V případě Polska, kde je nejvyšší koncentrace výškových budov ve Varšavě, nelze vysoký počet vysokých budov vysvětlovat jen válečným zničením jejich metropole. Vždyť takřka dvacet polských budov z žebříčku, tedy prakticky celá polovina, bylo dokončeno v posledních zhruba deseti letech.
Žebříček je tak smutným dokladem stále propastnějšího tuzemského zaostávání v moderní výstavbě. Přitom třeba Praha, ale částečně také Brno, vykazují na poměry Visegrádské čtyřky nejvyšší ceny nemovitostí a také nájmů.
Podle loňských údajů společnosti Ekospol se za nájem jednopokojového bytu v centru Prahy platí v přepočtu o zhruba pět tisíc korun měsíčně více než za nájem srovnatelného bytu v centru Varšavy či Bratislavy. A o zhruba deset tisíc korun měsíčně více než v Budapešti.
V Brně se za nájem platí o několik stovek měsíčně více než v Bratislavě nebo než ve Varšavě a o zhruba pět tisíc korun měsíčně více než v Budapešti.
Přitom vyšší podíl moderní výškové výstavby by vytvořil tlak na pokles cen nemovitostí, a tedy i nájmů, nebo alespoň na jejich pomalejší růst. V Praze by výškové budovy mohly vznikat například na Pankráci nebo v dalších částech Prahy 4, aniž by bylo dotčeno historické jádro města.
Vzhledem k dramatickému nedostatku bytů v Praze a enormnímu zájmu o bydlení v ní neexistuje dlouhodobě vlastně jiná možnost než stavět více do výšky.
Rozsah metropole neustále rozšiřovat nelze, navíc se tak zvyšují nároky na dopravní obsluhu a životní prostředí se ničí i zastavováním polí či dosud nezastavěných ploch. Stavět více do výšky tedy znamená učinit bydlení dostupnějším a zároveň chránit životní prostředí.
Přesto současná česká legislativa jde opačným směrem. Česko má, jak známo, jedny z nejdelších povolovacích řízení v oblasti výstavby na světě. Vlivné lobbistické organizace a zkostnatělé regulace pak brání tomu, aby se v Praze stavělo více do výšky.
Praze nedávno hrozilo vyškrtnutí z prestižního seznamu světových památek, když se organizace Centrum světového dědictví a Mezinárodní rada pro památky a sídla ozvaly českému ministerstvu kultury, aby prověřily, zda nové výškové stavby na Pankráci, jako je V Tower, nepoškozují panorama metropole.
Výbor světového dědictví UNESCO už posledních patnáct let tlačí Prahu, aby nenechávala stavět budovy vyšší než 70 metrů. Nemožnost rozsáhlejší výškové výstavby staveb 100 metrů a vyšších zneatraktivňuje rozvoj města i v očích developerů.
Pokud by na daném pozemku mohlo stavět více do výšky, umocní se výnosnost takové výstavby, což pak povede k tomu, že budou více investovat například do estetiky vznikajících staveb. Architektonickým skvostem může být i stavba výrazně přesahující 100 metrů, jak ilustrují četné příklady za světa.
Pokud ale má být Praha svého druhu skanzenem, kde se nestaví do výšky, kde se vůbec nestaví zdaleka tolik, kolik by mělo, budiž. Pak ale obyvatelé Prahy musí být připraveni za tento „luxus“ si připlatit. Třeba v podobě ještě propastněji vyšších nájmů, než jaké vykazují ostatní metropole zemí Visegrádské čtyřky.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
