S nastavením úrokových sazeb měli zkušenosti i starověcí Řekové, kteří přibližně 500 let před naším letopočtem využívali úrokovou sazbu ve výši deseti procent. Starověcí Římané kalkulovali s úrokovou sazbou kolem osmi procent. To alespoň dokládají záznamy z období Punských válek, které probíhaly v letech 264 až 146 před naším letopočtem.
Krátce po narození Ježíše Krista se v Římě snížila úroková sazba až k úrovni čtyř procent. Nicméně takto nízká úroková sazba dlouho nevydržela. Za vlády Konstantina Velikého v Byzantské říši kolem roku 325 našeho letopočtu byla stanovena maximální velikost úrokové sazby na přibližně třináct procent. Tento limit byl následně roku 528 snížen na osm procent v rámci Justiniánova zákoníku.
Italská města kolem roku 1 150 pracovala s úrokovou sazbou o velikosti dvacet procent. V Benátkách se takto vysoká úroková sazba dochovala zhruba do první poloviny 15. století. V době Leonarda da Vinci úroková sazba klesla. Záznamy z roku 1490 dokládají výši okolo úrovně šesti procent.
Na počátku Osmdesátileté války roku 1 568, kdy Nizozemci bojovali za nezávislost proti španělské nadvládě, byla úroková sazba nastavena ve výši osmi procent. Podobné to bylo i v Anglii na počátku 18. století, kde záznamy hovoří o úrokové sazbě ve výši přibližně deseti procent. Ve Spojených státech na počátku 19. století se pracovalo s úrokovou sazbou ve výši kolem osmi procent.
Ke snížení úrokových sazeb došlo za Velké hospodářské krize z konce 20. let 20. století. V té době existoval zlatý standard, který bránil expanzivní měnové politice. Například Francie kvůli tomu zvýšila úrokové sazby, aby přilákala zlato od investorů z celého světa. Na to musely reagovat ostatní státy, což bránilo snižování úrokových sazeb. K poklesu úrokových sazeb přesto došlo a nízké úrokové sazby se udržovaly do konce druhé světové války. Například ve Spojených státech se pohybovaly ve výši kolem dvou procent.
Vysoké úrokové sazby doprovázely vládu amerického prezidenta Ronalda Reagana. Počátkem 80. let přesahovaly patnáct procent. Následně však již docházelo k trendu jejich postupného snižování s mírnými výkyvy v ekonomicky úspěšných obdobích. Vyvrcholení celého historického exkurzu prožíváme nyní, kdy jsme v některých zemích svědky záporných úrokových sazeb.
Negativní úroky je třeba vnímat jako historickou anomálií, která je v rámci posledních 5 000 let zcela výjimečná a do budoucna se může ukázat jako škodlivá. Lidé přestávají být odměňováni úrokem za odkládání spotřeby do budoucnosti. Místo toho je negativní úrokové sazby nutí, aby vše spotřebovali v přítomnosti a nemysleli přitom na horší časy. Naši předkové by se zřejmě divili, že žijeme v době, kdy je globálně emitováno přibližně 15 800 miliard dolarů v dluhopisech se záporným výnosem. Negativní úroky se přitom začínají přenášet i na bankovní vklady, kdy například v dánské Jyske Bank lidé platí za to, že mají peníze na svém účtu.
Otázkou je, kam až to může zajít. Dokud lidé mají hotovost, mohou se negativním úrokům vyhnout tím, že si vyberou své peníze z účtu. Ve světě se však začíná hovořit o bezhotovostní ekonomice, která by do budoucna mohla lidem vzít obranu před zápornými úroky. Nová situace si proto zřejmě vyžádá i nové zákony. Například bavorský premiér Markus Söder již uvažuje o zákazu negativního úročení vkladů na bankovních účtech. V České republice se tomuto tématu zatím nikdo vážně nevěnuje, ale nebylo by od věci, kdybychom se od Bavorska inspirovali.
Autor je hlavní ekonom společnosti BH Securities
(Redakčně upraveno)
