Štěpánka Fingerhutová: „Kdybych nemohla spát, musela bych jen vařit!“

Rozhovor
Divadelní, televizní a filmové herečce a dabérce Štěpánce Fingerhutové je teprve pětadvacet let, ale už má za sebou spoustu zajímavých rolí. Naposledy jsme ji mohli vidět v úspěšném televizním seriálu Devadesátky, kde zaujala v roli prostitutky.
Herečka, která ráda vaří, jde z role do role. Foto: Archiv Štěpánky Fingerhutové

V rozhovoru pro portál FAEI.cz tahle usměvavá slečna, kterou znají především milovníci Ordinace v růžové zahradě, coby šílenou sestru, která urputně pronásleduje jednoho lékaře, prozradila, že se angažuje v organizaci Bez trestu, moc ráda vaří a chodí po horách se svým slovenským přítelem.

První film, ve kterém jste dostala roli, zabodoval. V roce 2013 nominovali Svlíkání v rámci Českého lva na cenu Magnesia za nejlepší studentský film. Proč myslíte, že akademiky zaujal, oč v něm šlo?
Skutečně to byl můj první film, do kterého si mě ještě na konzervatoři vybral režisér Jiří Volek, bohužel už zesnulý. Šlo o velmi ambiciózní snímek, na to, že pocházel z FAMU, byl výborně obsazený. Hrála v něm Lenka Krobotová, Jaroslav Plesl nebo Karel Zima. Děj byl takový, že do malého městečka přijede modelingová soutěž a vyberou si ze dvou děvčat tu, která šla původně s průbojnější kamarádkou jen jako doprovod. Myslím si, že se povedl hezký scénář.

Úspěch zaznamenal i seriál Lynč (2018), který se vysílal také ve Francii a v Německu. Zahrála jste si těhotnou, křehkou Helenu, „těhotenství“ prý předcházela řádná příprava?
Lynč pro mě znamenal úplný sen, dostat takhle velkou roli! Po menších příležitostech najednou hlavní role v seriálu České televize. A ještě k tomu náročná. Bylo mi čerstvých dvacet a čekala mě incestní tématika a natáčení s těhotenským břichem, vše pro mě dost těžko představitelné.
Půjčila jsem si tedy z kostymérny na Kavčích horách molitanové břicho a chodila s ním doma, zkoušela jsem, jak co dělat, abych vypadala důvěryhodně. Furt jsem se vyptávala mámy, jak se s ním ohýbat, jaké je to rodit a tak.

Do povědomí televizních diváků se Štěpánka Fingerhutová zapsala především jako fanatická zdravotní sestra z Ordinace v růžové zahradě, kde pronásledovala doktora Hanáka. Foto: Archiv Štěpánky Fingerhutové

A co komedie Bajkeři, jak to šlo na kole?
Při natáčení jsem na něm seděla asi po deseti letech, protože jako dítě jsem z kola spadla a zranila si nohu, mám jizvu s šestnácti stehy. Ráda se kvůli roli učím něco nového, měli jsme šikovného instruktora na ježdění. Sjeli jsme si i singletrail, tam byly nějaké pády, celkem ošklivé, já naštěstí nespadla.
Z jízdy na kole nás všechno bolelo. Hrály jsme holky, co se věnují rychlobruslení, jako Martina Sáblíková, v létě netrénují na ledu, ale na kole a na speciálních deskách. Dokonce jsme měly přípravu s jejím trenérem a učily se na nich klouzat. Pěkně v teplých ponožkách ze strany na stranu, jako rychlobruslaři, když nejsou na ledě. Bylo to zábavné.

Ovládáte i skateboard? Ve filmu Děti Nagana, plném hokeje, který bude v létě točit Dan Pánek, na něm máte jezdit.
Mám, asi proto jízdu na skateboardu mi do role napsali, protože na něm jezdím. Teda neskáču, to neumím. Ani neriskuji, abych si něco neudělala a nemohla pracovat. Herci musí být na sebe opatrnější.

