V rozhovoru pro portál FAEI.cz přiznal také, jak to má s láskou, jakou roli zastává ve velké rodině, co prožíval během natáčení komediálního krimi seriálu Boží mlýny, nebo aktuálního Svatého Maxe pro slovenskou televizi. Má v něm hlavní roli, ale mluví česky.
Kdy herec Vincent Navrátil zjistil, že ho víc baví scenáristická a režijní tvorba? Narážím na dvojdílné Mužketýry z loňského roku, do kterých jste se pustil s kamarády ze školy.
To jsem věděl dřív než to, že chci být hercem. Vždycky jsem to bral jako komplexní práci. Že jsou scenáristé, režiséři, producenti i herci všechno v jednom. To mi přišlo strašně sympatický, třeba jako Monthy Pythoni (britská komediální skupina založení 1969, kterou proslavil komediální seriál pro televizi BBC, pozn. aut.), ti byli pro mě hlavní a první vzor. Všechno si dělali sami a měli absolutní uměleckou svobodu. Já, jako typický tvrdohlavý Beran, chci dělat věci po svém, to mě baví nejvíc.
Finance na Mužketýry, co ukazují vtipnou formou strasti a radosti mužů vaší generace, pocházejí z úspor tří tvůrců a herců zároveň. Nebyl to risk?
To víte, že to byl risk, ale pokud člověk neriskuje, nemůže nic získat. Rozbili jsme prasátka a utratili úspory. Já do teď ani z Mužketýrů, ani z První dobré neviděl korunu. Jak děláte producentskou činností, tak věci primárně platíte ostatním, pak natáčení a na nás přijde řada až za dlouho.
Mně zadek zachránilo natáčení na Slovensku, ale já dal všude výpověď i v divadle, kde jsem hrával, protože jsem už nestíhal. Pracujeme 12 hodin každý den a zatím neplaceně. Riskovali jsme hodně a získali hodně, naštěstí to vyšlo a naše nápady vidí diváci.
Projekt pomohl myšlence založit si vlastní firmu?
My KOKOLOKO založili během přípravy Mužketýrů. Řekli jsme si – pojďme založit firmu a natočit vlastní seriál. Ono to už dnes nejde dělat jinak, ale jsem rád, protože nás firma drží pospolu. Všechno máme rozdělené na třetiny, což je důležité, aby pak nevznikaly nějaké boje. Ať děláme jakoukoliv pozici, vyjdeme z toho nastejno.
Mužketýry se podařilo prodat na VOYO a pomohli k dialogu, co byste pro Novu mohli udělat dál. Výsledkem je skečová show První dobrá vysílaná od minulého týdne. Udělat zábavný pořad je asi nejtěžší disciplína?
O skečových pořadech se říká, že jsou úplně tím nejtěžším, co můžete v televizi dělat. V seriálu diváka hlavně drží děj a tady ho drží jen vtip, který trvá tři minuty. A dobrý, pokud se vám líbil. Pak nastoupí jiný skeč, a když není vaším šálkem kávy…?
Je to strašně různorodé. Jde vlastně o pár krátkých filmů ve 30 minutách, takže o hrozně nevděčnou disciplínu. Drama rozpláče každého, když na ulici srazí auto dítě, všichni jsou nešťastní. Ale když uděláte vtip, každý se zasměje něčemu jinému. To, co jednomu může připadat děsně vtipný, druhému jako úplně trapný. Komedie je těžká disciplína, po všech stránkách, řemeslně i načasováním.
Jak vznikl název První dobrá?
Drze jsme si řekli, že je to první dobrá show v Česku, jen tak v kanceláři ze srandy. A z toho vznikl pracovní název. Ten se líbil na Nově, že je znělý a lidi si to zapamatují, takže zůstal. Zároveň i z filmařiny známe, když se povede něco na první dobrou, čehož se snažíme držet při natáčení. Děláme maximálně na tři klapky, herecky máme všechno připravené. A první klapky bývají nejsvěžejší, já sám je mám nejradši. Pak už je to monotónní.
Pořádně jste se rozjeli, v každém díle máte i nějakého hvězdného hosta. V prvním to byl herec Vojtěch Kotek, ve druhém Hana Vágnerová, pak i Hynek Čermák. Dalo práci je přemluvit?
Ano, každý díl má nějaké téma a nějakého hosta. Vůbec jsme nemuseli nikoho přemlouvat, což jsem trochu nechápal, protože jinde jsou slušně zaplacení. Hynek Čermák je v současnosti asi největší hvězda českého filmu.
Ti, co nám hrají, jsou zvyklí na velkolepé filmařské podmínky. A my jsme dělali nízkonákladový projekt. Obrazově vypadá dobře, za což se plácáme po zádech, protože se nám podařilo všude sehnat obrovské slevy na techniky a tak. Točíme s televizním rozpočtem, ale na filmovou techniku.
