Předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápalzdroj: SKČP

ROZHOVOR: „Dědictví může skončit bankrotem,“ varuje předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal

Statisíce Čechů lítá v exekucích. Další desítky tisíc balancují. A také s dluhy umírají. Smrtí to však zdaleka nekončí. Dědicové často o všech závazcích mrtvého ani nevědí, a už vůbec ne o všech právních detailech. Třeba v jakém okamžiku, kdo a v jakém pořadí má dostat zaplaceno. Věřitelé zase logicky chtějí zpět své peníze. „Je-li dědictví zatíženo dluhy, jsou věřitelé i dědicové ve velmi obtížné situaci,“ říká v rozhovoru pro Finanční a ekonomický institut (FAEI.cz) předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal.

Když se i později zjistí, že zemřelý po sobě vlastně nechal více dluhů než majetku, tak to je pro dědice asi hodně zlé, že?
Je-li dědictví předlužené, tak je to začátek dluhové pasti pro pozůstalé. I pokud některému z věřitelů zaplatí více, než kolik mu náleželo (a ve špatném pořadí z hlediska přednostních věřitelů), tak všechno dědic zaplatí ze svého. Znám i případy, kdy je odmítli renomovaní advokáti, protože je to tak pak složité, že to ani nelze udělat dobře. V takové situaci může dědic rovnou podat návrh na oddlužení (lidově osobní bankrot).

Na sympoziu Stálé konference českého práva (SKČP) jste uvedl, že dědicové nemohou nakládat s majetkem po zemřelém-zůstaviteli do doby, než je ukončeno dědické, přesněji řečeno pozůstalostní řízení. Jenže to se vleče i roky. A i když podle občanského zákoníku po nich nikdo nemůže vymáhat dluhy po zemřelém, dokud není řízení ukončeno, děje se tak, a snaží se o to i berňák. A další věc: Jak spravovat třeba nemovitosti, když řízení běží měsíce či roky a dědicové s ním nemají právo nakládat?
Lidé pořizující závěti věnují malou pozornost tomu, aby ustanovily osobu, která bude majetek spravovat po dobu pozůstalostního řízení. Přitom právě na takové osobě do velké míry záleží, jak bude závěť naplněna.
Pokud spravuje majetek osoba stejně stará jako zůstavitel, tak obvykle ani není schopna zvládnout všechny úkony a jednání spojené se správou majetku.
Pokud osoba správce majetku není, může to vykonávat vykonavatel závěti. Není-li určen ani vykonavatel závěti, může ho určit pozůstalostní soud. A pokud ho neurčí, je majetek bez správce.
Dědic, který se ujme správy pozůstalosti, přestože k tomu nebyl určen, se přitom vystavuje podle zákona nebezpečí, že přijde o výhradu soupisu majetku.

Výhrada soupisu majetku u notáře zaručuje, že za dluhy zůstavitele dědicové ručí jen do výše majetku dědictví, a ne svým vlastním. Odborník na dědické právo, soudce Nejvyššího soudu Roman Fiala, radí, aby to pozůstalí u notáře říkali jako zaklínadlo. Rozumí tomu ale už vůbec lidé, uživatelé práva, kteří nejsou právníky?
Slyšel jsem spoustu historek, jak se účastníci pozůstalostního řízení vyděsili, když na ně notář vybafl, zda uplatňují výhradu soupisu majetku. Myslím, že si žádný laik nedokáže svým způsobem představit, co to je a proč by to měl uplatňovat, a o jaký soupis se může jednat. Dříve bylo snadné sepsat majetek zůstavitele, neboť vše bývalo v chalupě a oceňovalo se s pomocí starosty. To dnes dost dobře možné není. Nejcennější věci ani doma nemáme. A nemovitosti notáři zjistí na katastru nemovitostí a projedou všemožné rejstříky a databáze, třeba i včetně registru zbraní.
Takže co je výhrada soupisu majetku? Něco, co říká dědic věřitelům zůstavitele prostřednictvím soudu: Chci odpovídat za dluhy zůstavitele pouze do výše hodnoty jeho majetku. Soude, vyřiď jim, že ode mne více nedostanou.
Dluhy zůstavitele (zemřelého) přecházejí na dědice až po ukončení pozůstalostního řízení (pokud neodmítnou pozůstalost jako celek, pozn. red). Věřitelé (do té doby) mohou chtít zaplacení dluhu po osobě, která spravuje pozůstalost, a pouze z majetku zůstavitele.
Dědici odpovídají za dluhy zůstavitele i svým odděleným majetkem, ale až v době po skončení pozůstalostního řízení.

