Do České republiky jste, pane Paříku, v minulosti dostal celou řadu špičkových vyjednavačů. Například Joe Navarro k nám přijel jenom díky vašim aktivitám.
Joe Navarro je asi nejslavnějším speciálním agentem americké FBI. Radí všem americkým prezidentům a je to číslo 1 na řeč těla a odhalování lži. Napsal, myslím, 17 bestsellerů. Je neuvěřitelné si je všechny přečíst. Známe se spolu dlouhá léta, já u něj totiž studoval řeč těla a odhalování lži. Právě proto už nesleduju ani politické debaty, protože tam vidíte spoustu znaků, které ukazují, že ten člověk zrovna v té dané chvíli neříká pravdu.
Podařilo se nám Navarra dostat na naši konferenci, kterou jsme pořádali v Praze 12. října. Je to skvělá zkušenost. Poprvé u nás byl po listopadu 1989, kdy jako zástupce americké vlády identifikoval osoby, s nimiž se dá, anebo nedá spolupracovat. Na konferenci mluvil o tom, jak funguje řeč těla a odhalování lži a vedl také trénink.
Měli jsme tady také Salvu Badillo, přivezli jsme k nám George Kohlriesera. To je absolutní legenda, která 170x vyjednávala s teroristy a vždycky úspěšně. Je jediným vyjednavačem na světě, který má stoprocentní úspěšnost. Dokonce ho dvakrát zajali jako rukojmího a on se vyjednal sám.
To, že dokážeme přitáhnout takové špičky v oboru, které nám pomáhají zlepšit naše vyjednávání a posunout nás dál, je skvělé. Jsem rád, že k nám jezdí, že nám důvěřují a že jsou našimi přáteli. Pomáhají nám kultivovat české a slovenské vyjednávací prostředí.
Myslím si, že nejlepší životní strategií je buď říkat pravdu, nebo neříkat nic. Protože žít ve světě, v němž nevíte, komu jste co napovídal, je strašně složité, a nežije se v něm dobře. Když člověk říká pravdu, nebo nic, tak se mu život zjednoduší.
Přesně tak. Lež je totiž velmi složitým mentálním postupem. Když vám někdo položí otázku, tak si poslechnete otázku, pochopíte ji, vybavíte si pravdu a tu řeknete. To jsou čtyři kroky.
Pokud vám ale někdo položí nějakou otázku a vy se rozhodnete lhát, tak si otázku poslechnete, pochopíte ji, vybavíte si pravdu, začnete k ní tvořit paralelní scénář, začnete k němu přidávat argumenty, aby to bylo celé důvěryhodné.
Samozřejmě u toho znervózníte, protože největší obavou každého lháře je, že ho přistihnou při lhaní. A na konci řeknete něco, o čem si nejste jistí. To je tzv. Pinocchiův syndrom. Když nejsou lidé na lež připraveni, tak nevydrží mlčet, aby si vše pořádně rozmysleli. Věty začnou tvořit během myšlení a funguje to přesně jako Pinocchiův nos, protože se jim oproti jejich standardní délce vět prodlužují věty. Lhát je velmi složité.
Konstrukci lži v nemůže člověk udržet a už vůbec ne ve chvíli, kdy začne být emocionální. Tam logické myšlení přestává fungovat a celý postup, který se vytvořil v mozku pro komunikaci lži, se rozpadne jako domeček z karet. Ve vyjednávání máme pravidlo, že všechno, co říkáme, je pravda, ale ne všechno, co je pravda, říkáme.
To je podle mě skvělá životní rada. Viděli jsme, že byl schválen konsolidační balíček. Bylo to rok dlouhé vyjednávání, které do větší, či menší míry ovlivní všechny obyvatele v České republice. Vyjednávalo se v pěti politických stranách, což je dost náročné. Nejlépe se asi dohodne člověk sám se sebou, ve dvou je to docela pohodlné, ale jak přibývají další subjekty, tak se jednání komplikuje. Je to tak?
Ano, vždycky říkáme, že vyjednávací tým by měl být co nejmenší, abyste nad ním udržel kontrolu. Když máte pět politických stran, které ještě často mají své protichůdné zájmy a protichůdné zájmy voličů, je to o to problematičtější.
Nesmíme zapomenout na to, že česká vláda se pohybuje ve velmi složitém období. Moc se nám nedaří, máme za sebou depresivní období covidu, máme vysokou inflaci, lidé platí vysoké ceny za energie a byť to ještě zásadním způsobem neregistrujeme na průmyslu, i když jeho aktivita oficiálně klesá, tak se u nás ještě ekonomicky nic zásadního neděje.
Ale obava roste, média ji podporují a novináři o tom rádi píší. A opozice toho samozřejmě využívá, což je jejím legitimním právem. A vy jste ve vládě, řídíte nějakou koaliční stranu a díváte se na to, jak vám každý den padají preference. Jak najednou ze strany, která měla pět či šest procent preferenčních hlasů, máte dvě a půl procenta. A potřebujete se něčím prezentovat vůči svým voličům v televizi, že jste pro ně něco prosadil, obzvlášť když míříte na regiony.
