Tvrdím, že Česká republika má blíže k Rakousku než ke Slovensku, byť je zde větší jazyková bariéru. A možná mi aktuální vývoj na Slovensku dává za pravdu. Vidíme proruskou rétoriku a zprofanovaného politika docenta Fica, který dokáže přesvědčit nemalou část veřejnosti, že Rusko je obětí války. Je šokující slyšet taková vyjádření od představitele Evropské unie, který není Maďarem. Jak to komentovat?
Evidentně má velmi podstatná část slovenské veřejnosti jiným způsobem nastavenou historickou paměť, než to má, řekněme, většina lidí v Česku. Třeba rok 1968 je evidentně na Slovensku vnímán zcela jinak než u nás. Ne, že by na Slovensku neexistovali lidé, kteří vnímají tehdejší Československo jako oběť, ale je rovněž nemálo těch, kteří možná vnímají tehdejší zákrok Sovětského svazu a ostatních zemí Varšavské smlouvy jako minimálně problematický.
Je nemálo těch, kteří vidí jiný příběh, než jak je viděn z české kotliny nebo z Prahy. Vezměme si, že konec 60. a začátek 70. let se nesl ve znamení československého vyrovnání. Tehdy byl přijat zákon o československé federalizaci, což značná část slovenské politické reprezentace požadovala už mnohem dříve.
Po roce 1968 se dostali Slováci nebo ze Slovenska pocházející federální elity k moci. A najednou měli velice výrazný podíl na moci. Gustáv Husák se stal prezidentem, ale daleko důležitější bylo, že stál také v čele KSČ, která měla mocenský monopol. Slovensko tehdy zažívalo obrovský hospodářský rozkvět, protože se z něj stala prioritní oblast ekonomického rozvoje. Daleko dramatičtějším způsobem jim stoupala životní úroveň.
Jestliže v českých zemích, které si prošly industrializací ještě v 19. nebo v první polovině 20. století, tak na Slovensku to přicházelo teprve tehdy. Došlo k dramatickému nárůstu životní úrovně, která z českého, natož západoevropského pohledu, nebyla možná až tak velká, ale pro ně to byl skutečně dramatický skok. To se všechno promítá do toho, jak o světě, o současnosti, minulosti i budoucnosti smýšlí segment slovenské společnosti, který je schopen evidentně velice efektivním způsobem oslovit Fico.
Rétoriku Roberta Fica bych přirovnal k rétorice, kterou slýcháváme z úst proruských sil na Václavském náměstí. U nás je podpora ale velmi slabá. Je fascinující, že tak mnoho Slováků je mentálně nastaveno jinak.
Je to situace, kdy si myslím, že je dobře, že se Československo rozpadlo. Od té doby, kdy jsme se sametově rozešli, se nenašla ani na jedné straně dostatečně silná, charismatická a přitažlivá osobnost nebo skupina osobností, kteří by zvládli tmelit stát dohromady.
Naopak si umím představit obrovské množství lidí, kteří by se snažili jeden každý ukazovat přes vnitřní hranici federace a házet všechny problémy na druhou stranu. Na Slovensku by jich bylo možná dokonce ještě více než u nás. Každý národ tak žije svým vnitřním politickým životem, a proto tady nemáme ostré nacionalistické štěpení. Nepomohlo by ani jedné straně, naopak by akcelerovalo všechny problém, které máme. A že jich i tak máme dost.
O Německu se začíná hovořit jako o nemocném muži Evropy. Ve Francii se ukazuje, že Macronovi dvě volební období nestačí a že si postupně říká o změnu politických poměrů. I tam je tedy poměrně nestabilní situace. Myslel jsem si, že Evropská unie se vyznačuje tím, že základní ústavní premisy jsou neměnné. Jak to hodnotíte?
