Volby vyhrál generál, nově prezident Petr Pavel. Co na to říkáte?
Já jsem z toho hrozně nadšený. Kohokoliv od té doby potkám na ulici, tak mu dávám takový test. Zkuste se normálně nadechnout, všímáte si, jak se najednou lépe dýchá? Mě opravdu hodně trápilo, co s naší republikou dělali, nebo nedělali Klaus se Zemanem. Mě to leží na srdci nejen kvůli mému zamilování do České republiky, do bohémství a kvůli mému vlasteneckému cítění, ale i proto, že jsem pracoval pro prezidenta Václava Havla.
Je to pro mě profesní věc, vím, že některé věci nás ani nikdy nenapadlo, že by se dělaly.
Dělník pozná na zdi, že ten, kdo ji stavěl, něco neudělal dobře.
A takovým profesionálním zbarvením svého pohledu jsem trpěl hodně. Vyhýbal jsem se Pražskému hradu zpočátku zcela programově, v posledních letech se jím stejně projít nedá.
Z Pražského hradu se stala mrtvá končetina Prahy, jestli to můžu takhle říct. Paradoxně nám umřelo nejen Václavské náměstí. Nejsem rodilým Pražákem, narodil jsem se v Roudnici nad Labem, ale ve dvou letech jsem vzal svoji rodinu a odstěhovali jsme se na Jižní Město. A teprve v dospělosti jsem se přestěhoval do centra.
Ale s Prahou dýchám a cítím. Zamiloval jsem se do ní právě, když jsem v ní nežil, když jsem studoval čtyři roky v Dánsku. Tehdy se ze mě stal vlastenec a uvědomil jsem si, jak nám části Prahy odumírají jako části kůže malomocného, nebo dokonce končetiny. Je to vidět právě na Václavském náměstí. Vzpomínám si, když jsme dávali srazy pod koněm a jak se chodilo do kina a jak Václavák normálně žil. Byl zkrátka součástí města, kam se normálně chodilo.
Teď se tomu člověk vyhýbá a je to mrtvý prostor. Občas to přirovnávám k Nekonečnému příběhu, jak se tam rozšiřovala ta nicota, tak Václavské náměstí, byť je to vlastně hlavní náměstí Prahy, tak se tam usídlila zvláštní, divná, špinavá nicota. Je to vidět i na jiných místech, ale Václavské náměstí je nejkřiklavějším příkladem.
A myslím, že Hrad ztratil svoji energii nejen tím, že se jím nedá projít, i když je člověk místní, tak je nepraktické procházet Hradem, protože jsou tam turnikety a ochranné rámy. Ale i kulturně byl za pana prezidenta Havla středem kulturního dění nejen tady České republiky, ale i Evropy, neřkuli světa.
Všichni se rádi za panem prezidentem Havlem přijeli podívat – Rolling Stones počínaje, dalajlamou konče. A ten prezident dodával to, co český národ podle mého soudu hrozně potřebuje, bez čeho jsme tak trochu ztracení. A to je něco jako duch.
Jak to myslíte?
Je to vlastně takový pastýř národa, nikoliv školník nebo údržbář, jako jsou třeba premiér nebo vláda. Ta má na starosti, aby tramvaje jezdily, aby se daně platily, aby byla sociální spravedlnost a aby fungovaly soudy. Stejně tak, jako děláme rozdíl mezi ústavou a duchem ústavy, a ten rozdíl je podstatný a velice důležitý a každá země, která ústavu má tento rozdíl bedlivě střeží a opatruje.
Tak jako kdyby se nám z ústavy ztratil duch ústavy, tak takhle mám pocit, že se dvacet let tak trošku vypouštěl duch České republiky. Skrze naše dva bývalé prezidenty jsme si začali dělat srandu, ale ne hezkou srandu, ale ošklivou srandu, z hodnot, na kterých jsme si my, Češi, mysleli, že je celý náš národ založen.
Ať už jsou to hodnoty, které doslova a do písmene vydupal z popela Jan Hus, anebo to, o čem píše Jan Amos Komenský, jako jsou Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, anebo Modlitba pro Martu, což je text Komenského, která se stala jakoby hymnou. A tam jsou všechny hodnoty, pro které dýcháme a koneckonců o tom hovořil i Tomáš Garrigue Masaryk, že nejsme národ pro nás, ale jsme národem pro ostatní národy, abychom jim mohli ukázat, co všechno dobrého lze vykonat.
Takže od Tomáše Garrigua Masaryka oheň přeskočil až na Václava Havla a následující dva prezidenti proti všem těmto hodnotám zcela otevřeně a nepokrytě bojovali. My jsme si dělali srandu z pravdoláskařů, byť je to na prezidentské standartě, a už vůbec nehovořím o nějakých vyšších transcendentálních nebo teologických hodnotách.
To bych se ani neopovážil a koneckonců to nečekám ani od generála Pavla. A není to možná úplně nutné. Ale hodnoty, jako jsou poctivost, zastat se kamaráda, nedělat zkratky, nebýt vyčůraný, tak tyto hodnoty tady byly profesionálně zašlapávány. Nebylo to omylem, že někdo něco špatně řekl. Bylo to cílené.
Kritika Evropské unie a to je taky neskutečný, jakým byl Zeman velkým evropským fanouškem, asi jsme celkem všichni pohříchu vítali, že při jeho vítězství aspoň nad Pražským hradem začala vlát Evropská vlajka, tak se vlastně v této oblasti nic moc nestalo. Říkám si, jestli na Pražském hradě není nějaký začarovaný šutr.
