Ceny potravin v České republice se řeší intenzivně několik měsíců. Za zdražování mohou zemědělci, potravináři, nebo obchodníci?
To je strašně zajímavé a hodně sledované téma. Tak jednoduché to není, není tady jeden jednoduchý viník, u něhož bychom řekli, že za zdražování potravin může. Zemědělský trh je specifickým trhem, protože fungujete se zemědělskou výrobou, fungujete s potravinami, které mají nějaké výrobní lhůty a termíny. Když se rozhodnete o tom, že zvýšíte produkci mléka, tak než se vám to podaří, tak to může trvat třeba i tři roky. Takže se v této oblasti rozhoduje v dlouhodobém budoucím horizontu.
A k těm cenám?
Když přišla válka na Ukrajině a do toho ještě energetická krize, tak to vyvolalo velký otřes na trzích, na těch s potravinami, se zemědělskými komoditami, s energiemi, s pohonnými hmotami a všechny podnikatelské subjekty se s tím začaly potýkat.
V případě zemědělců to bylo velmi radikální, protože jim vzrostly náklady. Cena plynu vyletěla hrozně vysoko a například dusíkatá hnojiva se vyrábějí z plynu, takže byla panika. Některé výrobní závody v Evropě přestaly vyrábět, protože se jim to nevyplácelo. V Německu, na Slovensku či v Polsku zavřely fabriky a v České republice se sice vyráběla, ale jenom na zakázku. Ceny vystoupaly třeba o 400 procent.
Ale zemědělec nenakupuje hnojiva, jako my nakupujeme rohlíky. Nakupuje na půl roku, na rok dopředu. V době, kdy byly extrémně drahá hnojiva, tak je museli nakupovat, protože neměli na vybranou. Některé podniky nakoupily i na dva roky dopředu, protože měly strach, že nebudou. A zemědělci na to zareagovali tím, že využili paniky na komoditních trzích.
Musím říct, že jako zemědělci nejsme schopni sami o sobě zvýšit ceny komodit, protože jsme nejslabším článkem výrobním vertikály. Jenom sledujeme, jak se vyvíjí světový, potažmo evropský trh.
Největší komoditní burza je ve Francii, tam se obchodují ceny obilovin a olejnin. Trh na burze na to zareagoval zvýšením cen, protože byla obava, že potraviny z Ukrajiny nebudou schopné zásobovat poptávku a že výpadek dopadne na celý svět. Trh na to zareagoval růstem a zemědělci část své produkce, kterou standardně v tom v tomto období prodávají, udali za vyšší ceny.
PSALI JSME:
České zemědělství není soběstačné, slýcháme. Jeho skutečný problém tkví ale v něčem jiném
Nicméně panika se uklidnila a ceny komodit spadly.
Ano, dnes jsme na předválečné cenové úrovni, to znamená, že prodáváme obilí za ceny okolo 4 000-4 400 Kč. Zůstaly ale vysoké náklady. Ceny energií, pohonných hmot i plynu spadly, ale je třeba si uvědomit, že zemědělec to nedokáže okamžitě promítnout do své realizační ceny.
Za prvé proto, že produkci vyrobí, a pak ji prodává celý rok, a zadruhé proto, že vstupní suroviny nakupuje na rok nebo na dva roky dopředu. Když zemědělec nakupoval energie v loňském roce, tak někteří nakupovali za poměrně vysokou fixovanou cenu a mají ji fixovanou na rok nebo na dva dopředu.
Zatímco ještě v minulém období měli zemědělci levně nakoupené vstupy a podařilo se jim draze prodat jejich výstupy, dosáhli rekordního zisku, který obletěl média. Nyní se ale dostávají do přesně opačné fáze, že musí nakupovat drahé vstupy, ale už budou mít levné výstupy a rekordní zisk se může v následujícím období vypařit.
Přesně tak to je. Drahé vstupy už mají nakoupené, ale ceny spadly na předválečnou úroveň. Víme, že letošní rok bude dramaticky odlišný. V loňském roce část své úrody prodali za vyšší ceny, ne všechno se jim ale podařilo prodat, a je poměrně hodně zemědělců, kteří zásoby mají a snaží se je teď prodat za nízké ceny.
V hospodářském výsledku se to projevilo, a je to dáno specifikou zemědělství, protože komodity a vstupní suroviny nakupujeme, ale můžeme je promítnout do nákladů až v okamžiku, kdy sklidíme obilí či řepku z pole.
Na podzim loňského roku tedy nakoupili draze hnojiva, ta jsou na skladech, peníze fyzicky vynaložili, ale účetně se to tváří jako peníze, které leží na účtu a mají je v zisku a zdaní je. Bohužel všichni politici si neuvědomují rozdíl mezi výdajem a nákladem.
Ve chvíli, kdy byly komodity drahé, tak už je museli odebírat potravináři. Měli nějaké zpoždění, protože tam jsou uzavřené dlouhodobější kontrakty. Ale nakonec se tedy vysoké ceny komodit dostaly k potravinářům, kteří teď můžou těžit z toho, že už ceny komodit jdou dolů, ale ještě nechtějí zlevňovat, protože dohánějí předchozí období. Říkám to správně?
Ano, říkáte to naprosto správně. Když se podíváme třeba na klasického potravináře, jako je třeba mlynář a pekař, tak vidíme, že mlýny nakoupily obilí. Byla ale obava, že obilí na světovém trhu nebude.
Mlynáři a pekaři dokonce chtěli, aby vláda zakázala export z České republiky, aby měli surovinu jistou. Tehdy jsme se bránili a říkali jsme, že potřebujeme 30-40 procent obilí každý rok vyvést, protože jsme exportní zemí. Oni tedy nakoupili, ale protože měli obavu, že obilí nebude, tak nakupovali i do zásoby.
Paradoxně nakoupili do zásoby obilí, z něhož teď dělají mouku a z níž teď pečou, takže vysoké náklady promítají do ceny pečiva v současné době. A proto můžete vidět, že růst cen je u potravinářů patrný s několikaměsíčním zpožděním, protože mají s řetězci smlouvy třeba na čtvrt nebo i na půl roku dopředu. Proto ani nebyli schopni zvýšené ceny vstupů promítnout a promítají je se zpožděním.
A obchodníci?
Obchodníci začali zdražovat taky se zpožděním, protože měli smlouvy s dodavateli a u nich křivka zdražování měla několikaměsíční zpoždění. Dnes jsme svědky toho, že ceny zemědělských výrobců klesají, v podstatě jsme se u hlavních komodit dostali na předválečnou úroveň, ale ceny v obchodech ještě ne.
Až mlynáři a pekaři spotřebují obilí nakoupené za vysoké ceny, budou nakupovat levnější obilí, z něj budou dělat levnější pečivo. Pak je samozřejmě otázka, jak se do toho promítají třeba ceny energií, protože mají stále třikrát dražší ceny energií, než měli před energetickou krizi.
Je třeba si uvědomit, že cena obilí ve finálním výrobku tvoří 5-15 procent, daleko větší vliv mají ceny energií, pohonných hmot a cena lidské práce. Obchodníci taky nakupovali drahé energie, musí svítit, chladit, mají logistiku a to promítli do cen okamžitě. Ceny potravin začnou klesat, ale je třeba upozornit, že nikdy už neklesnou na úroveň před energetickou krizí a před válkou na Ukrajině.
A to proč?
Vstupuje do toho ještě jeden aspekt, o kterém se tady nehovoří. A to jsou environmentální požadavky Evropské unie, ať je to tzv. Green Deal či strategie pro biodiverzitu. A mohl bych jmenovat další řadu legislativy a strategií, které navazují na tzv. Zelenou dohodu v sektoru zemědělství a potravinářství, jako jsou obaly nebo emisní povolenky.
Je toho strašně moc a to všechno prodražuje výrobu. A je nutné si říct, že to, co Evropa dělá ve vztahu k ochraně životního prostředí, se musí v konečném důsledku promítnout jak u cen zemědělců či potravinářů, tak částečně skrz logistiku a skladování i u obchodníků.
Největší problém s tím mají zemědělci, protože jezdí s technikou po polích, jsou tady emisní povolenky pro některé potravinářské sektory, jako je třeba cukrovka a podobně, takže nás tam čeká velké omezení.
A jsou tam povinnosti vyplývající z nové společné zemědělské politiky, kde naše vláda velmi výrazně zpřísnila i některá kritéria nad rámec společné zemědělské politiky, jako jsou například vyčleňování půdy mimo produkci, zmenšování polí a tak dále, které se musí do ekonomiky logicky promítnout.
Obchody mají trošku jinou pozici, protože když na ně potravináři začali tlačit, že potřebují zdražovat, tak obchodník mohl říct, že zboží odeberou od Němců, Poláků, nebo dokonce třeba i od Australanů. Jsou rezistentnější vůči zdražování, protože můžou dodavatele měnit?
Přesně tak, snažím se to všude vysvětlovat. Obchodníci se chovají cenově agresivně, protože si uvědomují, že nejdůležitějším kritériem pro volbu nákupu potravin, je u nás především cena. Říká se, že se dokonce 80 procent lidí rozhoduje podle ceny a vidíte to i na tom, že se zhruba 60 procent potravin před krizí prodávalo ve slevových akcích. Teď to procento bude ještě vyšší.
A obchodníci potřebují levně nakoupit, protože pro ně je důležitějším kritériem cena než původ. Českost je někde na třetím až čtvrtém místě. Mají velmi podrobně zmapovaný trh nejen u nás, v Evropě, ale i po celém světě.
Pak se přesně děje to, co říkáte, že pokud je momentálně výhodnější dovézt cibuli z Austrálie nebo z Nového Zélandu, hovězí maso z Brazílie nebo Argentiny či kuřecí maso z Ukrajiny, vědí, že potřebují zákazníkovi zajistit nejlevnější potravinu, a proto nakupují po celém světě.
Co to znamená pro českého zemědělce nebo potravináře?
Musí konkurovat těm nejlevnějším potravinám na celém světě. A to dost dobře nejde. Zvlášť v Evropské unii, kde máte nějakou inflaci, nějaké ceny vstupů, rozdílné dotační podmínky. Být nejlevnější za každé situace je velmi složité. I v obchodě máte dlouhodobé smlouvy. V minulosti je obchodníci velmi operativně rušili, ale dnes už to spadá do neférových obchodních praktik.
Žádný potravinář nebo zemědělec ale nepůjdou do stížnosti nebo žaloby při zrušení smlouvy, protože mají strach. V okamžiku, kdy si začnou stěžovat, že tady ten obchodník jim zrušil smlouvu, tak ostatní si to mezi sebou řeknou a přestanou s nimi obchodovat, aby si na ně náhodou také nestěžoval. Mají tedy obrovský strach, že ztratí zákazníka.
Potravinářské firmy i zemědělské podniky, které vyrábějí některé komodity a které je dodávají do řetězců, jsou na obchodnících závislí. Když obchodní řetězec odebírá 30, 40 nebo klidně 80 procent vaší produkce a najednou vám řekne, že už to nemáte vozit, tak co s tím budete dělat? Obrovská obava a strach. Proto taky vidíte, že potravináři obecně nekritizují obchodníky v médiích, maximálně si to občas dovolí Potravinářská komora České republiky.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Problém jsou převážně obchodní řetězce z Německa,které mají astronomické marže. Tyto peníze pak vyvedou do Německa. To samé banky……Problém ČR je Německo!