To všechno se do vyjednávání promítalo? Je pravda, že jakýkoliv dobrý záměr zkrachuje vždycky na osobních zájmech?
Do konsolidačního balíčku se propsaly osobní zájmy představitelů politických stran, zájmy členů politických stran i osobní zájmy podporovatelů politických stran. Vždycky to tak musí být a vždycky to tak je. Politici skládají účty na různé strany. Vyjednávání není o tom, že koaliční strany vyjednávají mezi sebou.
Premiér vyjednává se svými koaličními partnery, ale vyjednává i se svými spolustraníky, vyjednává se členy své vlády, kteří mají určité zájmy. Musí ale vyjednávat i s veřejností, s novináři, protože jim často musíte vysvětlit celou situaci, které nemohou z podstaty rozumět, protože nejsou ekonomové a nemají nejen dané znalosti, ale ani poradní tým za sebou. Navíc se mu nemusí podařit udržet disciplínu všech známých tváří ve své straně.
Místo toho, aby táhli za jeden provaz, tak se významní a známí členové politické strany vyjadřují proti konsolidačním balíčku, politice i proti premiérovi samotnému. Petr Fiala tam stojí sám a musí mít okruh nejbližších, kteří mu s tím pomáhají a na něž se musí spolehnout. Jenže tak to má každý předseda politické strany. Stejně to prožívá Ivan Bartoš i Marian Jurečka.
Jsou všechny politické strany vnitřně rozpolcené?
Existují i takové, kde jsou schopní vést vyjednávání za zavřenými dveřmi a kde se vlastně moc informací ven nedostane. Když se ale podíváme třeba na pirátskou stranu, kde jsou zvyklí komunikovat na otevřeném fóru, byť se to snaží omezit, tak to blokuje vyjednávací situaci.
Musím říct, že zrovna piráti se ve vyjednáváních prokazatelně zlepšili, protože už nevyhlašují ultimativní požadavky mnoho měsíců dopředu. Vědí totiž, že to vyjednávání blokuje. Navíc poté ztrácejí tvář, když dohodnou něco jiného.
Typické vyjednávání se vede mezi poslaneckými kluby o programu schůze Poslanecké sněmovny. A zasekne se to na den.
Ano, vyjednává se pokaždé. Taky víme, že poslanecké kluby ne vždy dodrží dohodu, kterou spolu uzavřely. Tím se začnou násobit emoce. O tom, bohužel, politika je. V politických jednáních musíte počítat s tím, že protistrana nedodrží dohodu a už musí být nachystané alternativní plány, co v dané situaci dělat. Tam se už vládní koalice poučila. Takže ta vyjednávání jsou těžká a složitá.
A na konci obvykle vznikne nějaký kompromis.
Kompromis není dobrým řešením. Kompromis je výsledkem toho, že nikdo nedostal vše, co potřeboval, a všichni mají dost toho, co vůbec nechtěli. A navíc se velmi špatně komunikuje.
Rozumím tomu, že bez pěti politických stran by se vláda nesestavila, ale je až překvapivé, jak navenek působí kompaktně a stabilně. Nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi, ani jak vyhrocená jsou vyjednávání. Ale to se jim podařilo a já to opravdu ocenil.
Kdybych teď sáhl třeba na Slovensko, kde můžeme nesouhlasit s tím, že premiérem je Robert Fico, pak je to právě on, kdo vyhlásil, že se do programového prohlášení vlády nebudou komentovat vyjednávání o koalici ani samotné programové prohlášení vlády.
A tím na informace vyhlásil embargo. Vím, že to není dobré pro novináře, ale je to dobré pro stabilitu v zemi. Nevznikají totiž spekulace a různé interpretace. Když se dnes podíváme na slovenskou mediální scénu, tak programové prohlášení vlády najednou není tématem.
Jak je složité sestavit vyjednávací týmy?
Je to velmi těžké. Ve vyjednávacích týmech by měli současně sedět odborníci, kteří rozumí tématu, ale současně lidé, kteří jsou schopni najít průnik a lepší dohodu. Je hrozně snadné se při vyjednávání snažit, abych ukrojil kus z cizího a abych získal víc.
Profesionální vyjednavači to dělají tak, že se podívají na celý konflikt, my tomu říkáme koláč, a snaží se ho nechat nakynout. Snaží se dostat k tomu, aby našli lepší řešení a zohlednění zájmů obou stran. Když dáte mezi dva lidi tisíc korun a řeknete jim, že se musí dohodnout, jakým způsobem si prostředky rozdělí, tak ve valné většině případů, to je 99 procent, začnou vyjednávat, jak si prostředky rozdělí. A nikdo nechce získat méně.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
