Podobný úkol, jako Výbor pro rozpočtové prognózy, má i Národní rozpočtová rada. Liší se ale od ní v tom, že VRP je zaměřený výhradně na odhady rozpočtových příjmů, které vláda, a potom parlament, používají ke schválení státního rozpočtu.
Každá vláda chce mít co největší výdaje, takže se dá očekávat, že pokud ji nikdo nebude hlídat, bude odhad příjmů nafukovat tak, aby se jí tam vešly všechny výdaje, které si plánuje. Že to potom dopadne špatně, protože příjmy byly ve skutečnosti mnohem nižší, už se tolik neřeší.
Během každého roku se vždy přihodí spousta nejrůznějších šoků. (Politici, pozn. red.) Řeknou: Měli jsme to naplánované dobře, ale dopadlo to špatně. A náš úkol je hlídat, aby příjmová prognóza byla aspoň rozumná. Rozpočtová rada hodnotí hospodaření vlády spíš zpětně a z celkového pohledu dodržování různých zákonných procedur a péče o dlouhodobou udržitelnost hospodaření.
Další rozdíl je, že rozpočtová rada je placený orgán, který má svůj vlastní aparát. My to děláme jen ve svém volném čase, naši zaměstnavatelé to tolerují nebo to berou jako součást svého působení ve prospěch české ekonomiky.
Náš výbor se dívá jenom na prognózu příjmů státního rozpočtu na příští rok. Toho se účastníme. Klíčové jsou pro nás dva časové body: Duben, kdy vláda poprvé přijde s nějakou prognózou, která je základem pro debaty o výdajích během léta.
A pak je to srpen, kdy skončí debaty mezi jednotlivými ministerstvy a resortem financí. Rozpočet jde na vládu ke schválení, aby na konci září dorazil vládní návrh do parlamentu. Ministerstvo financí je povinné náš názor zohlednit, což je ovšem obecný pojem, a zveřejnit.
Pro sněmovnu, zejména pro opozici, je to signál, aby řekla: No poslyšte, ale tady vám výbor pro rozpočtové prognózy jasně řekl, že vaše prognóza je příliš optimistická, takže bychom se asi měli pobavit o tom, jak to změnit, aby vše bylo reálné.
Určitě to ale není tak, že by náš verdikt nějak zastavil práci vlády, tak silní nejsme. Je tu také obrovská role médií, aby si toho všimla, udělala z toho kauzu a aby se ministrů financí nebo předsedů vlády ptala: Tady vám výbor v srpnu jasně řekl, že máte příliš optimistickou prognózu, a vy s tím stejně jdete do parlamentu?
Ze zástupců ministerstva, se kterými se na jednáních výboru vídám, jsem měl vždycky dojem, že jsou v obraze, že tomu velmi rozumí. Třeba co se týče makroprognózy, se jim nedá nic zásadního vytknout. My ale spíše hlídáme, jestli tam někde není něco záměrně ohnuto. Jestli nemají shora nějaký politický pokyn:
„Přidejte tam pár procentních bodů u investic, ať vám pak vyjde vyšší inkaso daně ze zisku, a tím pádem potom my budeme mít vyšší příjmy a můžeme si navýšit výdaje.“ Ministerstvo financí teoreticky může začít šetřit na expertech, a pak by ta prognóza mohla být špatně z čistě odborných důvodů. Odborně je ministerstvo na výši, spíš jde o to hlídat, aby svou odbornost nezneužívalo.
Celkově vzato, zatím jsme většinou hodnotili ministerské prognózy jako realistické. Ale to neznamená, že výbor je k ničemu. Pokud se pacient od lékaře na prohlídkách opakovaně dozvídá, že žije zdravě a je v dobré kondici, neznamená to, že to tak bude vždy a že jsou prohlídky zbytečné.
Nerad bych vytvářel představu, že my jako členové výboru máme nějakou výraznou informační výhodu oproti ministerstvu nebo že bychom je nějak poučovali a mistrovali, co mají špatně a co mají dobře. Ministerstvo má naopak výhodu, protože třeba jen na spotřební daně mají vyčleněný celý útvar, kdežto my řešíme spoustu dalších věcí.
Ale že bychom ministerstvu detailně vysvětlovali, že u daně z tabáku jim vychází x miliard a mělo by to být x minus osm, to se moc často nestává. Tady taháme za kratší konec provazu. Zaměřujeme se hlavně na základní kontury. O detailech se bavíme jen v případech, kdy působí skutečně hodně zvláštně.
Myslím, že v českých poměrech se zatím nestalo něco, co bychom mohli označit za záměrné zkreslení. Ale byly tu jisté hraniční případy. Třeba za ministryně financí Aleny Schillerové se do plánu rozpočtu zahrnula ještě neschválená digitální daň. A teď byla otázka, zda jsou jednání o ní dostatečně daleko, aby se mohla zahrnout do rozpočtu.
Je tohle vědomé zkreslení, když tam vláda přidá rychle nějaký nový zdroj, přestože je jeho idea ještě v plenkách? Je to záměr? Prostě je to takové těšení se na nový druh příjmů a je na nás, abychom řekli: Tak moment, to je moc brzo, správný postup přece je to tam zatím nedávat, a až to přijde, budete mít peníze navíc.
Bohužel už spoustu let víme o tom, že ve fiskální sféře je schovaná tikající bomba a tou je stárnutí populace s dopadem na důchody, zdravotní péči a všechny další související okruhy. A s tím se nám prostě nedaří se poprat. A demografický výhled se dokonce ještě zhoršuje.
Před pár týdny vyšla zpráva ministerstva práce a sociálních věcí, že počet důchodců do budoucna poroste ještě rychleji, než byla dosavadní prognóza. Takže palčivost této skryté bomby je ještě větší, než jsme si doteď mysleli. Tenhle problém má před sebou i řada jiných zemí, nejen my. Ale spousta zemí už ho nějakým způsobem řeší. My s tím pořád otálíme.
Můžeme mít chudší důchodce, nebo pozdější nástup do důchodu, nebo chudší pracující, kterým budeme brát více peněz na to, abychom důchodce uživili. Ale nejelegantnější řešení je zlepšit fungování státní správy tak, aby se české ekonomice líp dařilo, aby byla produktivnější, ziskovější, a tím pádem aby generovala víc peněz.
Autor je předseda Výboru pro rozpočtové prognózy a ekonom České spořitelny
(Redakčně upraveno)