Prý vám napsal roli na tělo. Jaké to je?
No napsal mi, že nemohl spát, protože se mu v hlavě vyrojila nová postava a musel jít psát, že je mi nápadně podobná a jezdí na skateboardu. A Danovi se právě líbilo, že jezdím na skatu, že je to takový devadesátkový. To se mi ještě nestalo, abych dostala roli na tělo. (Smích) Jde o hezký rodinný film, kde hlavní role hrají děti. Budu sestrou jednoho z nich, rebelka, mého tatínka má hrát Hynek Čermák.

Ráda jezdí na skateboardu, i proto dostala roli v chystaném filmu Děti Nagana. Foto: Archiv Štěpánky Fingerhutové

Teď jste představovala prostitutku Janu v seriálu Devadesátky. Co pětadvacetileté herečce, která tuhle dobu nezažila, přineslo natáčení kriminálky zabývající se našim mafiánským prostředím?
Jsem ročník 1996 a nějaké záblesky z nich mám. Když jsem se ocitla na place při natáčení, tak to na mě hodilo velkou nostalgii, když jsem na sobě měla dobové šaty, viděla jsem najednou mámu.
Je to zvláštní, ale ta vůně devadesátek ve mně zůstala, kluci v rolích vyšetřovatelů museli pořád kouřit, a to je myslím si pro devadesátky typické. Za tu roli jsem moc vděčná, seriál patří k vysoce hodnoceným, něco takového jsem potřebovala.
Dělat s režisérem Peterem Bebjakem znamenalo pro mě velkou čest. Moc se mi líbil i jeho třídílný seriál Herec, kde všichni hráli výborně. Takže šlo o sen se s ním setkat. Na place jsem se cítila dobře, vládla velká pohoda. S Kryštofem Bartošem (poručík Kozák) se mi výborně partneřilo, je to šikovný mladý kluk, který bezvadně zvládnul velkou roli.

Dovedete se vžít do postavy dívky, která se živila prostitucí kvůli své budoucnosti?
Vžít? Nedovedu si představit, že bych takovou práci vykonávala. Myslím si ale, že v devadesátkách byla obživa prostitucí obvyklejší, než teď. Pro některé holky asi jediná možnost přivýdělku. Což se mi líbilo na Janě, že ona není ve scénáři napsaná jako přidrzlá, vychlastaná prostitutka, ale jako normální holka, co si chce vydělat, dodělat školu a najít si normálního chlapa. Touží po tom, aby se i ten kriminalista Kozák na ni díval jako na normální holku. Vlastně jí rozumím, ale tuhle práci bych dělat nemohla.

Jako prostitutka Jana v úspěšném seriálu Devadesátky, kde spolupracovala s vyšetřovatelem Kozákem (Kryštof Bartoš). Foto: Archiv Štěpánky Fingerhutové

Jaké bylo natáčení v někdejším proslulém Jonákově Discolandu Sylvie?
Tam jsem se nedostala, my v Discolandu vůbec netočili. Bordel Kleopatra se točil v Praze na Hájích v jednom klubu. Přesto to byl bizarní zážitek, podívat se do takového prostředí. Ty načichlé stěny, kožené gauče, bylo to přesné.

Zatímco budoucnost Jany, vzhledem k její spolupráci s kriminalistou, nevěstila nic dobrého, vy máte od předloňské sezony stálé angažmá v pražském Divadle v Dlouhé. Od koho přišla nabídka?
Já se do Dlouhé dostala přes konkurs, kdy hledali absolventky herectví. Kamarád mi o něm napsal. V té době jsem už působila na volné noze, hostovala v Činoherním klubu a na Fidlovačce. Původně šlo jen o hostování, ale pak to nějakým zázrakem vyšlo, za což jsem nesmírně vděčná.

