Přemíra chamtivosti škodí, je tak nakonec to jediné skutečné poselství, které po sobě Boesky zanechává. A to přesto, že roku 1986, na vrcholu své slávy, studentům univerzity v Berkeley nechvalně proslule vštěpoval dokonce i to, že chamtivost je nejen zdravá, ale rovnou dobrá.
Právě tuto hlášku, „chamtivost je dobrá“, hned o rok později tolik zpopularizoval Michael Douglas coby Boesky, pardon, Gekko. To už ale byla pověst skutečného Boeskyho v ruinách, ba i jeho život. Nezkrotná chamtivost jej dostala před soud.
Tam se ukázalo, že není až tak neomylným investičním mágem, za jakého jej Amerika měla. Investoval sice na první pohled úspěšně a výnosně, ale zhusta prostě proto, že věděl víc než ostatní – věděl to, co ze zákona vědět nesměl.
Využíval totiž neveřejné informace. Úspěšný byl zejména nikoli v tom, co je podstatou investování, tedy v prozíravé sázce na budoucí zaslouženou ziskovost, nýbrž v budování sítě podvodných informátorů.
Tak třeba s jedním z nich, Martinem Siegelem, si Boesky nekale „plácl“ roku 1982. Coby investiční bankéř tehdy prominentní makléřské firmy Kidder, Peabody & Company míval Siegel přístup k utajovaným informacím o budoucích důležitých obchodech, fúzích a akvizicích.
Při nich se cena akcií dotčených firem mnohdy hýbe dosti podstatně, takže kdo ví, co bude, bezrizikově vydělává pohádkové peníze. Boesky tedy napěchoval kufřík stodolarovkami – v celkové výši 150 tisíc, nebo také 400 tisíc dolarů – a náležitě instruoval poslíčka, který tučný obnos v lobby newyorského hotelu Plaza předal Siegelovi. Odměna za spolupráci.
Totiž za zásobování Boeskyho informacemi, které z něj v očích veřejnosti udělaly mága Wall Streetu. Kdo by s ním nechtěl investovat! Vždyť Boesky uměl „ranec“ vydělat jak sobě, tak investorům jeho fondu. Kteří samozřejmě za jeho – domnělý – um platili nemalé poplatky. Boesky vydělával tolik, že i napěchovaný kufřík pro informátory Siegelova typu pro něj představoval spíše jen „drobné“.
Jenže zrovna v době, kdy studenty v Berkeley – za jejich mocného aplausu – ujišťoval, že hrabivost je bez výjimky zdravá a dobrá, rozsáhlá síť informátorů, skutečný strojek na peníze, Boeskyho zradila. Dennis Levine, pracovník tehdy rovněž prominentní investiční banky Drexel Burnham Lambert, se nechal chytit při obchodování za využití neveřejných informací.
Nedal si pozor hned dvakrát. Vše si totiž ještě zapisoval do notýsku. Vyšetřovatelé z jeho poznámek vyčetli jméno mnohem „větší ryby“. Boeskyho. Levine byl jen další z řady jeho donašečů. Levinovo břídilství nebylo jedinou Boeskyho smůlou. Případu se totiž ujal kompetentní prokurátor Rudy Giuliani, jenž se i na něm „udělal“ až tak, že se nakonec stal starostou New Yorku.
V září 1986 Boesky dostal pozvánku na jeden z nejokázalejších obřadů bar micva, jaké dějiny lidského pokolení pamatují. Realitní magnát Gerald Guterman si za skoro milion dolarů pronajal výletní loď Queen Elizabeth 2, aby opravdu vůbec nikomu neuniklo, že z jeho syna je už dospělý muž.
Tisícihlavá posádka, hudebníci i klauni vítali nepřeberné davy hostů, plavidlo čeřilo vody řeky Hudson i blízkého Atlantiku, jen Boesky nikde. Prý se zdržel. Až najednou… Davy vzhlédly k nebi, odkud se snášela helikoptéra. Po dosednutí na palubu vystoupil Boesky, přesně ve stylu Jamese Bonda. Ve smokingu a s motýlkem. Zastínil všechny a všechno.
To už ale na Giulianiho zatykači zasychal inkoust. Jen den poté, co si Boesky zahrál na Bonda, se ocitl na šikmé ploše, z níž už se nikdy tak úplně nedostal. Ve vězení sice skončil jen na pár let, leč i poté žil v ústraní, se zruinovanou pověstí. Obsese penězi jej neopustila ani v cele. Coby již zcela chudobný muž si tam přivydělával alespoň jako člen úklidové čety.
Kritikům kapitalismu se Boeskyho pád hodí, aby celý systém vykreslili jako zkažený. A mohli dokonce sugerovat, že plodí samé takové, kteří však mají jen štěstí, že se na ně ještě nepřišlo. A v Česku se jim daří obzvláště. Vždyť třeba nedůvěra mladých lidí vůči podnikání je v Česku podstatně silnější, než je tomu běžně ve světě, jak dokládá nový průzkum poradenské společnosti Deloitte.
Je proto třeba mít na paměti, že drtivá většina podnikatelů a investorů nejsou jako Boesky. Hrají fér. A že je peníze motivují? Ano. Ve zdravé míře. Nejsou jimi posedlí.
Chamtivost – ve smyslu touhy po zisku, tedy po úspěchu v konkurenčním boji, ale tím pádem i po úspěšném naplňování přání a potřeb klientů a zákazníků – je v jisté míře totiž opravdu dobrá a zdravá. Motivuje k inovacím a vyšší produktivitě, což obé následně umocňuje celospolečenskou prosperitu. Nesmí se to s ní akorát přehánět.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