Všichni pozvaní herci byli nadšení ze scénáře. Skutečně jsme psali poctivě, nejsou dělané na koleně a myslím si, že to z toho poznali. A přece jen jde o něco jiného, než co se točí běžně u nás, větší odvaz. Viděla jste Hynka Čermáka, jak se při premiéře prvních dílů řehtal od začátku do konce…
Komediální show nejen pomáháte vymýšlet, hrajete v ní, ale také ji režírujete. Jaké to je stát na druhé straně kamery?
Tím, že jsem i herec, tak dobře vím, co nesnáším na režisérech. Co je špatně a co je dobře, když s vámi pracuje. Pokud se snaží agresivně, silou z herce něco dostat, tlačí a vám to nejde, to znamená, že ten režisér je špatnej. Mám pocit, že nejde o špatné herecké výkony, ale režiséra, protože on je takový psycholog.
A když jste od psychologa zablokovaná lidsky, stejně můžete být zablokovaná i od režiséra. Myslím si, že mám určitou empatii. Předevčírem mě na zkoušce Mužketýrů za můj styl režie pochválila Klára Melíšková, která má několik Českých lvů, což bylo krásně povzbuzující. To beru jako příjemné poplácání po zádech.
Televizní diváci vás zaregistrovali v Ulici, kde jste hrál studenta Tobiáše, zamilovaného do své profesorky. Prožíval jste někdy něco podobného, neopětovanou lásku?
Určitě jsem zažil neopětovanou lásku, a kolik! Naštěstí se mi to poslední roky nestává, už ji mám opětovanou. i ve vztahu máte občas pocit, že vy milujete víc než ten druhý vás, i když to tak třeba není.
Každý mluví svým jazykem lásky a ten druhý mu třeba jen občas nemusí rozumět, to však neznamená, že tam ta láska není. Nebo já to tak alespoň mám. Jsem totiž emocionálně založená hysterka, umělecká. Tím, jak píšu scénáře, si v hlavě vytvořím úžasný filmový příběh, když ho pak v životě nemám, jsem z toho hrozně zklamanej, i když mám život krásnej.
Ale doma to snad máte jinak?
Doma jsem nevděčnej, moje přítelkyně je racionální vědátorka, dělá embrioložku v nemocnici, a já jsem přecitlivělej umělec. Občas se doplňujeme, občas se naše nátury perou. Já doma neustále vyžaduju dostatek pozornosti, lásky, komplimentů od ní. Jsem sebestřednej Beran, ti to tak mají. Neustále potřebuji důkazy lásky, verbální i fyzické, když je chvíli nemám, zdá se mi, že je všechno najednou jinak.
V komediálním krimi seriálu Boží mlýny jste hrál jednu z hlavních rolí. A protože Alex Braun jezdí na motorce, přišlo na řadu rychlé dělání řidičáku. Nevyděsilo vás to?
Určitě, vyděsilo, navíc mi pan režisér Hřebejk čtrnáct dní před zahájením natáčení nahlásil, že si musím rychle udělat řidičák. Já do toho tajil poraněnou nohu, takže jsem řidičák na motorku dělal s nalomeným kotníkem. A ještě mi řekl, že musím mluvit francouzsky (smích). Ale všechno se zvládlo.
To nebyl nějaký moped, ale silný stroj!
Právě, a k tomu majetek scenáristy Janka Kroupy, který tu motorku miluje nade všechno.
A položil jste mu ji?
Nepoložil, ale děsně jsem se na ní klepal. Navíc jsem vezl Jirku Lábuse, který seděl na motorce poprvé v životě, po blátivém poli v dešti!
Přitom na silném stroji působíte suverénně. Neuvažujete o motorce do městského provozu?
V žádném případě! Mám z toho takový respekt, při tom provozu, jsem zodpovědný, ani nemusím já udělat chybu, ale bláznů je dost. Nic pro mě.
Je běžné, že u nás ve filmech i seriálech hrají slovenští herci, ale opačně tomu často není. Přesto vám televize Markíza nabídla hlavní roli v seriálu Svatý Max. Oč jde?
Je to takový pěkný příběh o zlodějíčkovi, který se skrývá před policií, a to tak, že se vydává za faráře v malém městečku. Jeho v podstatě dobročinná povaha ho přivede k tomu, že místo okrádání, spíš lidem pomáhá.
Mluvíte v něm slovensky?
Ne, česky. Asi jsem první v historii, kdo česky mluví ve slovenském seriálu, což pro mě znamená velkou poctu. Slovensko je velmi katolicky založený národ a možná jim pomohlo, že postavu zloděje, co se vydává za faráře, na sebe nevzal Slovák, ale zlobivý ateistický Čech (smích).
