné promlčecí doby. Tento odstup už tak dost složitou problematiku komplikuje zejména v oblasti dokazování a v návaznosti na stanovení výše případné kompenzace.
A SKUTEČNĚ NEPLATNÉ VÝPOVĚDI?
V případě ústně dané výpovědi se tedy nejedná o neplatnou výpověď, ale přihlíží se k ní jako k aktu, který vůbec nenastal. Ale co když dal zaměstnavatel zaměstnanci opravdu neplatnou výpověď? Pak záleží na tom, zda chce zaměstnanec hrdě „odejít středem“, nebo bez zbytečného odkladu písemně informuje zaměstnavatele o svém přesvědčení, že jeho pracovní poměr trvá i nadále.
Při neplatné výpovědi totiž musí zaměstnavatel počítat i s tím, že bude povinen nahradit zaměstnanci mzdu za dobu, kdy mu nezajistil jinou práci. Náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (§ 69 odstavec 1 zák. práce).
SOUD MŮŽE KRÁTIT
Tuto výhodu na straně zaměstnance částečně kompenzuje legislativa zavedením tzv. moderačního práva, které zaměstnanci využívají k žádosti, aby soud vzhledem k okolnostem stanovil náhradu mzdy na dobu kratší, než v jaké došlo k ukončení sporu, resp. platnému ukončení pracovního poměru.
Ukončení pracovněprávního vztahu podle pravidel i práva je naštěstí častější, takže v příští Poradně se budeme věnovat otázkám kolem výpovědi a výpovědní doby.