Minulý týden vystoupala cena jedné troyské unce zlata (31,1 gramů – pozn. red.) na londýnské burze LBMA na 1500 dolarů. V korunách se tak přiblížila hranici 35 tisíc korun, což znamená, že pro Čechy nikdy v historii nebylo zlato dražší. Proč je to tak důležité?
Zlato se dostalo na historický rekord nejen v české koruně. Zlato je dnes na rekordu v dalších 73 světových měnách. Když zůstaneme u „korun“, tak například pro Nory a Švédy. Nejdražší v historii je zlato v jejich měnách také pro Rusy, Kanaďany, Australany nebo Novozélanďany. V eurech je od historického rekordu unce zlata vzdálena o zhruba tři procenta.
Důležité je to proto, že jde o reflexi patové situace centrálních bank, které mají ve finančním světě největší moc. Ukázalo se totiž, že nám centrální banky vyspělého světa posledních deset let buď lhaly anebo v lepším případě předstíraly, že vědí, kterým směrem ekonomika „sama“ půjde. Jenže nešla. Po krizi roku 2008 začala ohromná stimulace a tištění peněz, které mělo být původně jednorázové a které mělo tzv. nakopnout ekonomiku a pomoci zkrotit už tehdy šílený dluh silným ekonomickým růstem.
Že nezůstalo u jednorázového tištění, víme. K němu se ale přidala strategie snižování úrokových sazeb. Zatímco americká centrální banka (Fed) je snížila až téměř k nule, současná depozitní sazba Evropské centrální banky (ECB) je mínus 0,4 procenta. To, že Fed nyní obrátil kormidlo a po deseti letech znovu snížil sazby, ale také přiznání ECB, že opět bude muset stimulovat evropskou ekonomiku a tisknout peníze, velmi pomohlo růstu ceny zlata, které za posledního tři čtvrtě roku – a z toho zejména za poslední tři měsíce – posílilo o více než 300 dolarů za unci.
Jak světové centrální banky napomohly k růstu ceny zlata?
To, že klíčové světové centrální banky začaly „tisknout“ další peníze, mj. způsobilo, že investoři potřebovali své finance někde tzv. zaparkovat. Není to tak dlouho, co byly za „bezpečný přístav“ považovány vládní dluhopisy a jistotou byly peníze uložené u centrálních bank. Třeba Evropská centrální banka lety měla před deseti lety úrokové sazby někde kolem pěti procent…
Ale dnes? Pokud pomineme Spojené státy, tak ECB, Švýcarská centrální banka a Japonská centrální banka mají negativní úrokové sazby. A ve světě je na 13 bilionů USD ve vládních dluhopisech s negativním výnosem. To je zhruba třetina z jejich celkového objemu a pro finanční svět velmi nebezpečná situace.
Takže ten zásadní důvod, proč zlato začalo být po nějakých šesti sedmi letech pro investory atraktivní, jsou právě kroky centrálních bank. Velké zahraniční fondy, které v minulých letech tuto komoditu sledovaly s neskrývaným despektem, si začaly uvědomovat, že investičních aktiv, která by byla atraktivní, podhodnocená a současně nabízela ochranu i zhodnocení, je velmi málo. A že fyzické zlato je jedním z mála z nich. Zlato sice nenese žádný kladný výnos, ale to je pořád lepší, než záporný výnos.
Přispěly k růstu ceny zlata i jeho nákupy samotnými centrálními bankami?
Nepochybně. Vloni centrální banky nakoupily rekordní množství zlata, přes 350 tun. Mimo zemí, které v posledních letech nakupují kontinuálně, myslím tím především Rusko a Čínu, se přidali velmi nečekaní kupci, především Polsko a Maďarsko.