Připadá mi trapné a zbytečné pokoušet se o slovenštinu, nebyl bych to já, ale hlavně jsme si mentálně tak blízcí, dobře si navzájem v řeči rozumíme, že nevidím důvod, proč se učit roli ve slovenštině. Nebo ještě větší průšvih je, aby Slováka daboval Čech a opačně!
Je to úplná blbost a svádět pokusy o dabing na mladou generaci, tuplem. Posloucháme primárně slovenskou hudbu. A že neznáme nějaká slovíčka? Tak ať je do scénáře nepíšou, nebo se během řeči vysvětlí. Já kolikrát nerozumím ani Moravákovi, no a co? Vždycky se domluvíme. Až budu dělat československý film, nikoho nebudu nutit mluvit jinak, něco komolit.
Musím říct, že u diváků to budí velké rozpaky.
I když, co jsem vám řekl, tak je pěkně pokrytecké, protože v Mužketýrech nám hraje Češka Slovenku (smích). A moc krásně. V prvních Mužketýrech jsme si řekli – a víte, co, Slováci, uděláme vám to taky, když sem jezdí Slovenky a mluví česky a my to musíme poslouchat (smích).
Angelika Sbouli ji hraje krásně, slovenštinu opravdu pečlivě zmákla, protože na Slovensku natáčela. Já to chtěl udělat jako fór, ale ona vzala roli tak poctivě, že jsem tu myšlenku, brát to jen jako fór, nakonec během zkoušení opustil.
Jaké bylo na Slovensku natáčení?
Natáčelo se přímo na hranicích mezi Českem a Slovenskem, v krásném, kultivovaném, trochu historickém městečku Skalica, něco jako náš Mělník. Měl jsem pocit, že je tam víc kostelů než lidí. Pro mě bylo hodně náročné, protože jsem v každém obrazu i záběru a do toho jsem tady připravoval skečovou show První dobrá. Trvalo i dvanáct hodin, po večeru na hotelu jsem psal druhou sérii Mužketýrů, kterou teď začínáme točit, a do toho jsem ještě připravoval režisérsky a producentsky První dobrou. Bylo to šílený období.
Máte ještě čas na divadlo? Kde vás můžeme vidět?
Dohrávám v Ungeltu představení Trhni si, otče! s Petrem Stachem a Bárou Štěpánovou. Taková černá komedie, kde představuju feťáka, kterému se rodina rozhodne uspořádat falešný pohřeb, aby se začal bát, že skutečně umře a přestal fetovat.
Vaší maminkou je herečka Veronika Žilková, otec, který již zemřel, byl stavař Marek Navrátil. Přenesly se na syna i nějaké jeho vlohy?
Jsem moc rád, že mám v sobě i otcovy geny, protože on byl děsnej flegmatik. Já byl šílenej flegmatik, dobrodruh a línej bohém. Hlavně nic neřešit, životem jsem se jen poflakoval. Zničehonic ve mně převážily a spustily se workoholický, ambiciózní geny mojí mámy, za které jsem strašně rád.
Ze strany Žilků i toho dědy (Václav Žilka – český flétnista a pedagog, pozn. aut.), od něhož máme velké pedanství a tvrdohlavost. Oceňuji, že mám v sobě i toho tátu, který mě místy neutralizuje. Snažím se najít balanc, abych si podržel pracovní morálku a zároveň nevyhořel.
Vyrůstal jste ve velké rodině, jaké to je mít kolem sebe několik sourozenců?
Nevím, jaké to je nemít kolem sebe spoustu sourozenců. To je stejné, jako když se mě ptají, jaké je mít slavnou mámu, tak odpovídám, že nevím, jaké je mít neslavnou… Jsou to impulzy, a čím víc jich člověk v dětství dostane, o to je pak bohatší. U nás v rodině bylo místo pro někoho, kdo není průserář, je v klidu a řeší problémy. Tak jsem si ho trošku drze vzal a díky bohu za to.
V těchto dnech vaše babička Olga Žilková slaví v plné svěžesti 98. narozeniny. Odpozoroval jste nějaký recept, jak se dožít takového věku?
To nikdo nechápe, včera jsem s ní mluvil na zahradě, seděla a slunila se ve slunečních brýlích, vypadala úžasně. Všechny už nás štve, jak je na tom furt skvěle, my chřadneme a ona stále zraje. Všichni jí závidíme, ale babička žije krásný život.
Má rodinu, která se o ni stará, což považuji za recept, aby člověk dlouho žil. Máma je úžasná, strejda taky, sestřenice, bratranci, celá rodina. Babička má asi 18 vnoučat, takže se vždycky najde někdo, kdo jí udělá zábavu, dá nový impulz do života.
