Oba tyto instituty přispívají k přeregulovanosti trhu práce. Zaměstnavatelé se nemohou řídit čistě tržními signály, ale musí brát v potaz právě regulaci státu. Vzniká tak tlak na růst nezaměstnanosti, protože obě regulace najímání pracovníků z hlediska zaměstnavatele prodražují.
Odbory nyní vítězoslavně hlásají, že v uplynulých deseti letech šla minimální mzda i mzdy zaručené výrazně nahoru, a přesto se nárůst nezaměstnanosti nedostavil – zůstává nejnižší v EU. Tímto triumfalismem však odbory hlavně demonstrují svoji neznalost ekonomických zákonitostí a krátkozrakost. Dříve či později si naběhnou na vidle.
Uplynulá desetiletka byla nejprve – do pandemie – dekádou geopolitické stability a mohutného tištění bilionů v režii centrálních bank. Zaměstnanost byla zajištěna právě tímto tištěním, které ještě nestihlo být inflační v oblasti spotřebitelských cen. Během pandemie jsme si pak zaměstnanost pro změnu kupovali na dluh.
Až se možnosti dalšího tištění a zadlužování vyčerpají, narazíme na zeď ekonomické reality. Vzhledem k tomu, že geopolitická situace je stále tísnivější, náraz do zdi bude o to bolestivější. Pak může nezaměstnanost v Česku prudce vyletět, že se nestačíme divit. A vyletí o to prudčeji, že jsme v relativně klidných časech podlehli fantaziím odborů a nechali minimální a zaručené mzdy narůst až příliš. Obětí budou například mladí lidé s nízkou kvalifikací.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
