Poznal jsem to před časem na vlastní kůži v testovacím centru Nokian Tyres za polárním kruhem u finského městečka Ivalo, kde pneumatiky vystavují extrémům jejich výrobci. Však se tomu tady říká „Bílé peklo“.
Považuji se za průměrného řidiče, nemám rád mistrování, ale ani plouživé bázlivé sunutí se. Něco jsem už odjezdil a například v Mostě jsem absolvoval školu smyku. Ale moc dobře vím, že něco jiného je polygon a něco jiného třeba středočeský tankodrom se silnicemi s urvanými krajnicemi apod…
Čtyři stejná auta, přesto obrovské rozdíly
Nikdo nám za polárním kruhem nic moc nevysvětloval, netvrdil, zda to či ono je lepší. Zamrzlé jezero, sníh, kusy ledu, čtyři identická osobní vozidla na startu a každé jinak obuté. Teploměr nebyl až tak krutý. Nějakých mínus pět. Nic, co bychom neznali u nás.
První auto mělo letní pneu, druhé a třetí zimní, rozdíl byl jen v typu, čtvrté bylo obuté do hrotových zimních pneu. Měli jsme zastavit při jízdě po rovině v padesátikilometrové rychlosti. Hrotové pneu byly fantastické. Zakously se a brzdná dráha nebyla o moc delší, než za běžného provozu.
Kočičí drápy, to by bylo něco i tady
Je škoda, že je u nás mohou mít jen složky záchranného systému. Tak nějak se nebere v potaz, že na těchto pneumatikách už dávno nejsou nějaké hřebíky, ale „chytré“ hroty, které když se pneumatika odvaluje po suchém asfaltu, tak zalezou. Jako kočičí drápy.
U obou standardních zimních typů pneumatik žádné překvapení, trochu zacvakala ABS, protože jsem měl schválně těžší nohu, ale vozidlo drželo směr a pocit byl, že je situace zvladatelná, auto citelně zpomalovalo. Neztratil jsem jistotu. Pak následovala ta samá jízda na letních. Katastrofa. Měl jsem pocit, že dokloužu z finského území až do Ruska. Ne a ne zpomalit, auto šlo do strany.
U nás ze zákona platí, že v období od 1. listopadu do 31. března jimi musí být vozidlo vybaveno, pokud je, nebo se může na vozovce vyskytovat námraza, souvislá vrstva ledu či sněhu. A jsou rovněž dané úseky, kde je použití zimní sady povinné automaticky.
Pokud tedy v lednu vyjede řidič na Hodonínsku, když jsou dva stupně nad nulou za nákupem na letních pneumatikách, pravidla teoreticky neporušuje.
Když šoféři nechtějí přezouvat
Chce to ale selský rozum do hrsti. Když už nechce motorista pořád přezouvat, protože jezdí jen za humna, tak může celoročně jezdit na zimních pneumatikách. Sice to hučí, má o něco větší spotřebu a vzorek rychleji mizí, ale při malém počtu kilometrů se to může nákladově víceméně ztratit.
Někdo to řeší druhou sadou disků a kola si na sezónu přehazuje sám. Jen to má nevýhodu: Kola jsou pak nevyvážená, nevymění se ventilky a nezkontrolují se případná poškození, třeba poté, co člověk vezme bokem kola někde o obrubník. Alespoň ob jednu sezónu by měly gumy vidět pneuservis.
Další možností je pořídit si celoroční pneumatiky. Sice ani v jednom období tak nijak nevynikají, ale na krátké cesty po známých cestách, proč ne. Navíc vývoj v celoročních pneumatikách také pokročil. Ale na nějaké velké rodinné cesty na hory to stejně není.
Jízda na letních v zimě mívá také dohru po nehodách, když kvůli tomu pojišťovny krátí plnění. „V těchto případech většinou musíme zájemce odmítat, protože boj o odškodnění se pak nedá téměř vyhrát,“ uvádí Tomáš Beck, odborník na odškodnění společnosti Vindicia, která se pouští do právních křížků s pojišťovnami.
