Jak se díváte na téma energetiky, které je aktuálně velmi citlivé a na energetickou krizi?
Už několik let žiju v popisu společnosti, kterému říkám vzpoura hmoty. To znamená, že donedávna bylo možné okecat, schválně požiji tento výraz, proč něco je, nebo není, proč něco jde, nebo nejde. A teď už to často okecat nejde, protože nemáte uhlí, nemáte plyn ani vzácné kovy.
Společnost naráží na materiální základnu, zatímco předtím se pohybovala v jakémsi více, či méně fiktivním digitálním světě nebo nějakém nadstavbovém světě. Najednou není penicilin, nebo jsou rozbity dovozní řetězce všude na světě, to je charakteristika vývoje posledního roku.
Co to udělalo s lidmi? Bojíte se, že by mohla panika kolem energií v naší společnosti zanechat nějaké větší šrámy?
Buď můžeme začít pozorovat, co to udělalo, anebo se soustředit na čísla, jež se týkají třeba množství pacientů u psychiatrů, kteří jsou přetížení. Jiná čísla se týkají spotřeby antidepresiv. Možná, že lidi nejsou dost psychologicky otužilí, to znamená, že berou antidepresiva dříve, aby jim něco pomohlo, místo toho, aby si pomohli sami. Tato věc se doopravdy děje. Psychologové říkají, že nejhorší je nejistota. Bubák, kterého čekáte v budoucnosti a nevíte, jak vypadá. Je dobré dát si pozor na nejistotu.
Dovolím si malinkou vsuvku. Chápu, že lidé to vnímají velmi kriticky, ale v minulosti bylo běžné, že rodiny měly více dětí, protože jedno či dvě zemřely, a bylo to něco normálního. Dnes se tady vlastně nebavíme o ničem tak hrozném, než o možném diskomfortu. A lidé se z toho psychicky hroutí. Není to přehnaná reakce na to, co se děje?
Nedávno jsem zpracovával do knížky 45 tisíc údajů, které sebrali dva kolegové z kronik o počasí. Je to kronikářská černá kronika, protože nikdo nepíše, že byl hezký rok, ale že přišla povodeň ano. Úplně jsem ustrnul nad tou sérii neštěstí, kterými jsou lidé vystavováni každých několik let.
Málokdy to bylo tak, že by bylo pět nebo deset úrodných let. Často jsou tři, čtyři neúrodné roky a vidíte tam vždy jasný vzorec. Nejdříve nejsou potraviny, to znamená hlad, potom přicházejí nemoci, a když se do toho dají nemoci, tak se společnost začne rozkládat. Poté vypukne občanský konflikt nebo nějaká válka.
Říkal jsem si, že to co, vytvořilo Evropu jako průbojnou a inovativní velmoc, možná byly tyto rozmary počasí, kterým jsme se snažili čelit. Ve faraonském Egyptě to byly sýpky, což je vlastně druh sociální pojištění. Chytil jsem se za hlavu a říkal jsem si, čím naši předkové museli projít. Je to úplně neuvěřitelné.
A nikdo tehdy antidepresiva nebral. Chápu, že někteří lidé žili z výplaty do výplaty, a když všechno zdraží, tak se z toho začínají kroutit. Místo, aby se k tomu postavili čelem. Není ve společnosti více škarohlídství, než by bylo nutné?
Lidé čekají to nejhorší, a pak se z toho kroutí. Vzniká to často tak, že jsou zprávy v médiích, které jsou většinou o neštěstí. Co si budeme povídat, média jsou továrny na diváky, které prodávají reklamní agentuře, a proto potřebují mít víc diváků a posluchačů, aby získaly více peněz za reklamu. Lidé jsou evolučně-psychologicky uzpůsobení tak, že je zaujmou zprávy o nebezpečí.
Konkrétním příkladem je sousloví letecké neštěstí, vždy je to pojmenováno jako letecká katastrofa, i kdyby zahynulo pět lidí. My se sami posouváme do katastrofismu. A díky tomu, že jsme k tomu psychologicky přizpůsobení, tak s tím nejde dělat skoro nic jiného, než si dopřát určité množství zpráv za den a ne více. Když jste totiž podobnými zprávami bombardovaní v průběhu dne, tak to na vás zanechává stopy.
A co člověka uklidní?
Ukazuje se, že co člověka uklidní na nejjednodušší úrovni, je zpráva, že to je špatné taky někde jinde. Ale když jdete spát, tak vás to úplně rozhodí. A začne vás to stahovat do temnoty, kde už není skoro nic hezkého. Katastrofismus doopravdy v této společnosti existuje a dá se tomu čelit jenom dobrým výběrem informačních kanálů a omezením špatných zpráv na nezbytné minimum.
Zažili jsme koronavirovou pandemii, válku, nyní máme zase vysokou inflaci. Člověk má pocit, jako kdyby se v uplynulých desítkách let nic nedělo. Možná jsme na to zapomněli a máme pocit, že se dlouhá léta nic nedělo. Myslíte, že klademe větší důraz na to, co zažíváme právě nyní a moc to prožíváme, anebo že současná doba je mimořádná a že to, co se děje ovlivní naši budoucnost napořád?
Doba je mimořádná tím, že je globální a že je velmi mnoho hráčů ve hře. To budeme vždy těžko odhadovat. Historik Martin Kovář říká o posledním roce, že je rokem prozření, ale poslední tři roky jsou lety prozření. Pochopili jsme, že život není tak úplně jednoduchý. Čekám zhruba desetiletou krizi. Žádnou katastrofu, možná se nějaké skoky objeví.
Krize má vždy dva aspekty – psychologický a materiální. Materiální znamená mít nějaké peníze, utrácet méně, žít šetrně. Psychologický aspekt je psychologickou houževnatostí, výchovou k tomu, že se svět proměňuje. Čekám deset let zmatků, ale na co se soustřeďuji, nejsou zmatky nebo předvídání nebezpečí, to není dost dobře možné, ale na způsob, jakým jsem tím schopný pracovat a svět prožít.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Excelentní postřehy Václava Cílka. Je poučné to číst.
Ano pan Cílek dokáže mnohé osvětlit a ukázat cestu. Bohužel chytré a znalé dnes nikdo neposlouchá. Navrch má politika a její straničtí hlasatelé. Tohle už tady bohužel bylo a pamětníků těchto dob valem ubývá. Historie se bohužel v mnohém opakuje. Jen o tom ti mladí nechtějí vědět a nemusí vědět.
Nebyl bych takový skeptik 😉. Znám spoustu mladých rodin, které přichází k nám do hor, žít „jednoduchým“ životem. Učí se od nás starších a osvojují si mnohé skoro zapomenuté vědomosti a dovednosti.🙂
Omyl,za 3 roky končí „pětikolík“ a pokud nebudou voliči hlupáci tak bude zase líp……
Nebude. Jako volič „pětikolíku“ jsem zklamán co předvádí, nicméně část toho zdědili po Andrejkovi, který neúměrně rozhazoval. Bohužel v tom pokračují a škrtají na nesprávných místech. Za 3 roky (možná dříve) vyhrajou populisti a po jejich vládě budeme úplně v háji (teď opravdu nejsme) a to možná i vy budete se slzou vzpomínat na „Pětikolík“.