Nacisté nechali tisknout vlastní bankovky, zvané terezínské poukázky, v nominále od 1 do 100 korun. Na první pohled šlo o běžné platidlo – dokonce se na nich skvěl motiv Davida a pěticípé hvězdy. Ve skutečnosti ale šlo o jeden z nejcyničtějších experimentů hospodářské manipulace v dějinách.
Tento systém nebyl nástrojem směny, ale nástrojem moci. Mikroekonomika ghetta byla jen kulisou, fasádou, která měla maskovat realitu: Že v Terezíně žádná skutečná ekonomika neexistovala, jen pečlivě řízená iluze. Poukázky nebyly peníze – byly symbolem totální závislosti, ztráty svobody a zneužití ekonomických forem k psychologické kontrole obyvatel.
Historický a institucionální kontext
Terezínské ghetto bylo zřízeno 24. listopadu 1941 na příkaz Říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) jako „sběrné a přechodné místo“ pro Židy z Protektorátu Čechy a Morava, Německa a dalších evropských zemí.
V dobových dokumentech se o něm hovořilo jako o „Altersghetto“ – ghettu pro staré, zasloužilé nebo jinak „významné“ Židy, kteří měli být formálně „uchráněni“ před okamžitou deportací do vyhlazovacích táborů v zájmu propagandy. Ve skutečnosti šlo o důmyslně organizovaný prostor, který měl kombinovat funkci vězení, pracovního tábora a již zmíněné propagandistické „vitríny“.
Nacistická správa v Terezíně vytvořila zdánlivou „židovskou samosprávu“ (Jüdische Selbstverwaltung), v jejímž čele stála tzv. Rada starších. Ta měla podle instrukcí řídit každodenní život ghetta – rozdělování potravin, příděly, práci, zdravotní péči i vzdělávání.
Ve skutečnosti však veškerá rozhodnutí podléhala německému velení, které systém samosprávy využívalo jako prostředníka a zároveň zástěrku: Formálně „vnitřní“ židovská správa nesla odpovědnost za rozhodnutí, která byla ve skutečnosti vynucena shora.
Tento model řízení měl i ekonomický rozměr. Ghettu byly přidělovány minimální zdroje – potraviny, oblečení, zdravotní materiál – výhradně prostřednictvím německých orgánů. Obyvatelé ghetta tak byli odkázáni na přídělový systém a neměli oficiální přístup k běžnému oběhu československých ani protektorátních peněz.
Jakýkoli kontakt s vnějším světem byl přísně kontrolován. To vytvořilo podmínky pro zavedení zcela uzavřené „mikroekonomiky“ – modelu, který měl pouze napodobovat běžné ekonomické vztahy, ale byl pod plnou kontrolou okupantů.
Vznik a charakter peněžního/poukázkového systému v Terezíně
V roce 1943 rozhodly německé úřady o zavedení interní měny v Terezíně. Oficiálním důvodem bylo, řekněme, „usnadnit hospodářskou správu“ ghetta a oddělit jeho vnitřní hospodářský oběh od okolního protektorátu.
Skutečný motiv byl však zcela jiný: Vytvořit iluzi „normálního ekonomického života“ pro vnější pozorovatele – zejména pro návštěvu Mezinárodního červeného kříže, plánovanou v roce 1944. Motiv poukázek byl záměrně symbolický: Vyobrazení Mojžíše držícího Desatero a hvězda Davidova měly demonstrovat údajnou „produktivní“ a „uspořádanou“ povahu života v ghettu.
Technicky byly bankovky vysoce kvalitní – tištěné na formátovaném papíru, opatřené sériovým číslem a barevným provedením, v některých případech i s ochrannými prvky. To podtrhuje absurditu celé věci: Režim, který systematicky likvidoval židovské obyvatelstvo, zároveň investoval do věrohodného vzhledu svých falešných „měn“.
Poukázky však nebyly směnitelné za běžné peníze ani za reálné zboží. Obyvatelé ghetta jimi mohli platit pouze v táborových „obchodech“ – ve skutečnosti přídělových výdejnách, kde byly k dispozici základní položky: chléb, káva z náhražek, tabák, případně jednoduché potřeby.
Veškeré ceny byly administrativně stanovené, nikoli výsledkem nabídky a poptávky. Veškeré „mzdy“ – tedy symbolické částky, které Židé v ghettu dostávali za práci – byly vypláceny právě v těchto poukázkách, čímž se kruh uzavřel. Lidé dostávali „peníze“, za které nebylo možné nic koupit, protože všechny statky kontrolovala správa ghetta.
Mechanismy kontroly, restrikce a manipulace
Poukázky v Terezíně byly oficiálně určeny pouze pro interní oběh mezi vězni ghetta. Každý obyvatel měl povinnost odevzdat při příchodu veškeré hotové peníze a další cennosti. Tyto prostředky byly zabaveny „ve prospěch říše“.
Na oplátku dostal vězeň symbolický „vklad“ v terezínských poukázkách, které měl používat při denním životě. Tento akt byl prezentován jako „směna“ — ve skutečnosti šlo o konfiskaci majetku maskovanou administrativní operací.
Používání poukázek bylo omezeno jen na určité prostory, mezi které patřily obchody, jídelny, pošta, kadeřnictví a kino. Žádné vnější obchodování nebylo možné. Zneužití — například pokus získat protektorátní koruny nebo vyměnit poukázky za skutečné zboží mimo ghetto — bylo přísně trestáno.
Z dochovaných svědectví vyplývá, že za podobné „delikty“ hrozilo okamžité uvěznění, bití nebo deportace do vyhlazovacích táborů na Východě. Tímto způsobem byl vytvořen uzavřený ekonomický mikrosvět, v němž neexistovala svobodná směna ani vlastnictví – každý měl jen to, co mu bylo přiděleno, a pouze do výše stanovené úřední moci.
Ekonomika ghetta byla systémem permanentního nedostatku. Veškeré zboží přicházelo zvenčí prostřednictvím zásobovacích jednotek řízených německou správou. V takto vytvořeném „trhu“ neexistovala skutečná nabídka — jen příděl. I tzv. obchody byly ve skutečnosti výdejny, kde si lidé mohli koupit přidělené množství potravin za pevné ceny.
Nabídka zboží se navíc měnila podle propagandistických potřeb. Například během přípravy inspekce Mezinárodního červeného kříže v roce 1944 byly regály demonstrativně doplněny o zboží, které běžně nebylo vůbec dostupné.
Po skončení návštěvy „zmizely“ i tyto iluze hojnosti. Tím se potvrzuje, že celý ekonomický systém ghetta byl od počátku divadlem pro vnější svět, nikoli nástrojem uspokojení potřeb. Protože poukázky nebyly směnitelné za skutečné zboží, jejich reálná hodnota byla od počátku fakticky nulová.
Přesto měly pro vězně symbolickou hodnotu — představovaly zdání stability, jistoty, něco, co připomínalo civilizovaný svět. Nacistická správa tuto psychologickou potřebu cynicky využívala. „Inflace“ v ghettu se neprojevovala růstem cen, ale ztrátou víry v hodnotu systému. Když obyvatelé pochopili, že za své poukázky nic neseženou, přestali je považovat za relevantní měřítko hodnoty.
Mohly se objevovat vtipy, ironie i skrytý odpor – poukázky se staly synonymem nesmyslu a lži. Jediné, co v Terezíně mělo skutečnou „cenu“, byly potraviny, léky, cigarety či jakékoli spojení s venkem. Tyto statky se staly skutečnou měnou v šedé zóně ghetta.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
