Nad mizernou situací Německa si nedávno posteskla i Isabel Schnabelová z Evropské centrální banky (ECB), když ocenila, jak byla eurozóna v posledních letech odolná vůči vnějším šokům za předpokladu, že si odmyslíme Německo.
Bez Německa je eurozóna aktuálně přibližně sedm procent nad ekonomickým výkonem před pandemií, což je sice méně než USA (zhruba +11 %, pozn. aut.), ale je to v zásadě podobně, jako je průměr vyspělých zemí OECD, a výrazně více než například Japonsko, kde podobně jako v Německu ekonomický výkon stagnuje v blízkosti předcovidových úrovní.
Na vině je kombinace cyklických a strukturálních faktorů. A zatímco ty cyklické s poklesem úrokových sazeb, a i na Němce nepřirozeně vysoké míry úspor pravděpodobně odezní, s těmi strukturálními se bude Německo prát delší dobu.
I proto přes očekávané zrychlení ekonomiky v roce 2025 nakonec normální (trendové) tempo růstu zůstane pravděpodobně v Německu určitou dobu nízké – Mezinárodní měnový fond ho odhaduje mezi 0,5-1,0 procenta.
Strukturální problémy Německa jsou důsledkem negativního demografického trendu (se kterým se toho moc udělat nedá) a slabého růstu produktivity (na kterém Němci časem mohou zapracovat).
Slabý růst produktivity v poslední dekádě je důsledkem vyšší závislosti Německa na průmyslu a zejména pak na jeho energeticky náročné části, která se dostala pod tlak se startem energetické krize po vpádu Ruska na Ukrajinu.
Podobně jako v Česku se sice energeticky náročná výroba (kovozpracující a chemický průmysl) od té doby stabilizovala, ovšem na velmi nízkých úrovních a značná část produkce se již asi nikdy neobnoví.
Vedle toho se však zdá (jak uvádí například v posledním čísle britský týdeník The Economist), že Německo ztrácí v některých kdysi „výsostných vodách“ globální tržní podíl, a to zejména na úkor Číny.
Ta dokázala srovnat krok v odvětvích, jako je automotive a pokročilé strojírenství a nejenže nepotřebuje v takové míře německé dovozy, ale čínská produkce vytlačuje tu německou i z ostatních trhů.
Důvodů je celá řada, od „zaspání“ Německa v určitých oblastech vývoje (softwarová výbava vozů), přes přísnější regulaci, až po výraznější státní podporu na straně Číny (garance omezených minerálních zdrojů).
Situace z pohledu Německa není určitě ztracená, vyžádá si však na straně byznysu nové investice a strukturální změny spojené s propouštěním zaměstnanců a uzavíráním některých výrobních kapacit.
A na straně EU větší podporu byznysu při jeho transformaci a nových motorů konkurenceschopnosti (například pomoc při zabezpečení kritických surovin). A to vše bude chvíli trvat. Do té doby Německo asi neporoste o moc rychleji než o jedno procento.
Autor je hlavní ekonom společnosti Patria Finance
(Redakčně upraveno)