Nejsem odborníkem na Francii, ale myslím si, že se naší optikou ve Francii pořád něco děje. Když se podíváme zpátky, tak 60. léta byla politicky strašně turbulentní. Mimochodem Francie v roce 1940 de facto prohrála druhou světovou válku, v roce 1954 byla poražena ve Vietnamu, vzápětí ji Indové vytlačili z Indie, v roce 1956 dosáhla sice vojenského úspěchu, ale současně šlo o politickou blamáž v Suezu a nakonec v roce 1962 odešla z Alžírska.
Ale ta země to zvládla. Francouzi jsou na rozdíl od nás stále v ulicích. Režim je na to nastaven a je schopen to zvládnout. Německo reaguje úplně jinak, ale mají své způsoby, jak problémy řešit. Odvykli jsme velkým krizím.
První skutečně velká krize, která nebyla v uvozovkách pouze ekonomická, byla migrační krize v roce 2015. A politické elity veřejnost chlácholili. Předtím tady byly ekonomické problémy, ale řešili je, minimálně na první pohled, kompetentní ekonomické elity.
Všichni se snažili, aby nikdo zásadní způsobem nestrádal. Politici jsou si velice dobře vědomi, jak se ekonomická nepohoda překlápí do nepohody politické. Možná, že je Evropa opět na počátku toho, co se na Západě, který byl otevřený, vnitřně svobodný, politicky dynamický, dělo s intenzitou v 60., 70. i 80. letech.
Mimochodem tady si myslím, že tady vznikl vtip, že Francie je jedinou zemí, která sice prohrála všechny války, ale pořád se i ní hovoří jako o velmoci.
Přesně tak.
A u nás?
U nás se nedělo vůbec nic. U nás byla zejména po roce 1968 totální strnulost a takzvaná normalizace. Režim investoval neuvěřitelnou jak ekonomickou, tak politicko-represivní energii do úsilí, aby společnost udržel ve stavu, který bych přirovnal k rybníku potaženém velmi silnou vrstvou žabince, na němž se jakoby nic neděje.
Vezměme si takzvané Mírové hnutí sponzorované Sověty, nástup Margaret Thatcherové, protesty u letecké základny, na níž byly americké jaderné zbraně. V seriálu The Crown je vidět celá řada u nás nerezonujících politických problémů, které se projevily i na životě královské rodiny, natož aby se nedotkly společnosti.
To je vůbec největší výhoda demokracie, že je nastavená tak, že, co se ve společnosti děje, se ventiluje ve veřejném prostoru. Optimálně v parlamentu, ale když to nejde tam, tak i mimo něj, ale stále v rámci určitých mantinelů.
To je i případ demonstrací na Václavském náměstí?
Obsahově mi vůbec nekonvenují, ale forma, to znamená, že někdo svolá demonstraci do veřejného prostoru, je podle mě dobře. Nesmí u toho ale porušovat zákon, což se až na výjimky neděje.
Abychom byli féroví, tak demonstrace omezují chod Prahy méně než třeba tzv. třicítkáři, kteří úmyslně protestují tak, aby svými aktivitami lidi otravovali.
Třicítkáři mají úplně jiný cíl a používají jiné prostředky. I oni mají plné právo využívat veřejný prostor k politickým protestům. U nich ale nejde o demonstraci. Možnost komunikovat témata směrem k veřejnosti a k vládě jsou součástí demokratického života.
Ano, je to omezující a můžeme se bavit o tom, jak moc je jejich strategie promyšlená, ale za mě cokoliv je stále výrazně lepší než žabinec. S něčím souhlasím víc, s něčím obsahově nesouhlasím vůbec, ale forma je za mě zatím v pořádku. Jen ať nám politický život kvasí, protože v okamžiku, kdy ho z toho veřejného prostoru vytěsníme, tak si zaděláváme na nesrovnatelně větší problémy.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Tady už demokracie dávno není. Za pravdu zablokují účet na facebooku……. Všechny strany se spojí v jednu a není koho volit……Demonstranti v ulicích jsou agenti z Ruska nebo proruští dezoláti…..Bylo prolomeno bankovní tajemství,kdy státní úředníci mohou nahlížet do bankovních účtů hned celé rodiny….