Co akademika Buriana za první republiky vlastně přivedlo k plastické chirurgii?
Velkým omylem laické veřejnosti je, že plastická chirurgie slouží jen k tomu, aby z krásných žen dělala ještě krásnější. Profesorovi Františku Burianovi se zželelo zraněných vojáků z první světové války, kteří se vraceli z fronty různě tělesně poznamenaní, třeba měli ustřelený nos. Na pražských Vinohradech založil samostatnou kliniku plastické chirurgie a ve třicátých letech se mu dokonce na mezinárodní úrovni podařilo prosadit, že byla plastická chirurgie uznána jako samostatný obor medicíny. Plastická chirurgie byla jako první na světě uznána právě v tehdejším Československu.
Plastická chirurgie funguje ve vinohradské nemocnici do současnosti…
Ano, má opravdu dlouhou tradici. Od konce dvacátých let minulého století. V roce 1983 tam byla otevřena nová budova kliniky plastické chirurgie, která byla ve své době jedna z největších na světě. Dodnes platí, že vinohradská plastická chirurgie patří mezi světovou špičku. Kamkoli přijedeme na mezinárodní kongres a řekneme, že jsme z Prahy, každý vytáhne publikaci profesora Buriana nebo jeho následovníka profesora Miroslava Fáry.
Ale u poúrazové plastické chirurgie to samozřejmě nezůstalo. Přidaly se vrozené vady obličeje a rukou, tedy například miminka s rozštěpy nebo vrozenými vadami rukou. Nesmírně důležitá je i chirurgie kožních nádorů a náprava poúrazových stavů rukou s využitím mikrochirurgie. A jako třešnička na dortu je to ta známá chirurgie estetická.
Platí i v současnosti, že medicínská plastická chirurgie převažuje nad estetickou, zkrášlovací?
Celý svět se komercionalizuje. I tak má ale plastická chirurgie ze zdravotních důvodů spoustu práce. Stále se rodí děti s rozštěpovými vadami anebo přibývá kožních nádorů, protože populace obecně stárne, a přibývá rovněž různých úrazů s tělesnými následky. Už se dokonce vyčlenil samostatný podobor plastická chirurgie ruky.
Na druhou stranu je pravda, že si lékařští experti na klinikách moc nevydělají. Proto se snaží mít i své privátní pracoviště, nebo si najít místo na soukromé klinice, která se estetické chirurgii věnuje.
Stále existuje trend, že estetických zákroků přibývá, jako tomu bylo před lety?
Myslím, že teď už se trochu stabilizovalo. Obrovský boom odstartoval zkraje devadesátých let, od té doby se otevřely desítky privátních pracovišť – samozřejmě některé na nepříliš vysoké úrovni, některé naopak špičkové.
Specializují se výhradně na estetické zákroky. Je to trochu škoda. Když někdy mluvím s některými kolegy, svěřují se, že se jim po klasické medicíně trochu stýská. V komerčním zařízení obvykle dělají jen několik druhů operací stále dokola – víčka, nosy, prsa, břicha, facelifty…
To je ostatně také jeden z důvodů, proč nadále působím i na vinohradské klinice, kam jsem poprvé přišel v roce 1972 jako medik. Dnes tam mám na starosti výuku studentů a doškolování lékařů a mnoho let jsem vedoucí jednotky intenzivní péče. Současně ale vedu své privátní pracoviště, kde se věnuji estetické chirurgii. Mrzí mě ale, že spousta mladých a šikovných plastických chirurgů po atestaci odešla a věnuje se výhradně komerční práci.
Tak to ale ve světě funguje běžně, ne?
Ve světě to tak skutečně nastavené je a my se k tomu také postupně přibližujeme. Všude jsou na jedné straně privátní plastické chirurgie zaměřené výhradně na estetické zákroky, a na straně druhé pracoviště, která se věnují zdravotní problematice.
Kdo je typickým klientem estetické chirurgie?
To se asi nedá říct, protože každé pracoviště se specializuje trochu na něco jiného. V našem kolínském centru se hodně věnujeme prsům, byli jsme také jedni z prvních, kdo před lety začal dělat modelaci ženského genitálu.
To je dneska hodně oblíbené, sjíždějí se k nám klientky z celé republiky, ale i ze zahraničí. Ženy prostě jezdí za tím odborníkem, k němuž mají důvěru, dobré reference. Děláme ale celé spektrum estetické medicíny včetně třeba očních víček nebo uší a nosu.
Zákroky nejsou zrovna levné, třeba u prsních implantátů to jsou desítky tisíc korun. Ještě stále se ceny zvyšují?
Myslím, že ceny se už stabilizovaly. Také díky velké konkurenci, která v oboru panuje. Spousta žen si vybírá pracoviště především podle ceny, ale myslím si, že to není příliš moudré. Lépe je vybírat podle výsledků jejich práce. Na druhou stranu byste se divil, kolik peněz jsou některé klientky ochotné zaplatit třeba za zkrášlení svého poprsí.
A co muži? Kolik jich vůbec chodí na plastické operace?
Myslím, že už jich ani nepřibývá. Jak mluvím i s jinými kolegy, drží se to tak mezi pěti až osmi procenty, u někoho až deset procent. I tak stále jasně převažují ženy.
Rozmlouváte třeba některým svým klientkám, aby na operaci nechodili?
Říká se, že největším uměním plastického chirurga je odmítnout pacienta. Do značné míry to je pravda, protože se tím připravujete o honorář. Na druhou stranu nechci dělat něco, o čem jsem přesvědčený, že to nemá smysl. Občas svým pacientkám skutečně říkám, že je operovat nebudu, když si skutečně nejsem jistý přínosem takové operace a nezdá se mi to vhodné.
Kdy třeba?
Například když přijde hezká holka a řekne, že chce předělat celý nos, i když jí to tak sluší. Tak se jí o tom snažím přesvědčit. Nebo třeba dneska: Přišla paní, která si přála modelaci břicha, ale vůbec to podle mě nepotřebovala. Odešla s tím, že to zkusí jinde. A asi skutečně někoho najde. Já ale jsem už moc velký na to, abych dělal nějaké kaskadérské kousky, o nichž vím, že jsou zbytečné a mohou třeba i uškodit.