Mimochodem – Polsko letos doslova šokovalo trhy oznámením, že během první poloviny letošního roku nakoupilo dalších 100 tun zlata. (Pro srovnání: Zlaté rezervy České národní banky od roku 2012 poklesly téměř o 4,5 tuny. Aktuálně – k 31. červenci letošního roku – jsou na úrovni kolem osmi tun – pozn. red.)
Pokud budeme číst mezi řádky, tak řada centrálních bank usuzuje, že se v současném finančním světě začíná něco dít. Než aby ve svých portfoliích držely toxické dluhopisy, raději se uchylují k tisíciletími osvědčenému „bezpečnému přístavu“, jímž je zlato.
Co přesně se tím pojmem myslí? Jaké mají investoři další „bezpečné přístavy“?
Bezpečný přístav je aktivum, které za jakýchkoliv okolností – pozitivních, neutrálních i negativních – udrží hodnotu peněz, které jste do něj před rokem, dvěma, deseti či dvaceti investovali. Bezpečný přístav je také něco, co máte pod svou absolutní kontrolou.
A to je jedině zlato, diamanty nebo umění. Nebo třeba automobilové veterány či filatelistické skvosty, ty jsou investory také brány jako bezpečné přístavy. Ale to jsou investice jen pro znalé, kdežto u zlata nepotřebujete nic víc, než selský rozum.
Ochráncem takové investice jste vy sám, není to to žádná instituce typu banky nebo fondu. Jen vy a vaše rodina víte, kde svou investici máte a víte také, plus mínus, že kdybyste ji potřebovali prodat, kolik za ni dostanete peněz. To je ta jistota, kterou máte ve vlastních rukou.
Zmínil jste, že ještě před pár lety byly za „bezpečné přístavy“ považovány vládní dluhopisy. Co se změnilo?
Celosvětově se dnes investoři u zhruba třetiny vládních bondů musejí smířit s tím, že budou platit za to, že své peníze půjčí. Je to paradox… Dnes prostě platíte za to, že své peníze někomu půjčíte. Třeba v případě německých dluhopisů máte garantovanou ztrátu půl procenta ročně a to po dobu více než deseti let, podobná situace je v Japonsku.
Je to dáno tím, co všechno se ve světě děje. Amerika začala před pár týdny se snižováním úrokových sazeb. A pak je tu obchodní válka mezi USA a Čínou, která běsní a bude běsnit minimálně do příštích prezidentských voleb ve Spojených státech. Mezitím Čína recipročně zareagovala na Trumpem nově ohlášená cla devalvací své měny.
A v Evropě pak máme velmi špatnou situaci v jedné z podstatných ekonomik – v Itálii, kde to vypadá na předčasné volby. A Velká Británie? Ještě před rokem se říkalo, že žádný brexit nebude, ale nakonec to vypadá, že nový premiér Boris Johnson by se na konci letošního října dokázal s „tvrdým brexitem“ vypořádat.
V Evropě a ve světě se prostě najednou objevila celá řada faktorů, díky nimž zlato začíná vypadat pro investory zajímavě. I pro ty „malé“.
To vypadalo i v roce 2011, kdy cena zlata vystoupala přes 1900 dolarů za unci. A pak spadla. Může se něco takového stát i teď?
Samozřejmě, trh je nevyzpytatelný. Nikdo nemá křišťálovou kouli, aby byl schopen se stoprocentní garancí predikovat trendy. Jenže doba se změnila – za posledních deset let se světový dluh více než zdvojnásobil. Gigantický dluh nelze za normálních okolností zkrotit jinak, než že úrokovou sazbu budete snižovat směrem dolů. Dluhová služba je pak nižší a firmám i lidem se pak lépe mnohem dýchá, protože mají nižší splátky úvěrů, hypoték a leasingů.
Jenže cyklus snižování úrokových sazeb, který ekonomiku krátkodobě „uzdravil“ společně s tištěním peněz a metodou kvantitativního uvolňování, se znovu vrací. Ale s tím, že mezitím už máme dvojnásobný dluh, a to za situace, kdy dochází k dezintegraci globální ekonomiky. Chci také zmínit to, o čem se v Čechách moc nemluví, ani nepíše – a to je velmi tristní situace evropských bank, což představuje další hrozbu.
