Pyšníte se celou řadu sportovních úspěchů. Máte zaručené rady, jak se motivovat, jak motivovat ostatní a jak dosahovat úspěchů?
Sousloví zaručené rady nemám rád, protože zaručené není nic a rada už vůbec ne. Jsou inspirace, které člověk může dát, a záleží na druhém, jakým způsobem si to vezme, či nevezme. Já tomu říkám, jak v člověku myšlenka otěhotní, aby dostala nějaký emoční náboj, kdy věc nejen pochopí, ale opravdu se rozhýbe. Tato doba je charakteristická tím, že toho hrozně moc chápeme, myslím si, že toho také hodně víme, ale problém je, že to neděláme. Pomalu už létáme na Mars, ale neznáme sami sebe.
Mám poslední dobou pocit, že žijeme ve stále větším blahobytu. Tím se možná snižuje motivace některých lidí, aby usilovali o další a další úspěchy. Může mít blahobyt také negativní vliv na úspěch?
Určitě. Hodí se mi citát Hegela, který řekl, že nejstarším motivačním prvkem je útěk od negací. Je tedy logické, že lidé, kteří žili v první republice, měli daleko větší touhu dostat se k pomyslnému blahobytu.
Jenže problém nastává v takzvaném bodě zlomu, o kterém mluví americký psycholog Easterling, proto se ten bod zlomu jmenuje Easterlingův paradox.
Od určité míry ekonomických parametrů najednou pocit subjektivního štěstí a úspěchu přestane stoupat, a dokonce naopak začne klesat. A to je ten problém, který vnímáte. Souhlasím s vámi. Také často říkám, že žijeme v příliš velkém blahobytu a neuvědomujeme si jeho negace a negativní konotace blahobytu.
Ty spočívají v tom, že já v sobě musím přepnout. Proč bych odtlačoval nějaká negativa, když už neohrožují můj život. Od určitého bodu nestačí odtlačovat negace, ale musí jít o aktivní výběr pozitiv. A proaktivitní výběr pozitiv u mnoho lidí nenastal, a proto se společnost polarizuje. Pro využití potenciálu si musí člověk jít.
Motivujte hladovou ulici k lovu. To je hrozně jednoduché, dejte ji antilopu a ona bude utíkat a lovit. Ale lidé jsou jako přežraná lvice. Tam už musí být aktivní výběr, respektive musím čerpat ze dvou základních zdrojů. Jednak z morálněvolních vlastností, protože tam už není přirozenost toho, že chci něco negativního odtlačit, a jednak vás to musí bavit a musíte to mít rád, což je silnější než motivace.
Za svůj život jste trénoval celou řadu sportovců, kteří byli zvyklí na výhry. Bylo pro ně stále těžší dosahovat dalších a dalších výher?
To je trošičku problém toho, že já nevedu ani sportovce, ani manažery k tomu, že cílem je vyhrát. Co je to totiž vítězství? Najednou se zamyslíte nad tím, že jsou to body, góly, je to nějaká cílová položka. Ale k ní se dostanu pouze tehdy, pokud miluji cestu. To znamená, že je důležité si uvědomit, že tato doba nás vede k tomu, že musíme chtít dosahovat cíle, musíte chtít být supermanažerem, chtít vydělávat hodně peněz, chtít vyhrávat.
Vypadá to hrozně sexy, ale já upozorňuji na jeden velký problém, který si mnoho lidí neuvědomuje. Pokud jdeme touto motivační cestou a stavíme mladým lidem na piedestal, že musí chtít hrát NHL, musí chtít být Jágrem a Kellnerem, tak si neuvědomujeme, že pokud tam nedáme i druhou stranu, emoční vazbu k cestě, tak se dostáváme do velkých problémů s etikou. Ti lidé chtějí cíl tak moc, že nemají velký problém podrazit kamaráda, ve jménu cíle a úspěchů si vzít doping, podplatit tu či onu zakázku. Tak moc chtějí svoji dceru dostat na vysokou školu, že maminka udělá kotrmelce.
Byl bych hrozně opatrný s jednostranným pojímáním úspěchů a cíle. Cíl a úspěch mají vždycky dvě položky a my zapomínáme na tu činnostní. Díky činnosti se můžu dostat k cíli. Pokud mám emoci k cíli, tak často pošpiním cestu. Ale pokud mám emoční vazbu k cestě, tak nemám sklony k neetickému chování.
Upozorňuji na to, že často vytváříme cílové feťáky, kteří vypadají na první pohled velice zajímavě, ale neuvědomujeme si, že cílový fetišismus má negativní konotace v podobě etiky, anebo v tom, že se člověk cítí ohromně vysílený. Takového manažera nebo sportovce nechci. Chci, aby z toho měl radost a zároveň aby cíle plnil. Nesnižuji hlad po cíli, ale přidávám k tomu silnou emoci k cestě. To je pro mě důležité.
Miloš Forman extrémně miloval svoji práci a chtěl od ní extrémně hodně. Chtěl pracovat v Hollywoodu, chtěl získat Oscara. Ale tohle mělo šanci na úspěch pouze tehdy, pokud člověk miluje svoji činnost. Zeptejte se člověka, kterého něco baví. Neumím si představit, že by si sochař po páté soše řekl, že už ho to nebaví. Proč byste nechodil na ryby, i když už jste chytil deset ryb. Na ryby zkrátka budete chodit pořád, protože vás to baví.
Někdy se říká, že krize přichází po dosažení cíle, protože to, na co se lidé fixovali, se stává minulostí.
Ve chvíli, kdy člověk má rád proces jako takový, tak pokud dosáhne cíle, tak to pro něj není žádný milník. Pokud dosáhnu nějakého cíle, který pro mě byl smyslem, jenž jsem naplnil, tak tím ztratím smysl.
Jestliže si dám za cíl vylézt na Mount Everest, protože chci vylézt na nejvyšší horu světa a baví mě lezení, tak je logické, že když na tu horu vylezu, tak už se dívám po jiné, ale na Mount Everest už lézt nemusím, protože už to pro mě ztrácí smysl. Ale všimněte si, že pokud člověk hledá smysl a má ho propojený s tím cílem, tak okamžitě, když ho naplní, tak hledá další. To ale platí pouze v případě, že ho baví cesta.
Jste spoluautorem řady knih, které se často týkají psychologie sportu. Myslíte si, že se to dá přenést i do dalších oborů lidské činnosti, anebo je sport tak specifický, že má svá konkrétní pravidla?
Paralely mezi vrcholovým sportem a byznysem jsou velké. Všimněte si, že nám jde o výkon ve sportu i v byznyse, jde o budování týmu, o motivaci, o koučování. Často provokuju na sportovních konferencích, kde tvrdím, že vrcholový sport je sportovním průmyslem. Vždyť se tak chová. Je dominantně o financích, které musí také nějakým způsobem produkovat, aby si v týmu mohli koupit lepší hráče, lepší podmínky, lepší soustředění. Peníze tam opravdu hrají extrémně vysokou roli.
Podobně to je v podnikání. Nemůžu podnikat a prodělávat. Společných paralel je ale více, než si myslíme. Já říkávám, že vrcholový sport je život nanečisto. Lidé se tam učí pracovat s krizovými situacemi, učí se pracovat se svou komfortní zónou.
Dítě, které chodí na sport, nemůže o víkendu ležet, protože v šest hodin odjíždí autobus, a ono má zodpovědnost vůči týmu, který bez něj nemůže hrát. Trénují se návyky, učí lidi pracovat s neúspěchem, což je v současné době mezi mladými lidmi veliký problém, protože mají okamžitě vysoký stresový parametr a trpí jejich sebevědomí.
Ve sportu se učíte pracovat s neúspěchem, s ataky ega, protože musíte uznat, že ten naproti je lepší a podat mu ruku. To jsem v byznyse ještě neviděl, ale bylo by to zajímavé. A nakonec i psychika je o výkonu ať manažerská, nebo u sportovce. Strachy, animozity, obavy, stres. Spouštěčem bývá něco jiného, ale řešení bývá velmi podobné.
Dají se spouštěče stresu a hranice komfortních zón rozlišovat i u jednotlivých generací? Dá se říct, že dnešní mladí lidé jsou přeci jenom citlivější, než bývaly předchozí generace?
Co nelze oddiskutovat je fyzická odolnost, která jednoznačně šla dolů. To víme, protože jsou na to měřitelné parametry. Přibývá otylosti, nadváhy, přibývá spotřeba antibiotik, to znamená, že otužilost lidí klesá. Ale pozor, problém je špatně chápaný. Lidé před 30-40 lety nebyli lepší. My jsme jednoduše neměli možnost být horší. Jestliže máte limity doby, které vám nedovolí být rozmazlený, tak to nebylo námi, ale právě limity.
Dejme tomu, že před 50 lety dítě vstávalo do 15 stupňů, protože byla vyhaslá kamna, chodilo dva až tři kilometry do školy, protože nebyla auta, chodilo v dešti i ve sněhu a nikdo se ho na nic neptal. Byli jsme přirozeně otužovaní. Nyní už ale limity nejsou, jsou přetopené byty, přetopené školy, autem se děti vozí až do lavice. Dnes je doba těžší, protože si musí limity dávat každý člověk sám.
A psychická odolnost?
Tam je to podobné. My jsme vyrůstali v jednom pokojíčku dvě, tři, čtyři děti. A sourozenci se museli nějak srovnat. Museli jsme se nějak podělit o dva banány, o mandarinky na Vánoce a na Velikonoce, takže nás ta doba naučila. V současnosti je velký problém, protože jsme zvyklí, že děti mají většinou svůj pokojíček a už se dělit nemusí. Mají dokonce svoje koupelny a toalety.
Srovnejte to s vojnou, kde jsme spali po 25 lidech na pokoji a měli jsme dvě toalety a během 20 minut se museli všichni vystřídat. To vytváří člověka, který je daleko míň odolný vůči stresu a je ze všeho vyjevený. Proto je důležité na sobě pracovat a učit se pracovat se svou komfortní zónou. Myslím si, že bychom se měli učit záměrně vystupovat z komfortní zóny.
Když například jedete do Asie a přijedete zpátky domů, můžete být velmi šťastný, že jste v Čechách. Najednou vám rozkopaná dálnice D1 připadá jako totální kravina, najednou si řeknete, že české zdravotnictví je na suprové úrovni a jste šťastný, že jste Čech.
Jirotka to krásně napsal v Saturninovi: Osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Blahobyt je úžasný z hlediska potenciálu, ale má jeden velký problém – pokud ho nepochopím a neumím se v něm pohybovat, tak mě zničí.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Pán je úplně mimo. Přežraní jsou maximálně v Praze. Tady na v pohraničí se Slovenskem je špatně pořád. Práce málo a výplaty lehce nad minimální mzdou. Šetřím už od roku 2000 a stále nic nemám. Ani na nové auto nelze našetřit.
Dobrý den. Taky nevím kdo je kde prežranej. V menších městech a v obcích kolem menších měst se určitě nemlaská. A lidí si musí dobře spočítat své vydání a kolik zůstane, pokud jim platí jen to co musí. A tam kde není kam jít to využivaji, tomu věřte.