O malém penisu. Staré české pohádky bývaly drsné a vulgární

K vánočním svátkům neodmyslitelně patří pohádky. Když se ale podíváme do minulosti, zjistíme, že české pohádkové příběhy rozhodně nebyly laskavé a milé, jak je známe dnes. Naopak. Byly hodně drsné a vulgární.
Naši předci si při vypravování pohádek žádné servítky nebrali, byli i hodně vulgární. Na ilustračním snímku muž ve valašském kroji. Zdroj: Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=46037761

O historii pohádek pojednává aktuální vydání čtvrtletníku Akademie věd A/Magazín, který tato instituce poskytla redakci FAEI.cz. Píše se v něm, že původně pohádky vůbec dětským uším nepříslušely.

„Byl jeden chlap a ten měl tlustó ženu a ta ju měla moc velikó a on zas jak hléstu.“ Touto větou začíná lidová pohádka z Němčic nad Hanou s názvem O jedném chlapovi s malém ftákem. Žena v ní svého muže vyžene z domu, protože má malý penis (hlésta totiž znamená žížala, pozn. aut.).

Nešťastník dostane od žebráka kouzelný prsten, díky němuž si velikost svého přirození může upravovat podle vlastní chuti. Když prstenem pootočí na jednu stranu, jeho mužská chlouba povyroste, když na druhou, zmenší se. Šperk mu však ukradne kněz, který neví, jak s ním zacházet, a dostane se kvůli tomu do problémů.

Škrty a úpravy

Lidové pohádky bývaly lechtivých motivů, vulgarit a jadrného humoru plné. Podle vědců z Akademie věd si je totiž vyprávěli hlavně dospělí, třeba pro zpestření dlouhých zimních večerů. V 19. století si však tyto příběhy vzali do parády první sběratelé lidové slovesnosti a začali v nich škrtat a celkově je upravovat.

PSALI JSME:
Z pohádky do pohádky

„Při jejich zapisování je podrobili přísné cenzuře a většinu pikantních zápletek ve snaze vrátit lidu folklor v kultivované podobě prostě vygumovali. Třeba erotické pohádky se nám proto dochovaly jen asi čtyři, ačkoli se jich původně tradovalo násobně víc,“ řekl Jaroslav Otčenášek z Etnologického ústavu Akademie věd, který se lidovými pohádkami zabývá více než dvacet let.

Se staročeskými texty hodně pracoval například sběratel Jakub Malý. „Bezelstně přiznal, že texty bedlivě ,opravilʻ a promyšleně, vzdělávalʻ. Například tak, že vědomě vynechal pasáže, které považoval za škodlivé,“ uvedl Pavel Šidák z Ústavu pro českou literaturu.

K obrazu svému si pohádky upravovali prakticky všichni jejich tuzemští sběratelé 19. století včetně Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena. Jak tedy původní ústně tradovaná lidová pohádka skutečně vypadala, se podle vědců nedá zcela přesně říct.

„Dokud lidová slovesnost žila, vysoká literatura ji nereflektovala. Až když začala mizet, pustili se sběratelé pod vlivem romantismu do jejího sběru, ale zároveň ji upravovali. První systematický pokus o zapsání a vydání autentického folkloru jsou až práce Josefa Štefana Kubína z počátku dvacátého století,“ řekl Pavel Šidák.

PSALI JSME:
První československé Vánoce: Všeobecná bída i velká euforie

Pohádky podle Němcové

Právě Němcová a Erben patřili mezi literáty, kteří ve většině případů s lidovou předlohou „zatočili“ dosti výrazně. „Do čtyřicátých let devatenáctého století česká literatura nepříliš úspěšně hledala možnosti, jak s pohádkou zacházet. Až způsob, jakým je upravovala Němcová nebo Erben, se ukázal dostatečně životný. Pojem pohádka si tak od té doby asociujeme právě s nimi,“ vysvětlil Šidák.

Právě příběhy, jak je převyprávěli Němcová a Erben, patří ke zlatému fondu českých pohádek. Bez ohledu na to, že zachycují pouhý zlomek domácí pohádkové produkce. Oba autoři navíc své zásahy do původní předlohy nepokrytě přiznávali.

Božena Němcová nezastírala snahu připodobnit „své“ pohádky tehdejšímu pohledu na svět a tehdejší morálce. Lidovou látku okořenila množstvím vedlejších zápletek, postav a dialogů, a výrazně ji tak protáhla.

„Erben zase razil teorii o mytickém původu pohádek a v tomto duchu s lidovým syžetem, tedy s jejich dějovým schématem, pracoval. Třeba z pohádky Tři chlupy z čertovy brady tak pod vlivem mýtu o slunečním božstvu vytvořil Tři vlasy děda Vševěda,“ konstatoval Jaroslav Otčenášek z Etnologického ústavu.

Autor: Adolf Kašpar – Božena Němcová: Babička (published 1924), Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=56176885

Dobrý konec jak pro koho

Odborníci se dodnes nemohou shodnout, kde je původe pohádkových příběhů. Část vědců razí teorii, že existovaly již ve starém Egyptě, Řecku či Římě, početná skupina jejich kolegů to ovšem striktně odmítá.

„Přikláním se spíše k druhému z názorů. Kořeny pohádkových syžetů samozřejmě sahají hluboko do starověku, ale tehdy byly tyto příběhy součástí mytologie. Vysvětlovaly tedy zákonitosti fungování světa, což klasické pohádky nedělají. Navíc tehdy většinou neměly lidi bavit,“ uvedl etnolog Otčenášek.

Právě zábavná funkce je podle novodobých definic jedním z hlavních rysů lidové pohádky. A co ještě mají zástupci tohoto žánru všude na světě společného? Hrdina se v nich musí utkat s protivníkem, ať už jím je drak, nějaký padouch nebo třeba zlá manželka. Hlavně ale lidové pohádky musí dobře dopadnout. Jenže šťastný konec nemusí vždy znamenat velkolepou svatbu nebo všeobecné veselí.

„Jejich dobrý konec je ovlivněn dobovou morálkou. Například pohádka Čarodějnice v lese končí tím, že hlavní hrdinku – mladou dívku – roztrhá divá žena na kusy. Neuposlechla totiž varování a šla, kam neměla. Za to musela být potrestána, takže očima našich předků to dopadlo velmi dobře,“ uvedl Jaroslav Otčenášek.

PSALI JSME:
Za vánoční stromky si připlatíme, nejvíce za vysoké v prémiové kvalitě

Typicky česká pohádka?

A existuje vlastně něco jako typicky česká pohádka. „Asi dost lidí zklamu, ale ryze české národní pohádky neexistují – stejné příběhy najdete všude ve starém světě. Máme naprosto obvyklé pohádky jako ve většině Evropy, jen více literárně upravené než na jihu či východě,“ konstatoval Otčenášek.

Sám po skutečně české pohádce, která by neměla obdobu nikde jinde, léta marně pátral. A zarazil se snad jen u příběhu O Smolíčkovi. Obdobný námět lze sice dohledat v mnoha zemích, ale všude jde o zvířecí pohádku, kde obydlí sdílí dvojice živočichů. „Jen u nás, a to konkrétně v pošumavských a chodských sběrech Němcové a Erbena, máme místo jednoho zvířete doloženo dítě,“ uvedl vědec.

Co se týče pohádkových postav obecně, jakýmsi „prototypem“ hrdiny z českého prostředí je podle něj hloupý Honza. Ve velkém se u nás potkáte také s čerty, vodníci však vystupují spíše v pověstech. V českých zvířecích pohádkách zase nejčastěji figuruje liška, což ale platí prakticky pro celou Evropu.

Nejvíce pohádek zachytili sběratelé podle etnologa Otčenáška v oblastech, jako jsou Valašsko, Slovácko nebo Podkrkonoší. Naopak minimum zápisů pochází z Prahy, středních a severních Čech či z Polabí.

PSALI JSME:
Tomáš Halík: O Ježíškovi nelžete. Dítě není malý hlupáček

Jednou z nejstarších lidových pohádek je ta O dvanácti měsíčkách. Její nejstarší známou verzi, která sloužila jako kazatelské exemplum, tedy příběh oživující kázání, uvádí ve svém díle ze 14. století známý učenec mistr Klaret. Původní ale tato pohádka rozhodně není – dochovala se po celé Evropě i na Předním východě.

Jedničkou je Popelka

A která pohádka by mohla hrdě nosit titul Největší pohádkový šlágr všech dob? Nepochybně ta O Popelce! Její příběh zachytili etnologové ve většině starého světa, díky kolonizaci se pak dostal i do Ameriky a Austrálie. Popelka si tak podmanila prakticky celý svět. Jen v českém prostředí se dochovalo minimálně čtrnáct verzí tohoto příběhu.

Kdy a kde se tento trhák zrodil, vědci netuší. Nicméně motiv malého střevíce, podle něhož si panovník hledá nevěstu, je známý už ze starého Egypta. Proč ale zrovna Popelka co do oblíbenosti převálcovala všechny ostatní pohádky a expandovala ve velkém do všech koutů světa?

„Může to být tím, že hodně lidem byla její situace důvěrně známá. Nevlastní matku měl dříve vzhledem k časté úmrtnosti žen u porodu kdekdo. Časté bylo i to, že si macecha přivedla do manželství své děti, které preferovala. Osud utlačované dívky, která nakonec štěstí došla, tak byl srozumitelný všude,“ poznamenal Jaroslav Otčenášek z Etnologického ústavu Akademie věd.

PSALI JSME:
I Ježíšek se může splést. Chcete vrátit nebo vyměnit vánoční dárek? Víme, jak na to

Divácké rekordy

Pohádky patří tradičně k nejsledovanějším vánočním pořadům. Například loni na Štědrý den odvysílala Česká televize premiérové Tajemství staré bambitky 2, na které se dívalo bezmála 2,5 milionu diváků. Více než dva miliony diváků sledovaly rovněž pohádku Anděl Páně 2.

Rekord přineslo vysílání 25. prosince 2022. Příběh Krakonošovo tajemství si na ČT1 zapnulo více než 3,2 milionu diváků starších čtyř let. Pohádku si tedy vybraly skoro dvě třetiny lidí, kteří se v tu chvíli dívali na televizi. Při započítání těch, kteří si pořad pustili také na iVysílání nebo přes timeshift, dosáhla sledovanost dokonce 3,6 milionu diváků.

Letos na Štědrý den odvysílala Česká televize premiérovou pohádku Klíč svatého Petra od režiséra Karla Janáka, který uvedl, že příběh vyžaduje od všech postav, aby se chovaly jinak, než jak jim předurčuje jejich přirozenost.

„Svatý Petr musí otevírat nebeskou bránu šperhákem, hlavní hrdina zpívá lidem o tom, jak mají být poctiví a slušní a nesmí krást, ale sám se pak shodou okolností dá dohromady s jedním zlodějem a jednou podvodnicí. Vodník je romantik. Sám nikoho netopí a pro lásku je ochotný opustit svoje podvodní království,“ řekl Janák.

PSALI JSME:
Čtenářskou gramotnost nezachránil ani Harry Potter. Mezi gymnazisty a učni je propast

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Nejčtenější

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB