Podle občanského zákoníku se o dítěti starším dvanácti let má za to, že je schopno přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a tento názor sdělit. To však neznamená, že by se nemělo přihlížet k názorům i dětí mladších.
1. Podle občanského zákoníku se o dítěti starším dvanácti let má za to, že je schopno přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a tento názor sdělit. Podle ÚS i dítě podstatně mladší dvanácti let je schopno se k některým věcem vyjadřovat.
2. Právo dítěte na vyslovení názoru neznamená automaticky povinnost, takže dítě má právo i na to svůj názor nesdělit, nebo odmítnout.
3. Výslech dítěte může probíhat i mimo jednací síň, bez přítomnosti dalších osob, nebo naopak za účasti vybraného důvěrníka. Pokud se soud v rozhodnutí odkloní od názoru či přání dítěte, měl by to zdůvodnit.
Ústavní soud se v posledních letech opakovaně vyjádřil k tomu, že zásadně musí být dítěti umožněno účastnit se jednání, jež se ho jedná, a vyjádřit svůj názor a že i dítě podstatně mladší dvanácti let je schopno se k některým věcem vyjadřovat.
Právo, nikoli povinnost
Na druhou stranu Ústavní soud (ÚS) připomněl, že výslech dítěte před soudem je sice mnohdy důležitou součástí zjišťování podkladů pro spravedlivé rozhodnutí, nesmí však představovat samozřejmost a absolutní povinnost. K výslechu se musí přistoupit až po zvážení všech okolností a zájem dítěte při tom musí být na prvním místě.
Úmluva o právech dítěte (čl. 12) sice obsahuje právo vyjádřit svůj názor, ale toto právo i podle vyjádření Ústavního soudu neznamená povinnost, takže dítě má také právo svůj názor nesdělit, nebo odmítnout.
Od kdy je dítě rozumné?
Od kolika let věku dítěte se jeho názor před soudem bere za relevantní, a kdy ještě je ještě příliš malé na to, aby se k jeho názorům či přáním přihlíželo? Občanský zákoník stanoví hranici 12 let, po jejímž dosažení je dítě připraveno se před soudem vyjadřovat. To však neznamená, že by mladším dětem měla být možnost výpovědi znemožněna.
Podle nálezu ÚS (2018) právo dítěte být slyšeno není obecně vázáno na věkový limit. Vždy však musí být brán ohled na věk, vyspělost a nejlepší zájem dítěte. Podle judikatury totiž nelze na dítě pohlížet na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní.
Nejdříve informovat
Schopností dětí vypovídat před soudem se zabývá také občanský zákoník (§ 867), který uvádí, že před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a ten sdělit.
Podle ÚS se staví na první místo přímé vyslechnutí dítěte, tedy dodržení práva se soudu zúčastnit a vyjádřit se.
Alespoň nepřímé zjištění
Není-li podle soudu dítě schopno informace náležitě přijmout, vytvořit si vlastní názor nebo tento názor sdělit, vyslechne místo něj soud osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte.
I za této situace je však podle ÚS nutné zjišťovat názory dítěte alespoň nepřímo přes jeho zákonného zástupce, opatrovníka, znalce nebo pracovníka sociálně-právní ochrany dětí. Soud by měl umožnit přítomnost tzv. důvěrníka, pokud o to dítě požádá, což vždy nemusí být zákonný zástupce, ale kamarád, známý či příbuzný dítěte, jehož přítomnost nebude průběh výslechu mařit.
Výslech mimo jednací síň
Výslech dítěte však může probíhat zcela bez účasti jiných osob, především rodičů, kteří jej svou přítomností mohou ovlivňovat, takže by dítě nevyjádřilo svůj skutečný názor. Až následně soud účastníky řízení s průběhem výslechu dítěte seznámí.
Výslech nezletilého lze zorganizovat mimo jednací síň (v kanceláři soudce, poradně, ve škole) a v jiném čase než samotné jednání. Měl by tak být zmírněn negativní dopad slyšení na psychiku dítěte. Protokol by neměl být pořizován přímo z výslechu, ale může mít např. formu intepretace záznamu, kterou vytvořil soud i na základě svých zkušeností a dojmů z jednání.
Kdo vlastně rozhoduje?
Jak důležitá může být výpověď dítěte pro výsledkem soudního řízení? Dítě by mělo být v každém případě poučeno, že nerozhoduje názor jeho, ale soudu, aby v případě sporu jeho rodičů netrpělo pocitem přílišné odpovědnosti, případně viny.
Podle legislativy soud věnuje názoru dítěte patřičnou pozornost s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. Bere samozřejmě v úvahu i jiné okolnosti než jen názor či přání dítěte, ale pokud se v rozhodnutí od nich odkloní, měl by to zdůvodnit.
Dítě není pasivní pozorovatel
Podle nálezů Ústavního soudu je i dítě výrazně mladší 12 let (uvedeno sedm až osm – pozn. aut.) schopno mít vlastní názor a činit rozhodnutí a úsudky. Aby soud u dětí starších 12 let upustil od přímého zjišťování jejich názoru, musí pro to existovat zvlášť významná okolnost, která by mohla dítěti způsobit stres vymykající se běžné úrovni.
I dítě má právo být důležitým subjektem a účastníkem řízení, nikoli jen objektem ochrany a pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti.
