Z výsledků průzkumu vyplynulo, že vícegenerační rodiny jsou z hlediska pocitu bezpečí mírně rizikovější. Mladí lidé v nich častěji přiznávají, že se někoho z rodiny bojí. Do hry vstupují nejen rozdílné názory na výchovu či finance, ale i politika.
Vícegenerační soužití může přirozeně přinášet zvýšenou míru stresu, která může vést až k psychickému násilí. Zásadní je přitom motivace, proč se pro takový způsob soužití mladé rodiny rozhodují. Důvodem může být složitá finanční nebo bytová situace, někdy i neschopnost jednoho z partnerů plně se odpoutat od svých rodičů.
Dalším důvodem může být potřeba pomoci s péčí o děti nebo o starší členy rodiny. Napětí ve společném soužití často vzniká kvůli rozdílnému životnímu stylu a odlišným očekáváním, která si jednotlivé generace přinášejí.
Na hlubší úrovni pak často vyvstává otázka, nakolik jsou jednotliví dospělí členové skutečně dospělí – tedy zda a jak proběhl proces zdravého osamostatnění, tzv. separace, a to jak u dětí od rodičů, tak u rodičů od dětí.
Sendvičová generace pod tlakem
Až 17 procent Čechů žijících ve vícegeneračních rodinách, kde se starají zároveň o děti i stárnoucí rodiče, má pocit, že svou roli v rodině nezvládá. Tzv. „sendvičová péče“ je podle odborníků silným zdrojem stresu.
Péče o děti a dospívající je sama o sobě velmi náročná disciplína. Pokud se k ní přidá ještě péče o stárnoucí rodiče, pečující se často dostává pod obrovský tlak. Vzniká frustrace, pocity selhání a výčitky, které se mohou přenášet i na ostatní členy domácnosti. Nedostatek podpory, uznání nebo času na sebe pak zvyšuje riziko vyhoření a dlouhodobého napětí.
V procesu péče o seniora, ale i o děti, často vyplouvají na povrch stará rodinná schémata a nevyřešené vztahy. Může se například znovu objevit dynamika, kdy jeden z rodičů v minulosti často potřeboval „zachránit“, a dítě – dnes dospělý – se do této role znovu vrací.
Strach, že to nezvládnou
Péče o starší členy je pro vícegenerační rodiny zásadní téma. Průzkum ukázal, že 26 procent Čechů má v širší rodině někoho, kdo je závislý na péči, a osm procent domácností má nemohoucího člena přímo doma.
Až 86 procent těchto osob tvoří dospělí lidé, kteří potřebují pomoc nejčastěji kvůli stáří nebo nemoci. Péče se přitom často dotýká i peněženek – každý pátý pečovatel přiznává, že kvůli ní nemůže rozvíjet svou kariéru. Nejčastěji pečují ženy.
Zda a do jaké míry rodina péči o seniora zvládne, závisí na mnoha okolnostech – například na jeho zdravotním stavu, možnostech rozdělení péče mezi více členů rodiny nebo dostupnosti vnější podpory – třeba pečovatelek či osobních asistentů. Pokud se rodina rozhodne, že péči převezme, mělo by jít o vědomé rozhodnutí s jasně nastavenými hranicemi a rozdělenými rolemi, aby se předešlo napětí.
Očekávání a realita se přitom často rozcházejí. Až 79 procent Čechů věří, že se o ně v nemohoucnosti postará rodina, ale ochotu pomáhat vyjadřuje jen 69 procent lidí. Tento rozdíl ukazuje na nerovnováhu mezi očekáváním a realitou.
Rozhodnutí pečovat o seniora je velmi náročné a znamená zásadní změnu rodinného fungování. Ne všechny rodiny to zvládnou vlastními silami – i když mohou využít různé služby, ty jsou čím dál nedostupnější a finančně náročné. Na druhou stranu jsme příkladem pro své děti, že stáří patří k životu a že je správné postarat se o své rodiče.
Spory o majetek: Rodinné jizvy, které se těžko hojí
Podle průzkumu zažilo až 23 procent českých vícegeneračních rodin situaci, kdy někdo z příbuzných připravil jiného o majetek. Takové události mohou dlouhodobě rozbít i jinak pevné vztahy. To číslo je poměrně vysoké. Majetkové spory často vedou k pocitu zrady, ztrátě důvěry a křivdy, která může přetrvávat celý život. Vyrovnat se s tím je obtížné.
Proces odpuštění je náročný, ale může být velmi osvobozující – především pro toho, kdo odpouští. Nemusí to znamenat, že se vztahy napraví, ale odpustit může znamenat, že přestaneme nést bolest a hořkost dál. Zda se podaří vztahy obnovit, je individuální. Důležité je najít vlastní způsob, jak se s událostí vyrovnat – třeba pomocí terapie nebo přijetí skutečnosti, kterou nelze změnit.
U vícegeneračních rodin průzkum ukázal, že jedním ze zdrojů napětí jsou neshody v otázkách zabezpečení bydlení. Často to vyvolává mezigenerační konflikt o to, kdo má být zodpovědný za zajištění střechy nad hlavou. Až 56 procent mladých Čechů si myslí, že by se o bydlení měli postarat starší členové domácnosti, zatímco jen 29 procent starších to považuje za svou povinnost.
Tři generace, jeden domov – a šance na harmonii
Soužití tří generací může působit jako minové pole plné emocí, konfliktů a finančních tlaků. Nemusí to ale tak být. Co mohou členové vícegeneračních rodin udělat, aby se cítili dobře?
Je důležité jasně nastavit pravidla soužití, respektovat hranice každého člena rodiny a rozdíly mezi generacemi. Věnovat čas společným aktivitám, ale zároveň nechat prostor pro soukromí. Podporovat otevřenou a nenásilnou komunikaci. Zavést pravidelné „rodinné porady“, kde mohou všichni členové sdílet své pocity, nápady i řešit konflikty.
Společné bydlení i řadu výhod – členové rodiny si mohou vzájemně pomáhat, ať už s dětmi, domácností nebo péčí o starší generaci. Díky tomu je každodenní život jednodušší a zároveň úspornější. Sdílení nákladů na bydlení, energie i jídlo přináší výraznou finanční úlevu.
Život pod jednou střechou může být navíc obohacující – jednotlivé generace se od sebe učí, děti získávají více blízkých vztahů a v případě, že v rodině chybí otec, může jeho roli do určité míry převzít dědeček.
Společné bydlení může starším lidem pomoci necítit se osaměle – jsou mezi svými a mají kolem sebe blízké. Pokud se pro vícegenerační bydlení rozhodneme, ať už dobrovolně, nebo z nutnosti, může se stát cennou životní zkušeností pro dospělé i děti. Takové soužití má potenciál nás obohatit, ale zároveň nám často nastaví zrcadlo a ukáže, co máme v sobě zpracované – a co ještě ne.
Autorka je vedoucí Rodičovské linky Sdružení Linky bezpečí
(Redakčně upraveno)
