Radim Neubauer, prezident Notářské komoryzdroj: Archiv

ROZHOVOR: „Závěť sepsaná doma? Žádná jistota,“ varuje prezident Notářské komory Radim Neubauer

Jak s jistotou vypořádat majetek ještě za života? V tom, aby se čert vyznal. Dědická smlouva pokrývá jen tři čtvrtiny majetku. Darovat dům dětem? To, aby se člověk modlil, že nemovitost nespadne do exekuce. Nabízí se závěť. Jenže když ji sepíšete doma, může někdo z dědiců účelově zpochybnit její pravost, vaše smysly či ji prostě stopit, varuje v rozhovoru pro Finanční a ekonomický institut (FAEI.cz) prezident Notářské komory Radim Neubauer a nabízí bezpečnější řešení. Vysvětluje i to, jak je to s dědictvím dluhů.

Člověk si u notáře může vymezit právní pravidla manželství, vyřešit za života, kdo bude dědit, založit českou firmu, sepsat pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem, přičemž dokumenty mají rovnou vykonatelnost. Nelze je formálně zpochybnit. Je to opravdu tak, že když se strany sejdou u notáře, předcházejí tím v mnoha směrech soudnímu sporu?
To je primární cíl notáře. Notář sepisuje veřejné listiny o právních jednáních, osvědčuje právně významné skutečnosti. Veřejná listina je nejvyšší forma listiny. Můžete mít soukromou listinu i s ověřeným podpisem, ale pouze veřejná listina zajišťuje předpoklad správnosti a pravosti. Nemusíte dokazovat, že to, co je napsáno v notářském zápisu, tak že je, a že je správné. Naopak protistrana, jež to případně v budoucnosti zpochybňuje, musí dokazovat, že to správné a pravé není. U soukromé listiny je to opačně, tam naopak správnost musíte dokázat vy.

To znamená, že když řeším běžnou občansko-právní situaci, nemusím chodit k advokátovi, jak bývá zvykem, ale moji vůli, respektive vůli obou či více stran právně správně, tedy i formálně a procesně bez vad, sepíše notář?
Ano. Notář vás také musí poučit o důsledcích daného jednání, které činíte. Notář musí váš záměr s vámi probrat, zjistit, co potřebujete. Tuto vůli pak převtělí do notářského zápisu. Rozdíl proti advokátovi je v tom, že notář má povinnost udělat zápis, úkon, nestranně. Nesmí ani jednu ze stran zvýhodňovat. Ujednání musí být vyvážené.

Tím pádem každá strana pak nemusí mít svého advokáta. Advokát nemůže z povahy své role hájit druhou stranu, ale jen tu, která si ho najala.
Advokát stojí za stranami, soudce je nad stranami, notář je mezi stranami. Toto je povinnost notáře jednoznačně definovaná zákonem a posvěcená slibem k rukám ministra spravedlnosti.

Když jsem prodával byt, dohodl jsem se kupujícím, sousedem od dětství, že smlouvu připraví moje advokátka a náklady si podělíme na půl. Věděli jsme, že nebudeme ve sporu. Znali jsme se. Šlo čistě o to dostat naše ujednání na papír a zajistit úschovu.  Pokud bychom se ale neznali, ale přitom nechtěli platit dva právníky, každý svého, tak jsme mohli zajít za notářem a on by celou transakci zajistil, tedy kupní smlouvu a úschovu?
Ano, přesně tak. Připravil by smlouvu, aby ji zapsal katastr nemovitosti, a obsahovala by ochranná opatření jak pro prodávajícího, tak pro kupujícího.

Notáři hrají významnou roli v pozůstalostních, respektive dědických řízeních. Jak to ve zkratce funguje?
Zajišťuje procesní část čili řízení o dědictví. Pozůstalí si nemohou notáře vybrat, je přidělován podle bydliště. V tomto případě má notář roli soudce prvního stupně. Pak má na starosti hmotně-právní část, to je zejména sepisování právních jednání pro případ smrti. Jsou to závěti, dědické smlouvy, dovětky. Závěť, kterou sepíše notář, je notářský zápis. Je z pohledu formy téměř nenapadnutelná.

Mohu sepsat závěť doma?
Když sepíšete závěť doma, tak samozřejmě i taková závěť je platná, ale má v sobě riziko, že někdo bude (účelově) namítat, že není sepsána vlastní rukou, což u notáře taková námitka nepřichází vůbec v úvahu. Anebo někdo z nespokojených pozůstalých bude tvrdit, že při sepisování závěti jste nebyl při smyslech, to u notáře též téměř nepřichází v úvahu. Notář vždy všechny detaily závěti, než ji sepíše, podrobně s klientem probere a vidí, zda je osoba při smyslech.

