Prezident Petr Pavel v podcastu Bruselský diktát poměrně jednoznačně naznačil, že by po volbách dost možná nejmenoval ministry, kteří by zpochybňovali členství České republiky v Evropské unii a NATO. Pavel to zdůvodnil tím, že by to pokládal za bezpečnostní riziko pro naši zemi. Dokonce výslovně uvedl, že je to pro něj „nepřekročitelná hranice“.
Prezidentův výrok samozřejmě vyvolal ostré reakce od šéfky komunistů Kateřiny Konečné (Stačilo!) a Tomio Okamury (SPD), kteří jsou v současnosti hlavními nositeli zpochybňování našeho členství v těchto dvou mezinárodních uskupeních. Oba politici přitom mají vládní ambice.
Pomiňme teď fakt, co by případné referendum, nebo dokonce přímo vystoupení z EU či Severoatlantické aliance (případně z obou organizací, pozn. aut.) pro Česko znamenalo. A zaměřme se na to, zda má prezident vůbec právo nejmenovat ministry, které mu ke schválení navrhne premiér.
Samozřejmě by to nebylo poprvé, co jsme tuto situaci zažili. Dokonce už Václav Havel na jaře 2001 několik týdnů otálel s tím, než do uvolněné funkce místopředsedy vlády jmenoval ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra (tehdy ČSSD).
Jeho nástupce Václav Klaus měl problém hned se čtyřmi nominacemi. Byl mezi nimi na podzim 2005 například kandidát na ministra zdravotnictví David Rath (tehdy ČSSD) nebo o rok později Karel Schwarzenberg (tehdy ODA), který se měl stát ministrem zahraničí.
Tím, kdo „(ne)jmenovací hru“ dotáhl až na hranu, byl ovšem prezident Miloš Zeman, který bez okolků odmítl podepsat například kandidaturu Michala Šmardy (tehdy ČSSD) na uvolněné místo ministra kultury.
Právě okolo tohoto politika se rozehrály několikaměsíční tahanice a slovní přestřelky o tom, jestli prezident má, nebo nemá právo nejmenovat ministrem osobu, kterou mu předloží předseda vlády.
Podle Ústavy „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Podle Zemanova výkladu to ovšem neznamená, že prezident musí jmenovat konkrétního člověka.
Ovšem když měl před čtyřiadvaceti lety vyjádřil pochybnosti tehdejší prezident Havel se jmenováním Vlastimila Grégra, byl to také tehdejší premiér Zeman, který Havlovo otálení kritizoval.
Na rozdíl od svých předchůdců Petr Pavel už dopředu říká, co je pro něho „nepřekročitelná hranice“, a samozřejmě už teď to opět vyvolalo diskusi mezi ústavními právníky, jestli na to prezident má, nebo nemá právo.
Jediným, kdo takový spor může rozlousknout a nastavit jednoznačné mantinely, je ovšem Ústavní soud. Už v době, kdy prezident Zeman odmítal jmenovat Šmardu, se tehdejší šéfové ČSSD bili v prsa, jak se obrátí právě na Ústavní soud, aby Zemana usměrnil. Jenže to nikdy neudělali.
Po podzimních volbách se do podobné politické situace můžeme dostat znovu. Dočkáme se tedy toho, že Ústavní soud jednoznačně rozhodne, jestli prezident musí bez zbytečného otálení jmenovat navrženého ministra, respektive za jakých okolností ho může nejmenovat?
