Měl jsem velkou čest, že jste mi zaslal svou novou knihu Odolné město. Je to velice zajímavý soubor textů. Mohli bychom k ní udělat krátký úvod?
Někdy v roce 1994 jsem byl pozván do Turecka na sympozium NATO, které se týkalo kolapsu civilizací následkem klimatických změn. Kdyby nás napadlo, že to uvidíme na vlastní oči, byli bychom překvapeni. Už před 30 lety jsem se dostal k tématu problémů a kolapsů civilizací.
V první fázi člověk většinou cítí potřebu to sdělit. Všechny tím otrávíte a vysloužíte si pojmenování katastrofisty. Války, konflikty a různé revoluce či povstání jsou skoro určitě nevyhnutelnou součástí lidských dějin. V roce 2012 měl být další konec světa.
Tehdy přišel nakladatel Zdenko Pavelka s nápadem, že napíšeme něco o konci světa. To mi ale přišlo pitomé, protože jsem si říkal, že konec světa vlastně už nastal, jenom jsme si toho nevšimli. Něco ve společnosti, jakési její vyzařování, se změnilo v základech, ale ještě potrvá nějakou dobu, než se to propíše do běžného života.
Před pandemií covid-19 jste vydal knihu Ruka noci podaná…
Ano, je o amerických prepperech, což jsou lidé, kteří se připravují na apokalypsu. Preppeři berou život tak, že jednou skutečně nastane hollywoodský konec světa, všichni budou žít v divočině, společnost se rozdrobí na gangy a bude nutné přežívat ve stylu filmu Rambo.
To je velký rozdíl, protože většinou musíte přežívat s nemocnou babičkou, starým psem a dvěma malými dětmi. Od tohoto tématu jsem se během covidu posunul k dalšímu typu uvažování. Prepper, který hromadí potraviny, má filtr na vodu, baterku a další věci sebou, by měl mnohem jednodušší život, kdyby odolná byly města, instituce a celé společnosti.
Co si pod tím představujete?
Třeba to, že když je blackout nebo nějaký jiný problém, tak není vyrabovaná lékárna. Mám kamarády v Súdánu a první věc, které se černý trh zmocnil, byly léky. Ty poté prodávali za pěti či desetinásobky původní ceny.
To znamená je nutné vědět, že za blackoutu, konfliktu nebo těžké situace bude lékárna otevřená. To většinou vyžaduje, aby byl venku jeden ozbrojený a uniformovaný člověk. Generál Štěpán, který je spoluautorem knihy, říkal, že při povodních v letech 2000 a 2013 starostové často žádali o člověka v uniformě, aby bylo patrné, že existuje autorita. To je velmi důležitá věc.
Mě by se líbilo žít ve společnosti, v níž ve chvíli, kdy přijde blackout, všichni řeknou, že nyní nejde o dosahování zisku či o prosperitu, ale o to, abychom zajistili potřeby lidí. Opravdu dodržujeme zákony, protože si myslíme, že jsou správné, anebo protože máme pocit, že kdybychom je porušili, tak nám to neprojde?
Žádná společnost nevydrží, že děti doma pláčou žízní nebo hladem. To je přirozené. Při hurikánu Katrina se v New Orleans osvědčilo nechat otevřené dveře do obchodu, ať si lidi vezmou, co chtějí s cedulkou, aby neničili. V knize nám šlo také o osobní psychologickou odolnost. Ale když máte žízeň, tak ani psychologický postoj nepomůže.
Sáhli jsme do zkušenosti ukrajinských měst, kde nás nezajímá, kolik lidí zemřelo při výbuchu rakety na tržišti, ale jak starosta řídí město. Ukrajinci mají skvělé mobilní aplikace, na mobilu vidí, kam rakety poletí, ukáže jim také nejbližší kryt a takzvaný Bod nezlomnosti, což je místo, kde je teplo a kde si mohou dobít mobily. Na telefonech v krizích hodně záleží. Třeba vojáci na Ukrajině mohou ze zákopů telefonovat. Je to vlastně psychologická poradna.
Říká se tomu telepsychologie, což doporučuje i Americká psychologická asociace. Podle údajů Světové zdravotnické organizace je 57 procent ukrajinských veteránů postiženo nějakým typem posttraumatického syndromu.
Když se to rozpočte na rodinné příslušníky, tak to vypadá, že je to okolo 25 procent Ukrajinců. Ukrajinská komunita v sobě tají a nedává najevo mnoho tichých bolestí. Nemám příliš rád moderní média, ale kdyby psychologie na dálku pomohla pěti nebo deseti procentům lidí, pomůže to 10 000 nebo 100 000.
Jak vybudovat odolné město? A kdybychom srovnali naše města dnes s těmi třeba před 30 nebo 40 lety, přijdou vám odolnější, nebo naopak zranitelnější?
V něčem odolnější, v něčem zase zranitelnější. Odolnější v tom, že přeci jenom pár lidí už dnes má třeba fotovoltaiku. Je tedy schopno vytvořit ostrov, kde věci fungují. Totéž se týká vlastní studny nebo filtrů na vodu.
Zase je dobré se opřít o ukrajinskou zkušenost. Když začala válka, přišla pro většinu lidí z čista jasna. Byla tam i velká reakce proti režimu, že je na nic nepřipravil. Až později se naučili mít evakuační zavazadla, baterku, nůž, doklady nějaké peníze, láhev na vodu a případně spacák nebo karimatku.
Miroslav Bárta hovoří o tom, že civilizace rostou ve své komplexnosti. Čím jsou komplexnější a složitější, tím jsou náchylnější k poškození. Mám pocit, že se to týká i samotného města, které je složitější, a proto i zranitelnější.
Velikost je prvním bodem zranitelnosti. Ukrajina funguje relativně dobře, protože většina země funguje normálně. Když se podíváte na tamní státní předpisy, tak ty říkají, aby lidé žili stejně jako před válkou. Když jsou zvyklí chodit na manikúru, mají tam chodit, to se týká i nakupování. Celá společnost je navíc angažovaná a na válku finančně přispívá, firmy vyrábějí topení, vařiče, maskovací sítě a další potřebné věci. Má to charakter velké občanské války.
K jakým problémům by došlo v českém městě při blackoutu?
Je to poměrně zjevné. Během několika hodin by přestala téct voda, protože by se spotřebovala. Jeden z důvodů je ten, že máme odstavenou část gravitačních vodovodů, protože jich údržba stojí peníze. Místo nich máme velkokapacitní čerpadla, která se dají řídit. Gravitací už k nám v některých místech nedoteče vůbec nic.
Člověk by řekl, že u čerpadel musí být záložní agregát.
Ten ale potřebuje naftu. Otázka je, jak by to bylo s ní. Nemocnice a další instituce mají naftu většinou na 24 hodin, málokdy na delší dobu, než jsou tři dny. Nafta musí být bez biopříměsí a nesmí být moc stará. Není to úplně jednoduchá záležitost.
Nejlépe organizovanou složkou u nás jsou hasiči. Je jich hrozně moc. Pokud má Armáda České republiky 30 000 zaměstnanců a z toho 10 000 vojáků, tak hasičů je, doufám, že se nepletu, něco okolo 80 000. Na základnách mají malé přenosné aparáty, takže jsou schopní čerpat naftu nebo benzin z benzinových stanic.
Předpokládá se, že pokud dojde k problému, tak lidi nebudou mít na pohonné hmoty nárok. Přednost dostanou sanitky, vojáci a policie.
Je rozdíl mezi venkovem a městy?
Lidé na venkově mají studny a zásoby, protože jsou na to zvyklí. Ve městech jsou lidé zranitelnější. U panelových domů existuje postup, jak riziko eliminovat. Uzavřete jeden vchod do domu a necháte otevřený druhý. U něj budou sedět dobrovolníci, kteří budou kontrolovat přicházející a odcházející lidi. Otázkou je, kolik lidí uvízne ve výtahu.
To také řešíme, ale nemá cenu tady rozebírat technické detaily výtahů. Další dobrovolníci budou obcházet panelák a budou se ptát lidí na jejich potřeby. Tím by ale zároveň vytvořili závislost na pomoci, takže se zároveň dotazují, co daní lidé mohou udělat pro ostatní. Například starší lidé mohou pohlídat děti.
Co konkrétní věci, které jsou nutné? Jak naložit například s toaletou?
Nejběžnějším způsobem, jak to řešit, je mít doma kýbl s víkem. Základním receptem je oddělovat moč a výkaly, protože samostatně kupodivu nepáchnou. Směsice moči a výkalů páchne hodně. Ale když se vše oddělí a zasype třeba trávou nebo pilinami, tak je to snesitelnější.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
