Vláda totiž návrh novely postupně upravovala. Vypadla z něj například paušální částka náhrady nákladů vzniklých zaměstnanci, která měla původně činit minimálně 2,80 Kč za započatou hodinu práce. Pak kabinet ustoupil a navrhl, že si zaměstnavatel a zaměstnanec mohou předem písemně sjednat, že zaměstnanci náhrada nákladů za výkon práce na dálku nepřísluší.
„Druhou možností je sjednání obou stran, že zaměstnanci náleží náhrada nákladů na práci na dálku ve výši paušální částky, kterou vyhláškou stanoví Ministerstvo práce a sociálních věcí,“ píše ve svém článku na webu společnosti Frank Bold advokátka Natálie Ženatá Pecháčková.
„Stejně tak může tuto paušální částku určit vnitřním předpisem i zaměstnavatel. Třetí alternativou je, že zaměstnavatel bude zaměstnanci poskytovat náhradu nákladů podle reálných nákladů zaměstnance,“ doplňuje.
Home office si nicméně svá pravidla hledá a nachází nezávisle na šnečím tempu práce ve Strakově akademii.
Řada firem jej přijala jako standard a umožnila svým zaměstnancům pracovat z domova. Lidé tak mohou lépe skloubit pracovní a osobní život. Mají větší flexibilitu v plánování dne, což může mít pozitivní vliv na jejich produktivitu a snížení pracovního stresu.
Nárůst, nebo pokles produktivity?
„Část firem přesto zaznamenává pokles produktivity zaměstnanců na home office,“ uvádí Irena Vrbová, zakladatelka konzultační společnosti Porto, která se zabývá vzděláváním a rozvojem majitelů a manažerů menších a středních firem.
„Přestože by šéfové měli lidi raději ve firmě častěji než jednou v týdnu na poradu, bojí se to vyžadovat. Málokterý šéf ale o omezení podmínek pro home office mluví. Kvůli nedostatku lidí na trhu práce se bojí, aby o zaměstnance nepřišel,“ nabízí poznatky ze své praxe.
Firmy vnímají, že kvůli hybridnímu režimu, kdy zaměstnanci pracují častěji doma, trpí i firemní kultura, kterou dlouho budovaly. Přibývá také lidí, kteří nejsou ochotni překračovat rámec svých povinností. „Vyvinout větší aktivitu souvisí s tím, jak moc vidíme ve své práci smysl a jak moc se cítíme součástí společného výsledku. To logicky u home office upadá,“ říká Vrbová.
Je to podle ní právě prostředí, které člověka dostává do pracovní role. Proto je pro někoho daleko náročnější přepnout doma v obýváku do pracovního módu.
„Práci doma buď odkládáme, nebo se naopak přepínáme. Zlatý střed se nepovede najít každému. Navíc, pokud byli zaměstnanci dosud zvyklí na vedení a kontrolování ze strany šéfa. To jsou obvykle lidé, kterým práce z domova nevyhovuje, cítí se vyčleněni.
Nicméně lidé byli vždy součástí smečky a vyloučení má na lidské bytí neblahé dopady, které mohou vést k odchodu z firmy nebo zhoršení psychického zdraví,“ upřesnila Irena Vrbová.
Tepláky si nechte na víkend
Představa, že se dá dlouhodobě efektivně pracovat vsedě na gauči s notebookem na klíně, je zavádějící, stejně jako vidina dress codu zjednodušeného na tepláky nebo dokonce župan. Psychologové zdůrazňují mimo jiné nutnost pracovat v oblečení, které bychom si normálně vzali na sebe do kanceláře. Mozek totiž vnímá i tyto detaily, a podle toho pak pracuje.
Lidé pracující doma také často využívají jakýkoli stůl, který je k dispozici. Stůl, u kterého jíme, má ale obvykle výšku 75 cm, což je o tři centimetry výše, než norma pro kancelář. A konferenční stolek s průměrnými 50 centimetry, to už je podle odborníků doslova atentát na páteř.
Dá se bezpečně pracovat z pláže?
Z obýváků se navíc v letních měsících přesouvá home office na chaty, chalupy i pláže. Letní měsíce jsou časem, kdy lidé více pracují z domova, chalup nebo dokonce z pláže. To klade zvýšené nároky na zabezpečení firemních dat. Zaměstnavatel by měl ve vlastním zájmu vytvořit takové technologické podmínky, aby jeho lidé mohli bez obav pracovat odkudkoliv.
Práce na dálku má totiž několik požadavků, které je potřeba dodržet, aby nebyla ohrožena ani interní podniková data, ale ani osobní údaje zákazníků podléhající GDPR, které jsou uložené v databázích. I proto je naprosto klíčové, aby měl zaměstnanec ke své vzdálené práci k dispozici pouze firemní počítač s pravidly, které určí zaměstnavatel.
Pokud totiž lidé pracují ze svých soukromých zařízení, zaměstnavatel nemá žádnou kontrolu nad jejich stavem a tím pádem chybí záruka bezpečnosti. Neví například, jaký software zaměstnanec používá a odkud jej stahuje, ani to, zda má správnou ochranu proti virům a jinému škodlivému kódu.
Na služební notebook se tedy nelze dívat jako na benefit, který lze běžně využívat i pro soukromé účely, ale jako na plnohodnotný pracovní nástroj pro okamžiky vzdálené práce.
„Takový počítač proto musí být pod centrální správou, což znamená, že uživatel nemá administrátorská práva, má zakázaná USB, k firemnímu serveru se musí připojovat přes VPN, nebo musí pracovat pouze v cloudových aplikacích.
Dále má nastavené zamykání obrazovky, disky jsou šifrované, nesmí chybět kvalitní antivirový software i monitoring provozu a zároveň ani restrikce, které se týkají surfování po internetu,“ vysvětluje Petr Loužecký, odborník na kyberbezpečnost ze společnosti Algotech.
