Jak se dozvím, že jsem povolán za dědice a že se mám zúčastnit pozůstalostního řízení?
Vždy, když někdo zemře, zahájí soud pozůstalostní řízení a pověří notáře, aby úkony v řízení jako soudní komisař provedl. Toto je jediný případ, kdy si sami svého notáře vybrat nemůžete. Jde o soudní řízení, a to má daná pravidla.
U běžných životních situací, jako je sepsání smlouvy či třeba založení společnosti s ručením omezeným si notáře vybíráte podle své vůle. Pokud jste jako dědic uveden v závěti, kterou sepsal notář a která je evidována v Evidenci právních jednání pro případ smrti, pak nic aktivně činit nemusíte, notář vás bude informovat.
Pokud však máte v držení závěť zůstavitele, jste povinen ji předložit soudu, respektive notáři. Který notář byl pověřen provedením řízení, zjistíte z pravidel, která jsou na webových stránkách Notářské komory, případně vám jméno pověřeného notáře sdělí soud, jenž je příslušný podle posledního trvalého pobytu zemřelého.
Jste-li dědic ze zákona, pak je pravděpodobné, že vás notář vyhledá v základních registrech. Údaje o příbuzenských vztazích však v nich nejsou úplně spolehlivé a nemůže uškodit, zejména pokud jste vzdálenější příbuzný, když notáři svůj příbuzenský vztah k zůstaviteli doložíte například rodnými listy.
Jak notář postupuje, aby mě jako dědice označil?
Notář provede lustrace v evidencích a zavolá vypravitele pohřbu k předběžnému šetření. Může zavolat i manžela nebo jiné příbuzné, které zjistí. V rámci předběžného šetření zjišťuje okruh dědiců, rozsah zůstavitelova majetku, a zda dotyčný pořídil závěť.
Závěť sepsaná u notáře by se nacházela v centrální evidenci bez ohledu na místo bydliště zůstavitele. Následně notář na základě toho, co mu sdělí vypravitel pohřbu či dědicové prověřuje zůstavitelův majetek a případné dluhy.
Ocenění majetku se zpravidla provádí souhlasným prohlášením dědiců. Pokud se neshodnou nebo je-li cena zjevně nepřiměřená, může notář ustanovit i znalce. Když má informace pohromadě, podle případné existence či neexistence závěti se majetek dělí. Jestliže závěť nebyla pořízena notářem a ani se žádná nenašla v pozůstalosti, postupuje se podle šesti zákonných dědických tříd.
Co ty dědické třídy přesně znamenají?
Tyto třídy stanoví podíly dědiců, konkrétní rozdělení jednotlivých věci tvořících pozůstalost, je věcí dohody dědiců. Jednotlivé třídy jsou pak stanoveny podle blízkosti příbuzenských vazeb. V první třídě dědí stejný díl pozůstalosti zůstavitelovi děti a manžel nebo manželka. A pokud některé z dětí nedědí, jeho podíl přejde na jeho potomky, tedy vnoučata, případně pravnoučata zůstavitele.
Když žádného potomka zůstavitel neměl, nebo takový příbuzný není způsobilý dědit, přijde na řadu druhá třída. Ta popisuje další příbuzné, kteří mohou majetek dědit. Postupně tedy dochází na sourozence, tety a strýčky, bratrance a sestřenice. V případě, že opravdu nenalezneme dědice ani v šesté třídě, se z dědictví stává odúmrť náležící státu.
Na přátele, ke kterým máme často bližší vztah než k příbuzným, tedy dědické třídy nepamatují?
Na ně můžeme pomatovat závětí, která je těmto třídám nadřazená. S výjimkou nepominutelných dědiců, tedy vlastních dětí, případně vnoučat.
Do závěti tak můžeme uvést své kamarády či různé instituce. V závěti sepsané notářem, se kterou má člověk největší jistotu, že podle ní bude postupováno, protože nebude obsahovat nějaké formální či věcné chyby, bude vždy pamatováno na povinnost zanechat dětem povinný díl.
Existují ale i případy, kdy se zůstavitel rozhodl naprosto vše odkázat v závěti svému kamarádovi a tento kamarád se pak musí s potomky zůstavitele – nebyli-li vyděděni – vyrovnat. Někteří lidé také odkazují majetek institucím, například galeriím a muzeím. Obvykle v domnění, že vlastní něco cenného.
Jak lze vydědit potomky, když s nimi nejsem zadobře, nebo nežijí takzvaně správně?
Zákon k vydědění říká, že je možné v případech, kdy dotyčný neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi, o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, jaký by projevovat měl, byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, anebo vede trvale nezřízený život.
Navíc může zůstavitel vydědit i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, případně je natolik zadlužený nebo si počíná tak marnotratně, že hrozí, že by se pro jeho potomky nezachoval povinný díl.
Pozor ale na případy, kdy třeba jeden rodič z rozvedeného manželství neumožňuje, aby potomek druhého rodiče vůbec vídal. Takový „zakazovaný“ rodič pak během života může sice nabýt dojmu, že o něj jeho vlastní dítě nejeví zájem, ale skutečnost je jiná. Pak se tedy přistupuje k dokazování.
V jiném případu se zůstavitel mylně domníval, že jeho děti z prvního manželství, se kterými už léta nebyl v kontaktu, automaticky nedědí. A předpokládal, že po něm vše zdědí současná manželka a děti. Po jeho smrti se ale u notáře sešly dvě generace dětí, všechny s oprávněným nárokem na svůj podíl.