Působíte jako zarytý kritik předchozích prezidentů.
Nejsem apriori proti těmto dvěma postavám. Já jsem velice vděčný za to, co Václav Klaus udělal pro tuto zemi v raných 90. letech a myslím si, že bylo dobré, že jsme tady měli na jednu stranu jakoby nerozhodného Václava Havla a na druhou stranu toho rozhodného Václava Klause. A možná se oba trošku extremizovali ve svých pozicích. A bylo to dobře.
Myslím si, že to je hrozně dobré, když v národě je nějaké pnutí, které se dokáže nějakým způsobem přetavit ani ne v kompromis, ale v lepší způsob přemýšlení nad danou otázkou. Stejně tak si myslím, že Zemanova první vláda udělala pro tuto ekonomiku taky hrozně moc. Ale v momentě, kdy nastoupili na Hrad, tak tu svoji práci přestali dělat dobře. Bylo vidět, že to byli vynikající premiéři v jistou dobu.
Často mluvíte o duchu, co to znamená?
Posledních asi osm let mě baví se dívat na všechno a na všechny entity brýlemi těla, duše a ducha. Evropa je tímto pohledem kontinent, který má takové a makové hranice a kamenů, řek, jezer, stromů, nerostného bohatství a má nějaké hranice, dá se třeba dělit a něco váží. A to je tělo.
Pak rozděluji na duši. To je neviditelná organizační struktura, jakýsi logos, teologicky nebo filozoficky. Třeba zákony. Na to nejde zaťukat, ale organizuje to naši společnost. Dalším příkladem jsou třeba peníze, jízdní řád, ve firmě management, ty také ve skutečnosti neexistují, ale organizují nám celý život.
A pak je tady duch. Pro mě premiér představuje duši národa, aby všechno fungovalo, aby polévka byla teplá a země nám vzkvétala, co se týče hrubého domácího produktu, aby byla nezaměstnanost pod „x“ procenty, inflace atd. No a pak je tady volitelný, nepovinný komponent, který už nemusí být entitě vlastní, ale přichází jakoby z jiné dimenze, chcete-li, a to je duch.
Tomu možná lépe odpovídá přímá volba prezidenta než nepřímá. Když stojí podle vás mimo entitu.
Jsem rád, že je volba prezidenta přímá, byť mnoho právníků i politologů je proti, právě z důvodu složitého zasazení do jinak fungující demokratické struktury. Ten duch je hrozně zajímavá věc i v Evropě. Jen si vezměte, že jsme Evropu často kritizovali jak zvenčí, tak zevnitř, že nemá jasného vůdce. A já si pořád říkám, že to je přece hrozně zajímavá a dobrá věc, že žádného vůdce nemáme.
Podívejte se na Rusko, které má jednoznačného, nezpochybněného za posledních dvacet let. A podívejte se, jak ani v takové oblasti, jako je armáda, nejsou schopní během několika dní převálcovat mnohem menší a ekonomicky i politicky slabší národ.
U Ukrajiny je to zrovna dobrý příklad, protože chvíli táhla doleva, chvíli zase doprava. Dějiny jsou tam velmi složité, a to nejen moderní, ale i dávné dějiny Evropy. Na Ukrajině se to vždycky mlelo, východ se západem, a od dob Řeků máme celkem jasné poukazy, že tam vznikala nejen evropská kultura, evropský duch, ale i ten východní, carský duch.
A přes absenci lídra byla schopna a stále schopna je odolávat totalitní moci armádním způsobem. Tam ale, když to přeženu banda hipíků, které nota bene vede bývalý komik. A Rusko nevyhrává, když to řeknu hodně konzervativně.
Když si člověk čte normální noviny, jako jsou CNN nebo Moscow Times, tak tam se také hovoří o tom, že jedním z důvodů, ne-li tím hlavní důvodem, proč Ukrajina byla schopná odolat tady tomu tupému, krvavému nátlaku, bylo to, že ruští vojáci neměli to, co měli ukrajinští, a tím je totiž duch. A teď se právě bojuje o ducha Evropy, zdá se mi, na ukrajinských hranicích.
Jak to můžeme aplikovat na našem domácím prostředí?
Na otázce Ukrajiny bylo krásně vidět tu ošklivost, kterou tady předvedli jak prezident Klaus, tak prezident Zeman. Klaus už s Jaklem a těmi dalšími tvrdí, že Ukrajina, není stát, který je schopen fungovat sám o sobě. A to je strašné.
To pak dále prosazoval Zeman, který do poslední chvíle zpochybňoval informace NATO a našich spojenců, že se snad na ruských hranicích připravuje ofenzíva. A v momentě, kdy odsoudil Putinovo chování, tak k tomu nepřipojil omluvu, že naši republiku deset let vedl analyticky špatně. Když je něco jednoduché, tak to znamená, že to má jednoho ducha. A my jsme tady nebyli jednoduchý, my jsme měli duchy dva. Jeden nás táhl na západ, druhý na východ.
Kdysi jsem o tom psal článek do Hospodářských novin, že nyní padla další věž zla, když Babiš odešel z postu premiéra, kde nás taky tahal všemi možnými způsoby, ale divně a zvláštně. A v žádném případě jsme se nestali vzorovou zemí Evropské unie. Ale jedna nožka, jeden nehtík toho východního bloku stále ještě trčí na Hradě, takže teď bych dokonce řekl, že máme naději, že odešla žába, která seděla dvacet let na prameni.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