A jek je to s evidencí závětí?
Notář musí sepsanou závěť povinně evidovat v centrální evidenci pořízení pro případ smrti. Když zemřete, tak notář jako první prochází tuto evidenci a vidí, který notář ji sepsal, vyžádá si ji, a následně podle ní postupuje. Když si závěť sepíšete sám doma a dáte do šuplíku, je pak naplnění vaší vůle odkázáno na to, kdo ji najde. A to může být třeba ten, kdo se cítí závětí ochuzen. To je sice důvod pro dědickou nezpůsobilost – člověk, jenž zničil vaši závěť, by po vás dědit podle zákona nemohl, jenže jak v reálném životě dokázat, že závěť zničil?

Závěť musí být sepsána rukou, ne na počítači?
Můžete ji sepsat i na počítači a vytisknout, ale pak u toho musíte mít svědky.

Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala a soudce Ljubomír Drápal, specialisté na dědictví, opakovaně na Stálé konferenci českého práva tvrdí, že hned ve dveřích u notáře by pozůstalí měli uplatnit výhradu soupisu majetku. Podle soudce Fialy je to zaklínadlo, které pozůstalé chrání před dluhy zemřelého. Za dluhy mrtvého pak pozůstalí ručí jen do výše majetku zemřelého, ne už svým majetkem. Funguje to?
Za starého občanského zákoníku výhrada neexistovala, protože za dluhy zemřelého se automaticky ručilo jen do výše hodnoty jeho majetku. Nový občanský zákoník (od roku 2014) říká, že pozůstalí odpovídají za dluhy zemřelého neomezeně, ledaže vznesou výhradu soupisu majetku, a pokud ji vznesou, tak za dluhy zemřelého odpovídají jen do výše hodnoty jeho majetku.
Objevují se názory, že výhradu soupisu majetku je raději třeba vznést okamžitě a v každém dědickém řízení. Rodina, která drží pospolu, zná se, tak ale určitě ví, že babička žádné kreditní karty a spotřebitelské úvěry neměla. Tak proč pak vznášet výhradu soupisu majetku, navíc když platíte tisíc korun za každou započatou hodinu soupisu. Soupis se musí činit všude, kde se nachází majetek zůstavitele. Dříve měli lidé všechen svůj majetek v jedné chalupě, to bylo snadné. Dnes je to tak, že bychom museli jet do všech nemovitostí.

Nestačí ten majetek jen vyjmenovat, to musíte opravdu všechno objíždět?
Stačí, pokud se na tom všichni dědici shodnou, jenže ne vždy se shodnou. Mám na stole případ, v němž se jedná o děti z více manželství a poslední manželku zůstavitele. Děti se chtěly dostat do bytu, kde jejich otec s poslední manželkou žil, aby se sepsal všechen majetek pro účely dědictví. Ona je tam s notářem odmítla pustit; namítala, že jde o domovní prohlídku. Dotáhla to až k Ústavnímu soudu s argumentem, že vstup do bytu může zjednat jen soud v trestní věci. US její tvrzení nakonec shodil a musela potomky s notářem do bytu pustit.

To tam ty věci už dávno nemusely být.
Byly. Před dvěma měsíci jsme je sepsali. Teď ale bude pokračovat spor o to, co bylo její, co měla ještě před uzavřením manželství se zemřelým, a co nabyli už spolu, což by do dědictví již spadalo.

Děti chtějí ženu dostat z bytu ven?
Ne. Ten byt je její.

Zadlužených dědictví ale podle soudců přibývá. Není tedy výhrada soupisu majetku přece jenom účinnou preventivní ochranou, aby dědictví ještě nezatočilo s majetkem pozůstalých?
U dědictví, kde si nejste jistí, jak zemřelý žil, je asi namístě výhradu soupisu majetku uplatnit.

Zmínil jste kreditní karty. Jenže tu někde v šuplíku muže mít i jinak finančně spořádaný člověk. Zapomene na ní, nepoužívá jí, přesto se aktivovala, a když zemře, pozůstalým najednou přistane na stůl obří dluh, vzniklý tak, že na ní nenápadně naskákalo penále. Zapomenutých kreditek je údajně na tři sta tisíc. Může notář takového kostlivce vůbec najít a zarazit důsledky?
Notář není detektiv, který by hledal majetek a dluhy. Notář primárně projedná to, co mu dědici označí, že má projednat. Notáři v katastru hledají nemovitosti, v obchodním rejstříku firmy. Využíváme volně přístupné databáze. Například ale automaticky nelustrujeme exekuce.

To ale není dobře, že se nedíváte do databáze exekucí u zemřelých. Když vás o to ale pozůstalí požádají a zaplatí nahlédnutí do databáze exekucí?
To si mohou zaplatit pár desítek korun a podívat se rovnou sami. V databázi jsou jen dluhy v exekucích. V dědictví se ale za dluhy odpovídá, ať jsou v exekuci nebo ne. Mohou se objevit klidně i dva tři roky poté. Když se o dluzích dozvíme, zařadíme je do dědictví, i proti vůli pozůstalého. Především však notář vychází z toho, co mu pozůstalí sdělí, což je i případ kreditních karet. Notáři je zkrátka třeba nahlásit, u jakých institucí zemřelý něco měl, včetně závazků, a notář to pak už s nimi vykomunikuje. Sám ale nemá možnost pátrat.

Jindřich Kolomazník

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *