Tak vypadá obyčejný všední den uprostřed června na pražském radotínském nádraží, na jedné z nejfrekventovanějších tras z Plzně a Berouna na Prahu, kde denně cestují tisíce lidí. Trať, která je tepnou, přes niž proudí rychlíky, Pendolino, příměstské vlaky, nákladní vlaky. Trať, z níž, pokud vlak jede, můžete zvesela zamávat šoférům trčícím na zacpané Strakonické.
Do náročné modernizace se ještě připletla „mimořádnost na trati“. Toto oficiální označení je ale už poněkud zavádějící, protože mimořádnost je už spíše všedností. Teď to byl zrovna požár rozvodů kdesi za Smíchovem, týden před tím to byl zase opilec na trati. Každou chvíli něco.
A takového to bývá i na trati z Kolína… České dráhy a správci železniční sítě očividně nezvládají nápor cestujících i dalších kolejových přeprav. Dispečeři se netají tím, že někdy je to velké vypětí udržet všechen ten mumraj na bezpečné uzdě. Trať by zvládla klidně i větší frmol, jenže všechno to okolo ní už nikoliv.
Hlavně jde o včasné a jasné informace, to je, oč tu běží.
Mám už tady tři sta lidí! Co mám dělat?!
Že se někde něco pokazí anebo vlaku zkříží cestu opilec, příliš lehkovážná dívka se sluchátky na uších, sebevrah, to většina lidí pochopí, že pak se nejede, a je to smutná komplikace. Lidi ale štve, že nikdo nic dlouho neví, a když se zdá, že to ví, tak je pak všechno stejně jinak.
„Mám už tady tři sta lidí, co mám dělat? Běhají v kolejišti. Tak kam teda vlastně pojedeme?!“ hlásí kamsi na dispečink vlakvedoucí linky S7 jedoucí z Berouna přes Prahu do Českého Brodu.
V soupravě na pohodu sedí cestující, kteří chtějí do Prahy a dál. Podřimují, znuděně sledují hemžení venku. Nic neví. Nemají ani tušení, že někde požár přerušil provoz. Do vlaku ale začínají nastupovat cestující, kteří museli ze Smíchova do Radotína náhradním autobusem, protože provoz je v tomto úseku přerušen a v Radotíně uvízli. Chtějí zpět, na Beroun a Plzeň.
„Nám řekli, že tahle souprava se vrací zpět na Beroun, takže tedy nastupujeme. Ale vy asi na Prahu už dál pokračovat nebudete,“ zaznívá z davu. Však tuto informaci dostali právě před chvílí od průvodčího. Cestující na Prahu a Český Brod tedy otráveně vystupují a hledají náhradní autobus.
Desítky minut chaosu
„Ty tu už nejsou, všechny jsou zasekaný v provozu, na silnici jsou kolony,“ rozhazuje bezradně rukama přednosta stanice. „Kruci tak kdo mi už řekne, jak nebo čím se dostanu na Prahu?! Ujede mi návazný spoj. Já su z Moravy!“ brunátní dobře rostlý starší muž.
Deset minut chaosu, dvacet minut chaosu… Na informačních cedulích na Smíchově i Radotíně u všech spojů svítí v kolonce zpoždění „50 minut“.
„Tak nakonec pokračujeme na Prahu, pokračujeme na Prahu,“ obíhá vlakvedoucí nešťastnou soupravu. Teče z něho pot, má ustaraný výraz. Je odpovědný, ale sám voják v poli. Pomalu každého oslovuje zvlášť, chvíli koukne do vagónu, chvíli spěchá ven a pořád hlásí tu novinu.
Žádné hlášení přímo ve vlaku ani na stanici. A tam, i kdyby zaznělo, tak je tak potichu a nesrozumitelně, že by ho stejně nikdo neslyšel. „Tak jistý, kam tenhle vlak vlastně pojede, teda vůbec není, počkáme na peróně nebo jdeme na pivo,“ zvažují dva čtyřicátníci z Černošic, kteří to už berou jako takový běžný traťový režim. Jakápak mimořádnost.
„Odstupte si dál, nestůjte tady, přijede další vlak,“ štěkne důrazně jakási oranžová vesta. Také je odpovědný a také bezradný. Na další kolej dofuněl Západní Expres. Je prázdný. Že by přistavili záchrannou soupravu, která cestující vysvobodí? Kam pojede? V očích cestujících je vidět naděje.
Nenastupujte. Jedeme prázdní. Dispečer rozhodl
Po chvíli nejistot je to jasné: Směr Plzeň. Cestující potřebující v tomto směru do menších zastávek se už radují. „Tak to nás vezme do Všenor. Když jsou výpadky, tak rychlíky zastavují,“ říká zasvěceně jistá dáma.
„Zastavovat určitě nebudeme paní,“ uzemnila ji průvodčí. Moc jí to slušelo a druhý průvodčí byl také jako ze žurnálu. „Já jedu rovnou do Plzně, hurá, tak to jedu s vámi,“ hlásí se u úřední osoby na peróně vedle nablýskané mašiny mladá dívka s batůžkem.
„Je mi to líto, ale nenastupujte. Jedeme prázdní. Tak rozhodl dispečer, slečno,“ promluvil mladý průvodčí. Ten jako ze žurnálu. Dav začíná pěnit, lidé nadávají, rozumují.
„Hele, už radši nakopněte páru a jeďte pryč, nebo vás ještě poplivou, takovou pěknou uniformu máte, a tak vám sluší,“ volá přes koleje s jistou dávkou sarkasmu a očividným zájmem o průvodčí Západního Expresu jeden ze dvou čtyřicátníků. Cigaretu drží provokativně v koutku úst.
Pro většinu lidí to ale legrace nebyla. Trať už byla přerušená dopoledne, drkotali se běžnými narvanými autobusy, protože ani nedostatková náhradní „Xka“ ještě nebyla k dispozici. A mnohé to potkalo odpoledne znovu.
Dočkají se tunelu dnešní kojenci?
Přitom pro tisíce lidí bydlících kousek za Prahou je to skutečně jediná spojnice na hlavní město, kde mají práci. Takže chtějí-li ekologisté a ministři a premiéři a evropští komisaři a kdo ví, kdo ještě, dostat lidi z aut na silnicích do vlaků, tak se budou muset mnohé věci změnit.
Třeba schopnost při mimořádnostech na trati oficiálně a jasně říct lidem, co a jak. Třeba i to, že „dispečeři situaci řeší, vyčkejte prosím na přesné informace“. I to je informace. Ale ne, že s ní vlakvedoucí bude obíhat na šestkrát přes celou soupravu metodou od úst k uším.
Mimochodem zrovna na této trati je už dávno namalován v projektu podzemní tunel Beroun-Praha. Ten by železniční dopravě hodně ulevil, protože by dostal rychlíky a nákladní vlaky pod zem. Jenže tunelu se možná dožijí dnešní kojenci…
Otázka do dnešního improvizovaného kvízu ČD: Víte, kam nakonec odjela ona zakletá linka S7 uvízlá v Radotíně? Nápověda z publika: Přece dál, na Český Brod.
I když, kdo ví. Byla ale spatřena, jak tím směrem odjíždí. Nepochybně si ale s sebou odvezla i pár cestujících, kteří nezachytili překotné změny a potřebovali jet opačným směrem. Na Beroun.
