„Na tajnačku“. Tzv. prašivé dluhopisy prodávají finanční poradci tak, aby o tom centrála nevěděla

Rozhovor
„Nikde jinde ve světě se firemní dluhopisy až tak moc nezvrhnuly,“ říká v rozhovoru Jiří Pech ze společnosti Broker Trust. Většina tzv. prašivých emisí podle něj nejde přes zprostředkovatele, ale přes konkrétní poradce „na tajnačku“ – aby o tom nevěděla jejich centrála. U korporátních bondů je pro klienty několik velkých mámení, která u klasických investic nejsou. Třeba vstupní poplatky. Kdo by je chtěl platit, že?
Češi si vždy najdou nějakou skulinu, říká manažer a investor Jiří Pech. Foto: Archív

Investorům se doporučuje mít v portfoliu alespoň čtyři až pět aktiv. Považujete dluhopisy spíše za doplňkový nástroj, nebo za jeden z hlavních pilířů investičního portfolia?
Záleží, jaké dluhopisy máte na mysli. Pokud se bavíme o státních dluhopisech nebo firemních dluhopisech s investičním ratingem, tak platí, že by určitě měly být nějakou mírou v portfoliu klientů zastoupené (míra závisí na několika dalších faktorech).

Stejně tak mohou být standardní součástí portfolia dluhopisy držené v rámci některého z dluhopisových fondů, kde má investor zajištěnou dostatečnou diverzifikaci mezi stovky emisí. Díky tomu ho nemusí zajímat případný krach některého z emitentů. A námitka, že to klientům nic nevynese je dle mého lichá, jelikož je zde několik fondů, které drží dluhopisy s průměrným ratingem A-, přičemž výnos do splatnosti se drží okolo 8 % p.a. (pozn. red. – per annum, ročně).
U jednotlivých korporátních dluhopisů malých českých firem ale platí pravý opak… To by měl být jen jeden z malých doplňků do portfolia, a to ještě pro zkušenější investory.

Proč?
Protože vybrat kvalitní korporátní dluhopis od malé firmy vyžaduje opravdu velkou dávku zkušeností z různých oblastí. V zásadě by se investor měl vyznat v zákonech, účetnictví, finančním modelování, finanční matematice, oceňování cenných papírů… a v neposlední řadě by měl mít alespoň základní orientaci v sektoru, ve kterém firma podniká.
Zanalyzovat všechny relevantní informace investorovi často zabere mnoho hodin času – pokud má vůbec dostupné informace, protože mnoho emitentů ani nezveřejňuje výkazy. Ve výsledku člověk stejně dojde k tomu, že výnos neodpovídá riziku.
Většinu současně nabízených malých emisí by si profesionální investoři nekoupili s ročním výnosem pod 15-20 %. Bohužel tak vysoký úrok je pro většinu běžných investorů už podezřelý a takový dluhopis by si nekoupili. Proto mnoho firem přistoupilo k tomu, že svým emisím uměle snížily úrok někam na hranici 5 % p.a. a s tím jim zmizel i problém s neprodejnými emisemi.
Chce to vždy použít selský rozum… Proč ten daný projekt nechtěla zafinancovat banka? Proč chce emitent dluhopisové financování místo úvěru? V určitých situacích to může mít opodstatnění, ale v případě malých emisí do jednoho milionu eur to většinou není ten případ. U malých emisí to bude zpravidla o tom, že to bance přijde moc rizikové, anebo spočítali odpovídající úrok mnohem výše, než je kupon dluhopisu… Opravdu si myslíte, že můžete být chytřejší než banka?

PSALI JSME:
Jak bezpečně nakoupit firemní dluhopisy

Jak vnímáte problematiku tzv. profesionálních dlužníků? Neměl by stát rázně zakročit? Existují podnikavci, kteří mají insolvenční zákon nastudovaný snad i pozpátku a k tomu využívají služeb advokátních kanceláří specializujících se na insolvenční právo.
Ano, měl. Čím lépe budou moci věřitelé vymáhat svá práva, tím lépe. Asi před rokem jsem četl studii z USA, která v podstatě říkala, že investoři do high-yield dluhopisů (vysoce rizikových – pozn. red.) dostanou cca 60 % své investice zpět a že ve většině případů je to do jednoho roku od vyhlášení bankrotu společnosti. O tom si český investor může nechat jen zdát, stačí se podívat na kauzy, které se táhnout už desetiletí. Je otázkou, jak rychle bychom se mohli do podobného stavu dostat i zde.

Zlé jazyky tvrdí, že si investoři do rizikových dluhopisů za své problémy mohou sami. Setkávám se s příběhy lidí, jimž investici doporučil například finanční poradce, nebo zkrátka důvěřovali špatné osobě, přesto, že jinak jde o finančně gramotné spotřebitele. Jak si to vysvětlujete?
Jak jsem již říkal, klienti mají problém kupovat dluhopisy s vysokým úrokem. Tím pádem se mnoho emitentů přizpůsobilo, a místo toho, aby nabídli vysoký výnos odpovídající riziku, tak nechají rizika a nabídnou výnos nižší. Tento příběh jsem už slyšel od několika poradců i emitentů. Takže s trochou nadsázky se skutečně dá říci, že si to částečně zavinili klienti sami.
Z psychologického pohledu je u korporátních bondů pro klienty několik velkých mámení, která u klasických investic nejsou. Například za nákup dluhopisu neplatíte žádné poplatky (kdo by chtěl platit vstupní poplatky, že?), investice ve svém průběhu nekolísá a máte pravidelnou roční výplatu kuponů. K tomu přičtěte časté popisky na webech emitentů, které hovoří o garantovaném zhodnocení a dluhu zajištěném majetkem firmy. Obzvláště úsměvné je to u firem se záporným vlastním kapitálem.
Pokud tam ještě figuruje „poradce“, který za takto prodaný dluhopis často dostane provizi až deset procent z objemu prodaných dluhopisů, tak máme problém na světě. Bohužel často si i poradce myslí, že pro klienta dělá dobrou službu. Právě proto, že mu dává nástroj, který mu vynese konstantní zhodnocení, bez kolísání, a hlavně bez poplatků.