Stává se často, že pozůstalostní řízení svede dohromady, nebo i proti sobě, do té doby cizí lidi?
Ano, v tomto případě ale i v dalších se stalo, že notář musel příbuzné, které v rámci zjišťování najde, osloví a pozve, navzájem seznámit.
Sourozenci o své existenci nemusí vědět – například rodič svému mladšímu dítěti mohl své první manželství, které mu nevyšlo, zatajit, a se starším dítětem se po odchodu od rozpadlé rodiny nevídal. Tato rodinná tajemství vyjdou obvykle na povrch po smrti člena rodiny právě v notářské kanceláři.
V závětích a vůbec v pozůstalostním řízení je důležitá přesnost právnických termínů, které jsou laikům nesrozumitelná. Například „uplatňuji výhradu soupisu majetku“. To je, jak už jsme dříve psali, vlastně odmítnutí celého dědictví, což se používá zejména u zemřelých dlužníků. Na jaké další „termínové chytáky“ by si lidé měli dávat pozor?
Lidé často zamění tzv. opomenutí a vydědění. Jak opomenutý, tak vyděděný mají jedno společné – a sice to, že nic nedědí. Ale zásadní rozdíl je v tom, koho se to týká. Vydědit lze jen potomka, a to jen a pouze z důvodů, které stanoví zákon.
Opomenout lze naopak kohokoli, kdo by jinak dědil podle zákonné posloupnosti, tedy tehdy, když neexistuje závěť. Opomenout můžete i potomka, pak ale má právo na povinný díl. Opomenutí provedete tak, že závěť pořídíte a dotyčného v ní vůbec nezmíníte.
Nicméně notářská praxe pamatuje situaci, že zůstavitel do závěti nenapsal svého syna, který propadl závislosti na hracích automatech, a předpokládal, že veškerý majetek tak připadne manželce a dceři. Jenže syn je jako potomek nepominutelný dědic a aby na dědictví nedosáhl, musí být výslovně vyděděn. V tomto případě mu náležel povinný díl.
Lidé často ještě za života majetek darují…
Jiná situace je rozdíl mezi darováním za života a závětí. Starší paní se po úrazu ocitla v léčebně dlouhodobě nemocných a zdálo se, že tam i dožije. Její příbuzná, která se jí zatím starala o psa i byt, přišla jednoho dne s návrhem, aby na ní nemocná paní přepsala byt, protože to prý vyjde levněji než to řešit v rámci pozůstalostního řízení.
Paní tedy podepsala darovací smlouvu. Její stav se ale zlepšil natolik, že se mohla vrátit domů. Jenže už žádný domov neměla. V tomto případě měla použít institut služebnosti, dříve známý jako věcné břemeno, a mohla i v již darovaném bytě dožít. Takto skončila v domově důchodců.
Je možné majetek odkázat, až když je splněno nějaké naše přání?
Ano, nový občanský zákoník umožňuje podmíněné dědictví. To znamená, že majetek na dědice přejde, až když dědic naplní stanovenou podmínku. Třeba že se ožení.
Důležité je ale u takové podmínky pamatovat na okolnosti, aby mohla být vůbec realizovaná. Tedy zejména co bude s majetkem do splnění podmínky, například kdo se o něj postará a bude jej udržovat, platit související poplatky. A také co s majetkem bude, když na naplnění podmínky vůbec nedojde. Proto je také nutné stanovit, do kdy přesně musí být podmínka splněna.
Proč je lepší sepsat závěť u notáře než doma a schovat si ji do šuplíku?
Doma se závěť nemusí vůbec najít. Příbuzní ji mohou také úmyslně zatajit. Když například má dědit auto nějaký kamarád zemřelého, ale bez existence závěti by došlo, na již zmíněné dědění podle dědických tříd a vůz by připadl příbuzným, kteří doma závěť najdou, mohou ji tito příbuzní schválně zničit a notáři zatajit.
Se závětí uloženou u notáře se toto stát nemůže, protože je uložená do centrální evidence vedené Notářskou komorou. Navíc je u ní jistota, že neobsahuje věcné či formální chyby, pro které by mohla být z řízení vyřazena. Máme s ní tedy největší jistotu toho, že podle ní bude postupováno.
Setkal jste se s neplatnou doma sepsanou závětí?
Příbuzná jedné mé klientky neměla chuť cokoliv v tomto ohledu řešit, ale chtěla jí – své neteři – odkázat svou cennou sbírku obrazů. Rozhodla se tedy sepsat závěť. A chtěla, aby to vypadalo úhledně a profesionálně, takže ji sepsala na počítači, vytiskla a připojila podpis.
Jenže bohužel, taková závěť je neplatná, protože pokud není sepsaná vlastní rukou, musí připojit své podpisy také dva současně přítomní svědci, před kterými musí zůstavitel výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Další velký rozdíl je mezi odkazem a povoláním za dědice. Pokud někomu odkážu určitou věc, tak ji po mně nedědí. Dědí ji můj dědic, ať už ze zákona nebo ze závěti, který tuto věc vydává tomu, komu jsem ji odkázal (tzv. odkazovníkovi – pozn. red.). Pokud lidé budou ve vlastnoručních závětech stále používat termín „odkazuji“, namísto „povolávám za dědice“, tak to může v praxi přinést problémy.