Můžete být konkrétní?
Podívejte se třeba na akcie Deutsche bank, které se dnes pohybují kolem historického minima na šesti euro. Ještě před rokem to bylo kolem 12 euro a na historickém maximu, někdy v roce 2007, to bylo 110 eur. To znamená, že Deutsche bank ztratila 95 procent své tržní kapitalizace. Podobná situace je u UniCredit bank, která se dnes obchoduje kolem devíti euro za akcii. Na historickém maximu v roce 2007 to bylo 350 euro. To znamená, že UniCredit ztratila 97 % své tržní kapitalizace.
Současný finanční svět je mrakodrap slepený lepidlem, je to struktura, která je postavena na obrovské důvěře v současné finanční instituce. Byť se tvrdí opak, jsou ve velmi vratké pozici. Viz akcie Deutsche bank a dalších dvaceti evropských bank, které se potácejí na historickém minimu své tržní kapitalizace.
PSALI JSME:
Société Générale se chystá na masové propouštění. Evropské banky se potácejí v problémech
Vraťme se ještě k ceně zlata v dolarech. Jak to, že když bylo na rekordu v dolarech, nebylo dražší než teď?
To je logická otázka. Mimochodem – 4. září 2011 byla unce zlata za 1920 dolarů, takže zlato musí ke svému rekordu v dolarech dohnat ještě více než čtyři stovky. Ale Češi obvykle nakupují zlato za koruny a v minulosti pro ně nikdy nebylo dražší, než je dnes.
Je to tím, že naše měna od krize roku 2008 neustále slábne. Tehdy jste si mohli dolar koupit za nějakých 15 korun, dnes za něj dáte přes 23 Kč. A když bylo zlato na rekordu v dolarech, tak jeden přišel v korunách na 17,50. Takže i když bylo zlato za 1900 dolarů, v korunách tehdy stálo o nějakých patnáct set korun méně, než dnes.
A víte, za kolik se zlato v Česku prodávalo před deseti lety? Na jaře 2009 kilovka zlata stála 320 tisíc korun. Ve srovnání s aktuální cenou je to přes 300 procent rozdíl. Svět zdražuje a zlato nedělá nic jiného, než že svým cenovým vzestupem toto zdražování reflektuje. Jeho hodnota ale zůstává.
To zní jako hodně silný argument pro investici do zlata…
Češi bohužel zlatu příliš nevěří, což je dáno tím, že se o něm informuje spíše negativně. A také žijeme v zemi, kde se centrální banka svých zásob ve zlatě postupně zbavuje. Ve fyzickém investičním zlatě mají v Česku uloženy své úspory jen dvě procenta práceschopného obyvatelstva. Podle jiných průzkumů připadá na jednoho Čecha v průměru do dvou gramů zlata, zatímco v Německu je to přes 130 gramů. Není to tím, že by Němci byli ve srovnání s námi stokrát bohatší, ale finančním vzděláním a edukací obyvatelstva.
Myslím si, že fyzické zlato by mělo být součástí portfolia každého investora, ve finančně vyspělém světě se doporučuje mít ve zlatě mezi deseti a dvaceti procenty majetku. Spolu s investicemi do vlastní firmy, do nemovitostí, do podílových fondů apod. tak zlato může přinést kýžené vybalancování a klidný spánek, pokud by nastaly turbulence ve finančním světě.
Nejsem tím, kdo by kázal vodu a pil víno: Kdykoliv je možnost, tak si pořídím malou uncovou cihličku. Nedělám to pro sebe, ale pro své děti. Vybavuje se mi jedno židovské rčení: Dej dvacet procent svého majetku do zlata a doufej, že je nikdy nebudeš potřebovat.