PSALI JSME:
Češi čím dál častěji naletí „finančním šmejdům“. Neznají rizika investování do privátních dluhopisů

Mělo by být tedy v zájmu nás všech tuto systémovou chybu odstranit, protože má v důsledku dopad na nás všechny, ať už z pozice poctivých emitentů či poškozených investorů, nemluvě o administrativní zátěži státního aparátu?
S tím se nedá nesouhlasit. Česká národní banka už v tom udělala první kroky, když vydala dohledový benchmark, ve kterém stanovuje povinnosti zprostředkovatelů při distribuci dluhopisů, které nejsou obchodované na burzách. Následně potom ještě vydala soubor otázek a odpovědí týkajících se inzertních serverů s dluhopisy.
Problém benchmarku je trochu v tom, že působí primárně na zprostředkovatele a obchodníky s cennými papíry, kteří většinou mají nějakou soustavu kritérií pro akceptaci dluhopisů k prodeji skrze svou síť. V Broker Trustu máme několik parametrů, které u každé emise zkoumáme. Pokud nám nepřijde, že by byl investor dostatečně chráněný, tak emisi v rámci naší sítě zakážeme.
Většina těchto prašivých emisí ale nejde přes zprostředkovatele. Nejčastěji to distribuují konkrétní poradci „na tajnačku“, tedy tak, aby o tom nevěděla jejich centrála. V daném obchodu vystupují jako tipaři a smlouvu s klienty podepisuje zástupce emitenta. Takový vztah se dá jen těžko nějak omezit. Ale i tito poradci by si měli uvědomit, že do obchodu dávají nejen své jméno – klienti je vnímají jako poradce, ne jako tipaře, ale také se na ně vztahuje občanský zákoník, který vymezuje odpovědnost za „radu“ poskytnutou profesionálem.

PSALI JSME:
Clever Monitor: Výhodná investice do softwarové firmy? Z tří milionů se investorovi vrátil jeden

Na přípravě novely zákona o dluhopisech z roku 2012, která rozvolnila trh s dluhopisy, se podílela také Česká národní banka. Nemyslíte, že tak trochu podcenila situaci? Češi jsou přeci experti na hledání mezer v zákonech. Nedal se tento vývoj předpokládat?
To je velice těžká otázka. Jak říkáte, Češi si vždy najdou nějakou skulinu. Takže i kdyby tehdy ČNB měla jiný postoj, tak bychom našli jinou cestu, třeba crowdfunding a podobné platformy pro veřejnost. Navíc nikde ve světě se dluhopisy až tak moc nezvrhnuly.

Co by podle Vás bylo nejefektivnějším řešením rizikových korporátních dluhopisů?
Já vidím příležitost v nějakém jednotném transparentním informování klientů o rizicích, které jsou spojené s danou emisí a v dalším vzdělávání tuzemských investorů. Celkem vítám snahu ministerstva financí, které vydalo celkem hezky zpracovaný score card.
Dokázal bych si představit, že by emitenti měli povinně zveřejňovat údaje jako je výše zadlužení vůči vlastnímu kapitálu, výši vlastního kapitálu, úrokové krytí a několik dalších úrokových ukazatelů, které by pro investory mohly být relativně snadné na pochopení. Ideálně by u toho měly být nějaké standardní popisky, které by měly rovnou i nějaké referenční hodnoty, kterých by se investoři mohli držet.
Zafungovat by mohlo i vybudování kvalitního dluhopisového trhu, podobného akciovému trhu START na Pražské burze. Investoři by tak mohli nakoupit třeba i menší dluhopisové emise a několikrát do roka by s nimi mohli i obchodovat. Burza by pak zajistila to, že emitenti by plnili své informační povinnosti vůči klientům a celý systém by se mohl zkvalitnit. Klienti by tak měli jedno místo, kde by se nemuseli bát kupovat dluhopisy s rozumnou kvalitou.

Autorka je tisková mluvčí serveru Rizikovedluhopisy.cz
(Redakčně upraveno)

PSALI JSME:
Firemní dluhopisy za miliardy vydávají i zjevně rizikové firmy

Sdílet:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Další z rubriky Investice

Bez zlata nám je lépe

Zlato se dostalo na své téměř šestileté maximum a po dlouhé době se opět cena zlata nachází na hranici 1 400 USD / 1 Oz (oz = trojská unce; 31,1 gramu). Za tuto cenu se naposledy zlato prodávalo v září roku 2013. …

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …

Do důchodu v 65 letech. Nebo bude všechno jinak?

Čím jsme starší, tím více vyhlížíme magickou hranici 65 let, kdy budeme moci začít čerpat starobní důchod. Finanční prostředky, které jsme každý měsíc či jednou za rok platili státu, se nám konečně začnou vracet a …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

Partneři Portálu

NOOL
Rolovat nahoru