Když se pozůstalostní (dědické) řízení táhne roky, tak to má věřitel smůlu a utře nos?
Často vzniká otázka, jak má věřitel postupovat, když dlužník zemřel. Je to tak, že když dlužník zemře, tak věřitel může po dobu pozůstalostního řízení žádat zaplacení své pohledávky pouze ze zůstavitelova majetku v takovém stavu v jakém je, a chtít to může pouze po správci majetku (pokud je určen), nikoliv dědicích.
Jsou tak někteří dědicové s výhradou soupisu majetku, kteří vědí, že když řízení potrvá léta, tak nikdo nedosáhne na jejich oddělený majetek z titulu dluhů zůstavitele.
Pokud není v pozůstalosti hotovost, tak v průběhu pozůstalostního řízení nesmí správce zpeněžovat majetek, ledaže by mu to povolil soud. A případné zpeněžování musí být účelově určeno k tomuto uspokojení.
Dědici se stávají právními nástupci majetku zůstavitele až po skončení pozůstalostního řízení, a teprve pak odpovídají za dluhy zůstavitele případně i svým majetkem, pokud neuplatnili výhradu soupisu majetku.

Na sympoziu SKČP, která je za moderování JUDr. Karla Havlíčka častým silným kritikem nového občanského zákoníku, jste řekl, že nový „občan“ umožňuje i zjevné nespravedlnosti, a že jste zvědav, zda někde najdu sílu tento zákon v dohledné době změnit. Co jste tím měl na mysli?
Tvůrci nového občanského zákoníku opisovali ze starého vzoru, projektu, občanského zákoníku původem ještě z doby Rakouska-Uherska, který se neuplatnil a zákoníkem se tedy ani nestal. Tvůrci současného občanského zákoníku ho jen vyšperkovali o pár institutů z roku 1963 a o několik ze zahraničí.
A tak zde máme mnoho protichůdných tvrzení. Například paragraf 1475 mluví o tom, že pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Z toho by se někdo mohl domnívat, že i práva osobní povahy smrtí nezanikají, pokud byly dlužníkem uznány nebo uplatněny u soudu. V paragrafu 2009 se ale píše, že smrtí zanikají všechna práva a povinnosti, která jsou vázaná na osobu dlužníka bez zřetele k tomu, zda byly nebyly uznány či uplatněny u orgánu veřejné moci.
I další paragrafy si vyloženě odporují, například co se týče dědické posloupnosti.

Lidé kromě dědictví také často řeší majetkové uspořádání během manželství. V této souvislosti soudce Roman Fiala navrhuje, aby společné jmění manželů nevznikalo ze zákona automaticky, ale jen poté, co s ním vysloví manželé u notáře souhlas, aby měli možnost si bez emočních tlaků zvolit – třeba podílové spoluvlastnictví. Co o tom soudíte?
Vždycky, když se hovoří o společném jmění manželů, tak se mi tak trochu zatmí před očima, a vzpomenu si na příklad, který jsem slyšel na toto téma, že společné jmění manželů připomíná veliký, nádherný strom, který krásně kvete a vzbuzuje velká očekávání, ale rodí málo a pokud urodí něco, tak to bývá trpké, nechutné a leckterý vztah se tím udávil.
Myslím si, že společné jmění manželů má své limity. Hlásím se k těm názorům, které tvrdí, že už ho mohlo být dost, a že spousta lidí se nežení v hrůze před společným jměním manželů a potřebách jeho zužování.

Jindřich Kolomazník

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *