Byl jste dlouholetým předsedou Sdružení nájemníků České republiky, takže je to pro vás problematika, ve které se skvěle vyznáte. Jsme u nás ve stavu, kdy jsou práva nájemníků příliš vysoká i na úkor pronajímatelů, nebo je podle vás všechno v pořádku?
Rozhodně není. Ve srovnání s úpravami, které platí v západních zemích, jsou u nás práva nájemníků přiměřená a povinnosti majitelů jsou podstatně nižší. V západních zemích má majitel například povinnost udržovat byt v rozumném stavu, nemohly by tam vzniknout ubytovny, jako jsou u nás, kde majitel čerpá tisíce korun ze státního rozpočtu a nedá do nemovitosti ani korunu.
Na západě je to naprosto nemyslitelné. Rád bych slyšel, co dnes říkají ekonomové a ústavní soudci, kteří nám v 90. letech říkali, že bytů je dost a že jen stačí odstranit regulaci a všechno bude v pořádku.
Regulace se odstranila, ale problémy zůstaly.
Tady narážíme na střet, jestli bydlení je lidským právem. A ukazuje se, že právo na bydlení bude muset bez ohledu na ekonomickou prospěšnost zařídit stát.
Kamarád pronajímal byt a ukázalo se, že nájemník nejenže neplatil nájemné, ale taky na bytě vznikly škody. Chtěl danou osobu vystěhovat, ale nakonec to trvalo rok a půl, než se dostal ke svému majetku. Co si o tom myslíte?
To je, bohužel, velice časté a má to celou řadu příčin. Člověka nemůžete ze dne na den vystěhovat a potřebujete k tomu soudní rozhodnutí, které získat trvá dlouho. Ochrana majitele je v tomto smyslu samozřejmě zcela nedostatečná. A jsou lidé, kteří toho využívají a neplatí, protože vědí, že než soud rozhodne, tak se nemusejí obávat.
Ochranou jsou krátkodobé smlouvy, ale ani ty nemají v Evropě obdoby. Smlouvy na měsíc nebo na tři měsíce přece nezajistí žádnou jistotu. Jak si můžete najmout byt a bydlet tam s rodinou, když to máte jen na jeden měsíc. To je pak hotelový pokoj, ale je to určitá ochrana proti těm, kteří neplatí. Kdy je majitel oprávněn a zasáhnout tím, že nájemce vystihuje, znám z advokátní zkušenosti. V mé praxi byla polovina žalob neoprávněných a lidé nic neudělali a nic neporušili.
A co je tedy častým problémem a předmětem soudních sporů?
U nás, a to v Evropě také neznají, máme další specialitu v tom, máme zvlášť nájem a zvlášť platbu za služby. To situaci velmi komplikuje. Normální by bylo, aby člověk si platil byt a už v tom byly úhrady i za služby, výtah, osvětlení domů či odvoz odpadu. Nevím, proč to účtovat zvlášť.
A právě to tyto platby se vedou nekonečné spory. Majitelé si na to najímají znalce, soudy si najímají znalce, aby spočítali, kolik má člověk platit. Je to tudíž zatíženo celou řadou věcí, které v jiných státech neexistují.
Pokud člověk neplatí nájem a vyprší mu smlouva, ale odmítá z bytu odejít, může ho pronajímatel vystěhovat, i když nemá soudní rozhodnutí, nebo musí najít nějakou adekvátní náhradu?
Náhradní bydlení už u nás není od nového občanského zákoníku povinností. Pronajímatel ale musí prokázat, že ten člověk neplatí. A to je problém. Člověk by pak totiž neměl žádnou jistotu, že může bydlet, když třeba zítra přijde majitel a řekne, že nájem končí.
Soud to dnes zkoumá neúměrně dlouho a myslím si, že by mělo stačit jedno čtvrthodinové stání, na němž se prokáže, jestli jsou, nebo nejsou k úhradám složenky. Dnes se poplatky musí rozpočítat podle platných předpisů, a to je otázka pro soudní znalce.
Problémy obvykle bývají v poplatcích, ale že jsou mezi námi i lidé, kteří počítají s tím, že než dojde k vystěhování, potáhne se to rok a půl, je u nás, bohužel, pravdou.
Když se podíváme na ceny bytů, tak v posledních, řekněme, sedmi až osmi letech výrazně stouply. Tím se zhoršuje dostupnost bydlení.
Dnešní třicátníci nebo čtyřicátníci vědí, že si svoji nemovitost nikdy nepořídí, vědí také, že si ji nikdy nepostaví. Za první republiky bydlel učitel ve služebním bytě, a když si postavil dům, šel do svého. Našetřit si dnes na stavbu rodinného domu je velmi problematické, takže dostupnost bydlení je velmi ohrožena. A to nemluvíme o sociálně slabých skupinách obyvatel.
Dříve zase byty často vypadaly dost zdevastované a nikdo se o ně nestaral.
Samozřejmě to je druhá stránka věci, ale podívejte se, kolik lidí bydlí ve vyloučených lokalitách, kde majitel do nemovitosti nedá vůbec nic a ze státu dostává peníze a nikomu to nevadí. Nikdo to nechce řešit, obec to řešit v žádném případě nemůže. Pokud si stát neuvědomí, že tady je jeho povinnost, tak se to nikdy nezlepší.
Zajímalo by mě, co lze udělat, když například bydlíte v panelovém domě a vedle se nastěhují sousedi, kteří se vymykají a chovají se nepřizpůsobivě.
To je naším denním chlebem. Dnešním problémem jsou vyloučené lokality. Jejich rozsah se ztrojnásobil i za situace, kdy máme Agenturu pro sociální začleňování a řadu komisí a institucí. Stále dokola opakujeme, že je to diskriminace, a já nevím, co všechno, ale skutečnou příčinu nikdo nepojmenoval. Nic se nezměnilo.
Stát musí přijmout odpovědnost za bydlení lidí, kterým nikdo nenabídne pronájem. I tito lidé ale mají právo slušně bydlet a nemohou ležet pod dekami u Svatého Václava. Počet takových lidí nám roste a náš stát to nechce řešit, roste nám také počet dětí, které neukončí základní školu. Všichni to vědí, ale pořád se tváříme, že nás zachrání inkluze. Ta to ale zatím nevyřešila.
Co když má pronajímatel špatnou zkušenost s pejskaři a rozhodne se, že majiteli psa svůj byt nepronajme. Je to diskriminace?
Podle mého názoru to v žádném případě není diskriminace. Zákon říká, že o diskriminaci jde tehdy, pokud majitel jedná z důvodu barvy pleti, rasy, politického či náboženského přesvědčení. Zákon tyto případy vyjmenoval, ale pejskaři tam, stejně jako zdravotně postižení, nejsou. Člověk má právo uzavřít smlouvu s kýmkoliv a není možné, když odmítne, stále mluvit o diskriminaci. Je to jeho svobodná volba.
Čím si vysvětlujete, že stížnosti na státní orgány jsou často oprávněné? Jak je možné, že dané orgány dělají chyby?
Já si tuto otázku kladu osm let. Nejčastějším problémem jsou sociální věci a druhým stavební právo, jako jsou černé stavby, špatné zápisy v katastru či spory o katastrální mapy.
Černou stavby dnes nikdo neodstraní, i když člověka, který staví palác v chráněné krajinné oblasti, všichni vidí. Přestože stavba nikdy nemůže být zkolaudována, tak si vesele staví dál, protože není moci, která by mu v tom zabránila.
Když zjistíme, že je něco špatně, tak to je jeden problém, ale dál už nevíme co s tím. Ve své práci často narážíme na vymahatelnost práva, která je u nás velmi nízká.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
Vážený pane Křečku, odpovědnost za své bydlení musí převzít hlavně sami občané. Musí přestat pracovat za minimální mzdu a organizovanými odborovými akcemi donutit zaměstnavatele platit férovou mzdu srovnatelnou s vyspělými státy, které už 32 let marně doháníme. Pak budou mít i dostatek prostředků ba bydlení. Jakákoliv regulace totiž zákonitě vede k deformaci trhu práce a trhu s byty. Ve svém důsledku pokřivená cenotvorba má horší důsledky než vládnutí komunistů.
Růst mzdy vůbec nepomůže, automaticky porostou i ceny nájmů. Je to stejné jako s navýšením minimální mzdy, ve skutečnosti i kdyby příští měsíc byla minimální mzda 35 tisíc čistého, tak z toho ty lidé co tu minimální mzdu nic mít nebudou.
všichni prostě nemůže mít všechno tak bylo, je a bude.
Už vůbec ne když se z nemovitostí stala nejvýnosnější investiční záležitost. Lidi bez domova chtě nechtě musí přibývat, dokud stát nezmění bytovou politiku, zatím jí zcela ovládá ruka trhu a ta bude chtít vždy víc, od toho se pak odvíjí i nájmy. Pokud je drtivá většina nemovitostí v investičním majetku bohatších lidí, tak si tam samozřejmě nebudou stěhovat sociální případy, kteří neplatí nájem.
Osobně bych zrušil příspěvek na bydlení, který ještě uměle z peněz nás všech žene ceny nájmů do závratných výšin, protože to platí stát a opět to zdražuje bydlení lidem v co si platí nájem ze svého a zároveň jsou ve spodní hladině společnosti.
Odpovědnost za bydlení nesl stát v době socialismu. V kapitalismu je vlastní bydlení luxusem, na který většina pracujících nemá a proto bydlí v nájemních bytech.
I Bartoš z Pirátů není schopen postarat se o vlastní bydlení a tak bydlí v pronájmu. Je třeba se s tím smířit a brát to jako výdobytek, který jsme si vycinkali.
Dnesw mohou bydlet lidé úplně stejně, jako fyzici světového formátu za socialismu. U rodičů s manželkou, dvěma dětma v 2+1.
Komunista Křeček radí jak zase zavést socialismus. Obydlení se musí starat především sami lidé.Stát jim má do života zasahovat co nejméně a spíše jim pomáhat zákony, tak aby bylo vše v pořádku.Co je to za zákon, když nájemník neplatí a soud trvá i několik let. To je přece jasná krádež a obohacování na úkor majitele. Bydlet a neplatit je trochu pokřivené.Tak jako i majitelé jsou někdy hloupí.Je třeba dát jasné mantinely a pokud je jedna strana toto poruší pak rychlé soudní jednání a viník platí.Nelze jen jednostraně stranit nájemci, pokud nemá v obchodě na nákup také žádný nedostane.
Jakmile to vezme do rukou stát, dopadne to tak, jak to léta dělal pan Křeček osobně. Spoustu let bydlel v regulovaném nájemném, chudák. A socialisti si myslí, jak regulací pomohli a pomohou chudým :-).
Jó, ve vlastnim bytě, žiju si jak prase v žitě 😀
Z čeho platit pořad cela výplata na nájem.