Dva roky předtím vás pravidelně vídali diváci Východočeského divadla Pardubice. Můžete tedy srovnávat pražskou scénu s oblastní. V čem vidíte rozdíl?
Cítím se šťastná v Praze a v divadle, kde jsem teď v angažmá. Dojíždění mi nedělalo dobře. V té době jsem natáčela Lynč a do divadla jsem dojížděla z Prahy. V šest ráno už jsem byla na Hlavním nádraží a jela na zkoušku do Pardubic, tam trávila celý den, večer jsem odehrála představení a po něm běžela do auta na noční natáčení třeba do Mostu.

Dva roky je velmi spokojená v angažmá Divadla v Dlouhé. Foto: Irena Vodáková

A pak v noci zpátky do Prahy. Tohle se mi poštěstilo několikrát za sebou. Takový režim je dlouhodobě nezvládnutelný. Pardubickému divadlu jsem vděčná za získání určité jevištní jistoty, ale bylo to pro mě extrémně náročné. Dělají jedno představení za druhým, klobouk dolů před nimi.
Velké pozitivum mého současného působení je, že jsem si v Divadle v Dlouhé lidsky sedla. Je tam moje krevní skupina lidí, například kolegyně v mém věku, se kterými kamarádím. Ráda s nimi trávím čas po zkoušce, jdeme na oběd, nevnímáme se jako konkurence.
Často se nevidí, že by na pracovišti nevládly drby a pomluvy. Mám lidi z Dlouhé moc ráda. I když jsem už v Praze, i tak je to někdy náročný pracovní zápřah dát dohromady natáčení, dabing a divadlo. Ale to vždycky bylo, že se divadlo muselo dělat hlavně z lásky.

Z dřívějška vás diváci mají asi nejvíc spojenou s rolí fanatické zdravotní sestry Šárky v Ordinaci v růžové zahradě, která urputně pronásleduje doktora Hanáka. Role odpudivá, ale přesvědčivě ztvárněná. Nedávaly vám pak jeho fanynky, co proto?
Strašně! Netušila jsem původně, co na svém kontě bude Šárka mít. Když jsem se dověděla, o co půjde, říkala jsem si – pane, jo. Nakonec mi to přišlo zábavné. Po různých kladných rolích možnost zahrát posedlou, vyšinutou holku.
Přiznávám, že ve výsledku jsem nesla docela blbě, když mi lidi nadávali. Stále mě udivuje, jak moc lidí neumí rozlišit seriálový děj od reálného života. Jednou se mi stala i hodně nepříjemná událost, kdy jsem venku vedla za ruku svoji malou, asi osmiletou sestřenici, z tramvaje vystoupila paní a začala mi sprostě nadávat.

V novém filmu Indián hraje dceru bohatého podnikatele, kterého představuje Karel Roden. Foto: Archiv Štěpánky Fingerhutové

Letos v létě má jít do kin komedie Indián, v níž hrajete dceru tvrdého obchodníka v podání Karla Rodena. Jak se s ním spolupracovalo?
Moc dobře. Po pravdě jsem se bála, pokud máte nějakého oblíbeného herce, který je pro vás persona a najednou s ním budete hrát, říkáte si – pane bože, já se bojím, jaký bude, co když budu hrát špatně? Naštěstí se nic podobného nestalo, je velký profík a vstřícný člověk, velmi fajn. Utvrdilo mě to v tom, že nemáme mít nějaké očekávání o lidech, je lepší, rovnou je poznat. Občas se zklamete, občas vás příjemně překvapí.

Ve filmu představujete punkerku?
(Smích) To byla sranda, baví mě, že si někdy ještě zahraju puberťačku, už je to sice trochu na hraně, ale občas ještě dostávám role sedmnáctek. Ano, tady představuju punkerku, dokonce mám punkovou kapelu a zpívám písničku. Zábavná role.

Viděla jsem v kuchařce herečky Anny Linhartové vaše fotky jídel. To není jednoduchá disciplína dobře nafotit pokrm, aby vypadal plasticky. Jak jste se k tomu dostala?
Přes Aničku, v té době jsme spolu trávily dost času, ona věděla, že fotím. Dostala za úkol od nakladatelství udělat kuchařku a ptala se mě, jestli bych jídla nafotila. Já předtím nikdy nic takového nedělala, ale fotografování jídla mě moc bavilo.
Pak jsem fotila ještě do jedné kuchařky a občas nějaké produktové fotky. Na focení jídla je nejlepší, že to potom můžete sníst… (Smích) Na škole, kdy jsem neměla moc práce, focení bylo dobrým přivýdělkem.

Jako Irina ve hře Konec rudého člověka, která má mít v Dlouhé začátkem března premiéru. Foto: Irena Vodáková

Hrozně ráda vařím, pro mě vaření znamená absolutní relax, a kdybych nikdy nemohla spát, musela bych jen vařit! Jsem hodně pohostinný člověk, miluju, když se sejde rodina nebo kamarádi a můžu donést na stůl jídlo.

Cítíte se být feministkou a zastáváte názor, že se ženám ve společnosti děje bezpráví. Jde o vlastní zkušenost?
Asi každá žena i v mém okolí, včetně mě, má zkušenost, že se nám občas děje nějaké bezpráví. Když na mě pokřikují muži na ulici a já se kvůli tomu bojím vzít si krátkou sukni, tak mi přijde, že je to nefér. To je pochopitelně jen jedna z věcí, ale taková, se kterou se setkávám velmi často.

Nejste na bojovnici za práva žen ještě moc mladá?
Tenhle mýtus přežívá, že feministkou se stanete po dosažení určitého věku, nebo že musíte být tvrdá aktivistka s transparentem… Tím je feminismus pro hodně lidí nepřijatelný, ale pro mě znamená rovnocenné příležitosti a to, abych se jednou nemusela bát vystoupit v noci z tramvaje na ulici.
Taky si nechci nechat líbit, že mě člověk na natáčení poplácá po zadku s větou: Jsi herečka, tak si zvykej.
Znamená to taky, že za sebe nenechám zaplatit každý účet v restauraci svým klukem, i v domácnosti si jsme s partnerem rovni, přispívám na nákup potravin a dalších věcí rovným dílem a stejně si dělíme i práci o domácnost. To jsou důvody, proč se cítím být feministkou.

S přítelem Matejem, lékařem kardiologem, který pochází ze Slovenska, je šťastná tři roky. Foto: Archiv Štěpánky Fingerhutové

Proto spolupracujete s organizací Bez trestu, která se věnuje boji proti zlehčování sexuálního a domácího násilí a prosazování férových trestů?
Advokátka Lucie Hrdá, která má tu organizaci na starosti, se angažuje například v pomoci obětem znásilnění i obtěžování. Často v médiích hovoří na toto téma. Pořád v této oblasti panují nějaké předsudky. Pozor, domácí násilí, se může týkat i mužů. Lucka je pro mě inspirativní ženou, právě i tím, že se věnuje advokacii pomáhající třeba obětem znásilnění.

Jaký má činnost Bez trestu ohlas? Viděla jsem emotivní spoty, kde jsou čteny následky činů, z nichž se člověku dělá zle. Jde o skutečné případy?
Vznikla vlastně tak, že si Lucka postěžovala na Facebooku, že měla případ, kdy za těžké, nechutné týrání ženy padl strašně nízký rozsudek. Pachatel vyvázl s podmínkou. Rozvinula se obrovská debata, co s tím můžeme udělat, aby nevyvázli tyrani, kteří ženám i jejich dětem zničí život bez trestu.
Začali spolupracovat lidé z různých oborů a dali dohromady koncept videí, kde já, Jaroslava Pokorná a Gabriela Pyšná čteme případy, které se staly, a za něž pachatel dostal nízký rozsudek. Slouží to jako osvěta a cílem je vytvořit veřejnou databázi, kde budou soudní rozsudky dohledatelné.

PSALI JSME:
Daňové úniky v devadesátých letech: Rozdílná spotřební daň přišla stát na stovky miliard korun

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB