Leona Skleničková: „Lidská mysl a psychika mě fascinuje“

Rozhovor
Aktuálně ji můžeme vidět na plátně kin v česko-slovenském krimi dramatu Stínohra. Kvůli roli se naučila i boxovat. Zahrála si v seriálech Pan Profesor a Ochránce, zkušenosti má také se zahraniční produkcí. Stejně jako s účinkováním v divadelní společnosti Prague Shakespeare Company.
Leona Skleničková, zajímavá mladá herečka, které předpovídají velkou budoucnost. Foto: Archív Leony Skleničkové

Ač je Leoně teprve 23 let, má to v hlavě srovnané. O každé odpovědi na otázku pečlivě přemýšlí. Krásná mladá žena s cizokrajnými rysy a výraznýma očima v rozhovoru pro portál FAEI.cz prozradila, jaké bylo vyrovnat se s anorexií, nebo co jí dala cesta do Indie.

Do kin v dubnu šlo česko-slovenské drama Stínohra, kde ztvárňujete jednu z hlavních rolí chovanku Gretu. Jde o thriller, bylo těžké vypořádat se s náročnými psychickými scénami?
Jsem ráda na úvod za tuto hlubokou otázku, protože ano, Stínohra je náročná, jak pro diváka, tak si myslím, že i pro nás herce. Ale zpětně ji mám spojenou hlavně s radostí z práce. Vypjatější scény znamenaly zážitek se do nich ponořit. Jde skutečně o náročnější téma odvíjející se od dramatického okamžiku, který všechny ovlivní.
Jako je v nás lidech zakódovaný pocit po bolesti, kdy dokážeme ocenit její krásu, z určitého hlediska tohle prožívá i každý herec, když se ponořuje do nějakého příběhu, role. Ač to bolelo, tak z určitého aspektu zveličovalo krásu prožitku. Jako obecenstvo se občas rádi díváme na náročné, smutné příběhy, jako umělci se rádi ponořujeme do role až na morek kosti.

V novém krimi dramatu Stínohra hraje Gretu, schovanku Michala, kterého ztvárnil Hynek Čermák. Foto: Archív Falcon

Film režíroval Peter Bebjak, který v poslední době zaznamenává výrazné úspěchy. Třeba se seriály – Devadesátky, Chlap, Duch nebo Herec. Jaký má přístup k hercům?
No, on si svoji práci ohromně užívá a užívá si i práci s herci. Myslím si, že od toho se všechno odvíjí. Díky tomu, že je otevřený, přímý člověk, cítíte se vedle něho a s ním dobře. Je radost s Peterem pracovat a těšíte se na každý nový natáčecí den.

Ve Stínohře boxujete, získal si vás tento sport?
Ano, já měla to štěstí, že jsem se v rámci příprav filmu dostala ke skvělému trenérovi Petrovi Tahalovi, mistrovi světa v kickboxu. Samozřejmě má pod palcem i box, protože ten základ je stejný. Půl roku mě připravoval, ukázal mi ten sport z nejlepších stránek, pěkně jsme si sedli i lidsky.
Po skončení natáčení jsem k němu dál docházela, ale na kickbox, protože při tréninku boxu jsem obdivovala všechny, co tam kopali do pytlů, zkoušeli chvaty nohami. Při kickboxu si člověk připadá ještě jako větší ninja a během tréninku ze sebe vydá všechnu energii. Jde domů vyždímaný a vyšťavený, je to uspokojivé.

S hlavním hrdinou Stínohry Janem Kavkou (Milan Ondrík). Kvůli filmu se pustila do boxování. Foto: Archív Falcon

V minulosti jste se věnovala atletice. Dokonce snad závodnímu běhání na dlouhé tratě?
Ano, běhala jsem za Atletiku Vlašim, která se během studia střední školy stala mojí druhou rodinou. Měli jsme skvělý kolektiv a já se orientovala na delší tratě. Začínala jsem na 1500 metrech, pak tři tisíce a potom jsem si to ještě zpestřila překážkami. Běhala jsem steeplechase na dva tisíce metrů s překážkami a vodním příkopem (smích). Tím to pro mě bylo dobrodružnější a lákavější a užívala jsem si speciálnost téhle disciplíny.

Filmové Gretě nahrazovala tělocvična nepoznanou rodinu, šlo o určitý extrém. Vím, že máte za sebou také těžké období – boj s anorexií. Kdy a proč se rozjela?
Když se tehdy rozjela, tak jsem si vůbec neuvědomovala, co se děje, co jsem si převzala a vytvořila za vzorce, a kam to může vést. Bylo to kolem dvanáctého roku, což mi došlo až zpětně. Tehdy jsem si v sobě vytvořila myšlenku, cíl, abych měla kamarády, byla ve škole oblíbená, tak musím být hubená jako moje spolužačky nebo ještě hubenější, což vzniklo čistě iracionálně.
Jako malá jsem skutečně nevěděla, jak si získat kamarády, jak se chovat v kolektivu, být sama za sebe a cítit se dobře. Šlo na nějakou dobu o špatnou cestu a mně trvalo, než jsem to pochopila.

PSALI JSME:
Štěpánka Fingerhutová: „Kdybych nemohla spát, musela bych jen vařit!“

Loni jste mi říkala, že už nešlo anorexii zvládnout vlastní vůlí, což si spousta děvčat myslí a pak je na tom hůř. Jak se vlastně porucha příjmu potravy léčí?
První krok pro mě byl přiznat si, že se motám v kruhu. Důležité bylo uvědomit si, jak moc se trápím a přiznat to mamince, která znamenala velkou oporu. Vzala mě k paní doktorce, což je důležité, protože působí jako velká podpora, když vám řeknou, že nejste slaboch, že jde o nemoc a že se z ní dá dostat. Sice půjde o dlouhodobější cestu, ale jde to.
Začala jsem docházet k psychoterapeutce, do denního stacionáře na sezení, tam se potkala třeba s děvčaty, která musela mít kalorický příjem tři měsíce na oddělení pod dohledem lékařů. Hodně pro mě znamenalo vidět, kam až může nemoc zajít. Správně mě to vyděsilo. Já, díky bohu, ani v té nejhorší fázi nikdy nezkolabovala.

Co vám nakonec v boji s nemocí pomohlo?
(Dlouho přemýšlí) Asi to, když jsem si dovolila nějakou dobu „nemoc“ neřešit, přestat se tak hlídat a dát si svobodu. Sice jsem se zpočátku cítila hrozně, že nemám život pod kontrolou, bála jsem se, ale pak jsem viděla reakce okolí na to, jak najednou zářím. Začalo se mi mnohem víc dařit v životě.

Jako studentka gymnázia trpící anorexií v seriálu Pan profesor, který vysílala Nova, se zamilovala do spolužáka. Foto: TV Nova

Anorektičku jste si zahrála v seriálu Pan profesor. Nebylo těžké vrátit se znovu do mučivé minulosti?
Tohle bylo skutečně hodně osobní, protože jsem čerpala z vlastních pocitů na gymplu. Občas bylo těžké to setřást a uvědomit si – Leono, teď už jsi na tom dobře a cítíš se dobře i sama se sebou. Zároveň jsem dopředu věděla, že do „této role“ chci jít naplno. Využít příležitosti odvyprávět těžký příběh aktuální pro spoustu dívek a možná i chlapců. Chtěla jsem mu dát, co jsem mohla.

Nelákala citlivou dívku Leonu původně žurnalistika? Narážím na působení v redakci sportovního časopisu na gymnáziu.
(Smích) Šlo o skvělý školní projekt, ale jestli něco Leonu k herectví lákalo, tak psychologie. Lidská mysl a psychika mě fascinuje, považuji se za empatického člověka. Dlouho to bylo mým plánem, dokonce jsem se bláhově domnívala, že zvládnu studovat herectví i psychologii zároveň.
Potom mi došlo, že jde o tak náročné činnosti, že se musím pro jednu rozhodnout. Poslední dobou si uvědomuji tu krásnou korelaci herectví a psychologie. Pro mě herectví znamená aktivní psychologii, empatii v praxi.

Nebylo lehké se kvůli seriálové postavě vrátit do vlastní minulosti… Foto: TV Nova

Studovala jste herectví v Londýně, proč ne u nás na DAMU?
Původní plán byl vydat se klasickou osvědčenou cestou, moje jediná přihláška v maturitním ročníku gymnázia šla na DAMU. Vkládala jsem veškeré naděje do přijímacího řízení, začala si připravovat monology rok dopředu. Vytvořila jsem si z toho takové oko jehly a myslela si, že jedinou možnou cestou je projít přijímacím řízením. A pak budu moci dělat, co si přeji.
Na DAMU jsou přijímačky tříkolové, já si všechna užívala, pak se ale stalo to, že jsem zůstala pár míst pod čarou. To byla pro mě velká rána. Snažila jsem se z toho oklepat a rozkoukávat se, co dál. Angličtina vždy byla mojí velkou vášní, plánovala jsem si moci pracovat v ní co nejvíc. I teď mě ohromně baví a užívám si práci v angličtině. Takže jsem vyrazila do Londýna a vážím si toho, že jsem tam mohla nějakou dobu studovat.

PSALI JSME:
Ha Thanh Špetlíková: „Rodiče říkají naší generaci banánová“

Můžete srovnávat, v čem se liší přístup k hercům ve Velké Británii a v Česku?
(Dlouho přemýšlí) No… Záleží, v jakém slova smyslu… Londýn považuji za Mekku herectví. Ale lidé si mnohdy neuvědomují, že tam, i když vystudujete třeba jednu z nejprestižnějších britských hereckých škol, většinou pak alespoň nějakou dobu musíte dělat normální denní práci, živit se třeba jako číšník. Chodíte na castingy a doufáte, že časem prorazíte skrze nějakou příležitost.
Tím, že jsem svoje začátky prožila v Londýně, tak mě to naučilo tomu, že pokud chce člověk něco dokázat, musí se skutečně snažit. Stojí na něm, jak komunikuje s lidmi, ale zároveň i to, že není, na co čekat. Tam čekají na svoji příležitost mnohem větší masy lidí, mezi kterými vás případně musí najít. Když se to podaří, tak to těm lidem změní život.
Británie a Londýn mají silnou divadelní tradici, ale herci nejsou ve stálém angažmá. Nazkouší představení, které pak po nějakou dobu intenzivně hrají. Když to skončí, zase jsou sami na sebe. Jsou svobodní pro další projekty, ale zároveň to obnáší více nejistoty.

Poprvé jsme ji mohli vidět na filmovém plátně v dramatu Modelář. Hrála izraelskou přítelkyni Kryštofa Hádka a letěli natáčet přímo do Tel Avivu. Foto: Archív Leony Skleničkové

Asi milujete hudbu, když po návratu z Londýna přišlo na řadu studium muzikálového herectví?
Ano! (smích) Já začala zpívat, chodit na hodiny zpěvu až rok před přijímačkami. Do té doby jsem působila ve školním sboru, zpívala, ale nikdy jsem si úplně pěvecky nevěřila. Objevením sólových hodin zpěvu jsem v tom našla novou vášeň.
Tenhle umělecký projev mě moc nabíjí. Ráda bych do budoucna zpěv propojila s herectvím. Přijetí na muzikál bylo překvapením, kterého jsem si o to víc vážila. Profesoři mi dali šanci v rámci studia se zdokonalit, hlavně tanečně, kdy jsem proti jiným spolužákům měla technické zkušenosti mnohem menší.

PSALI JSME:
„Herec na volné noze by měl taky umět zacházet s penězi“, říká Jiří Böhm

Nejspíš získaný britský akcent umožnil dostat se do divadelní společnosti Prague Shakespeare Company, v níž působí převážně zahraniční herci?
Ne, já s nimi začala spolupracovat už během studia na gymnáziu, díky herečce Anežce Rusevové, která mě připravovala na přijímačky na DAMU, a také s nimi dříve hrála. Znamenalo to pro mě první setkání se shakespearovskou angličtinou. Je krásná, stejně jako zastaralá čeština, jiná, používá jiné tvary, slova, má v sobě rytmus jambu.
Práce na divadelní scéně uprostřed mezinárodního prostředí v centru Prahy jsem si od počátku nesmírně vážila. Já se k nim dostala přes casting na menší roli, kdy potřebovali jen křoví na jevišti. (smích) Pak jsem s nimi zůstala a dostala příležitost hrát větší role.

PSALI JSME:
Otakar Brousek: Nesbírání ocenění máme v rodině

Se hrou Richard III. jste procestovali v rámci mezinárodního divadelního festivalu Indii. Jaká to byla zkušenost?
To se událo v roce 2020, těsně před vypuknutím pandemie, a šlo o velký zážitek! V Novém Dillí mě okouzlily vůně a barevnost, ale také mi to otevřelo oči, jak až rozevřené společenské nůžky můžou být. Bydleli jsme v krásném hotelu, naši hru Richarda III. jsme zkoušeli před představením na britské ambasádě.
Ve volných chvílích jsme se vydali na trhy a do centra města, kdy se z krásných diplomatických čtvrtí člověk dostane do ulic, na kterých na zemi žijí lidé, žebrají, všude špína, děti si hrají v prachu. Jsou to dva světy a člověk si pak o to víc váží toho, co má doma a odkud pochází.
Další zkušeností, která se mnou zůstává, byl přelet na jih do přímořské oblasti, do města Čennai. Tam měl divadelní festival svoji sekci v jednom ashramu. Opět jsme se ocitli v kouzelném prostředí. Ale ač se kolem rozkládaly krásné pláže a vládlo tropické podnebí, tak zároveň byla všude velká špína na silnicích, odpadky, které se nacházely i na plážích.
Bylo zajímavé vidět tenhle kontrast. Potvrdila jsem si, že tam krávy skutečně chodí po ulicích a zastavují dopravu, což do té doby pro mě znamenalo určitou pohádku. (smích)

PSALI JSME:
Vincent Navrátil: „Neustále potřebuji důkazy lásky“

Stále ve společnosti Prague Shakespeare Company působíte?
Ano. Covid Shakespeary na nějakou dobu zastavil a vůbec nic se nezkoušelo. Teď to vypadá, že společnost zase ožívá, uskutečnila se nová představení, která jsem kvůli natáčení a filmovému vytížení nemohla nazkoušet.
Přesto jsem moc vděčná, že s nimi můžu být dál propojená, protože jestli mě někdo nasměroval k Londýnu a na nějakou správnou cestu, tak to byli oni. Díky nim jsem se posunula hodně nejen herecky, ale i jazykově a také lidsky.

Takže proto jste si troufla odjet do Londýna?
Myslím, že bych si troufla i tak, ale takhle jsem měla větší šance.

Lea je krásná žena s výraznými rysy, která našla zalíbení nejen ve sportu, ale i v angličtině. Foto: Archív Leony Skleničkové

Brzy má být v televizi uveden český fantasy komediální seriál Czechia(wo)men, v němž hrajete jednu z hlavních rolí. O co jde?
Jde o barbarskou komedii ve stylu humoru Monty Python, která je hravá a někdy kousavá. Odehrává se v období, kdy na našem území žili Kelti a Bójové. Je to zároveň můj první produkční počin, kdy se na tvorbě tohoto seriálu podílím s režisérem Davidem Stejskalem a dalšími talentovanými lidmi. On scenáristicky, společně s Janem Parmou, přišel na tento nápad.
Za projektem stojí i česká kaskaderská špička, Zdeněk Gloser, který tomu vzhledem k tématu dodal patřičný punc. Zatím jsme natočili pilotní díl a jsme ve fázi postprodukce. Čeká nás doladění zvuku, dobarvení a těšíme se, že budeme seriál nabízet k výrobě.

PSALI JSME:
Martina Kociánová: Já se bojím víc o lidi, než o planetu

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Česko vymírá tempem 2500 lidí měsíčně

V Česku letos během prvního čtvrtletí zemřelo o takřka třetinu méně lidí, než ve stejném období loňska. I přes ústup covidové pandemie, jež představuje stěžejní příčinu loňského extrémně vysokého počtu zemřelých, …

Zuby nebo urna s popelem. Co lidé zapomínají v taxících

Mobilní telefony, klíče nebo peněženky patří mezi zapomenuté věci v taxících, které patrně nikoho nepřekvapí. Pak je tu ovšem kategorie méně tradiční. Společnost Uber sestavila už poněkolikáté žebříček nejčastěji …

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB