Mrzí mě, jak se Česká republika staví k Evropské Unii. Myslím, že nakonec u nás zvítězil názor, že vlastně není jiná alternativa. Nejsme nadšení, strašlivě nás štve byrokracie, ale nemáme jinou možnost. Tak to nějak budeme tolerovat. Je to skutečně tak, že byrokracii u nás máme kvůli Evropské unii?
Ne, jsme totiž daleko větší Rakousko-Uhersko, než jsou Rakušané. Velká část byrokracie je domácí. Je pravda, že nějaký základ je evropský, ale my si to vždy strašně zkomplikujeme a ideálně si k tomu přidáme něco z domácí kuchyně.
V každé zemi je nějaký seznam regulovaných povolání, které když chcete dělat, musíte udělat zkoušku, nebo projít testem.
V České republice je regulovaných povolání nejvíce v Evropě. Téměř každý, kdo chce něco dělat, na to musí mít nějaký papír.
To je sice fajn, je to pěkný byznys, protože někdo lidi musí proškolovat, někdo je musí zkoušet. Ale je to byznys s nulovou přidanou hodnotou pro českou ekonomiku. A vždy, když jsme říkali, pojďme to proškrtat, tak se ozve konkrétní profesní skupina, která s tím nesouhlasí.
To je příklad české byrokracie. A to nám dělá problémy. V Česku nejsou lidi a jedna z velkých firem, která spravuje obchodní centra, hledala elektrikáře. Protože v Česku nejsou, tak řekli, že dovezou 50 bulharských elektrikářů, kteří jsou občany Evropské unie. Proto by to u nich bylo bez pracovních povolení. Byli ochotni přijet a rok u nás pracovat.
Optimismus vyprchal ve chvíli, kdy se zjistilo, že aby u nás mohl elektrikář pracovat, musím mít české zkoušky. Firma tedy chtěla na své náklady přiložit otázky do bulharštiny, ale odpověď úředníků byla taková, že zkouška musí proběhnout v češtině. Nešlo tedy o obsah, ani jestli elektrikář umí namontovat zásuvku, ale jestli umí česky.
To je přeci ve stylu: Náš cech nepřipustí, aby se kazily ceny na trhu…
To je přesně problém, který nás brzdí. Pak jsou všechny služby dražší, nestaví se, nemodernizuje. A není u nás žádný politik, který by do toho chtěl říznout. Jeden rychlý příklad. Roky všichni říkáme, abychom snižovali administrativní zátěž.
Je to hezké heslo, politici říkají ano, ale pak se nic nestane. Takže my jsme se do toho před rokem a půl s kolegy na Hospodářské komoře zakousli a napsali jsme 441 konkrétních návrhů na snížení byrokracie.
Mimochodem, myslím, že se váš výstup se jmenuje Třetí antibyrokratický balíček. Vím, že je to monumentální dílo čítající více než 50 stran.
Zkrátka jsme si řekli, že to odpracujeme a že přesně řekneme, který paragraf je potřeba změnit, či jak má vypadat nová legislativní textace. Udělali jsme celou práci za stát. Výsledek jsme přinesli ministrovi pro legislativu, poděkoval nám a strčil dokument do šuplíku. Tohle mi na tom přijde nejhorší. Totální rezignace politiků dělat i drobné užitečné věci.
Přitom i z pohledu politického marketingu to může dávat obrovský smysl. Takhle na Slovensku po covidu přijali zákon a říkali tomu zákon o restartu slovenské ekonomiky, což bylo asi jenom seškrtání 119 probyrokratických povinností, ale z pohledu politického marketingu to bylo užitečné. Tamní ministr hospodářství se tím chlubil dva roky a byl to jasný signál pro slovenské firmy, že pro ně vláda něco dělá. My jsme tady vlastně práci udělali za vládu, ale ani to nestačí.
V inflační epizodě jsme viděli, jak je obtížné stimulovat ekonomiku, růst na dluh je nakonec odmazáván inflací. Chytřeji se to dá dělat škrtáním regulací, což vede ke stimulaci ekonomiky. Je to cesta bez dodatečných peněz, bez dluhů a často může mít větší efekt. Bohužel to ale stojí na lenosti politiků, což je skandální. Lenost nás brzdí od prosperity.
Je to tak. Vy to víte ještě lépe, protože jste součást NERVU (Národní ekonomická rada vlády, pozn. red.), tak sám víte, kolik času jste věnovali přípravě návrhů reforem. A zase to skončilo v šuplíku. Myslím, že máme strach z reforem. My vlastně máme pocit, že nemusíme, protože se máme pořád hodně dobře.
Lidi mě za tyto věty budou kamenovat. Ale opravdu se máme dobře. Když jezdím po Evropě, tak vidím, jak jsou na tom jiné země. Stále patříme mezi top třetinu evropských zemí. Máme proto pocit, že se dá všechno odložit a že ještě všechno může počkat další volební období. To nás strašně táhne ke dnu.
Reformy u nás nefungují a je pravda, že odpor k reformám je velký. Pojďme se podívat na euro. Láska ke koruně je u nás obrovská. Jak to vidíte jako bývalý koordinátor pro přijetí eura? Vy se této diskuzi už musíte smát, že?
Snazší reakcí by bylo brečet, ale mě brečet nebaví. Je to zase ukázka nefunkčního politického systému, kdy na euru je to vidět asi nejlépe, patrné je to ale i na evropské diskuzi. My máme spoustu hlasitých kritiků eura, počínaje Václavem Klausem, ale nelze to házet pouze na něj. Tzv. haterů je u nás zkrátka hodně.
Vyřeší se podle vás problém generačně? Já to vnímám tak, že mladá generace je více proevropsky naladěna.
Mladá genarace nechápe, o čem se tady bavíme. Jsou zvyklí jezdit na Erasmus, číst v angličtině, většina umí dva až tři jazyky. A vlastně nechápou naši mentální omezenost českou kotlinou.
Až dnešní šedesátníci začnou vyklízet pozice a budou naskakovat mladší ročníky, tak se diskuze začne přetáčet více k euru?
Ano, je to vidět na tom, jak se zlepšila veřejná atmosféra pouze tím, že skončil Miloš Zeman a že Václav Klaus už nikoho nezajímá. Už to samo o sobě otevírá prostor pro smysluplnější debatu. Doteď u nás byla spousta nenávistných hlasů, které bylo hodně slyšet.
Někteří tomu možná věří, jiní na tom, aby u nás euro nebylo, mají ekonomický zájem, protože jejich zaměstnavatel vydělává na tom, že všichni investují spoustu peněz do zajišťování či do směny a podobně. Ale i příznivci byli vlastně donedávna velmi vlažní. Máme tady velmi silnou nenávist a velmi vlažnou podporu.
Když to srovnám s Francií, tak tam mají Marine Le Penovou, ale také Emmanuela Macrona. A ti spolu mohou v debatě bojovat. U nás jsou „hateři“ mnohem hlasitější, protože je tady strach z toho, že když budu proevropský, tak mi to politicky moc nepomůže.
Myslíte, že v tom hraje roli, že si řada bankovních ekonomů říká, že krásným vyvrcholením kariéry by bylo jít do bankovní rady České národní banky (ČNB)? A že být v bankovní radě, která nemá klíčovou pravomoc, je asi trošku méně zajímavé, než být v té mocné bankovní radě, která má palec na tepu doby?
Mívala. Když vidím fungování (nynější) bankovní rady, tak bych nebyl tak nadšený. Musím říct, že se výrazně snížila důvěryhodnost tuzemské centrální banky. Vždy u nás byla nejdůvěryhodnější institucí, která stavěla na velkém profesionalismu. Výkon v posledních dvou letech ale důvěru hodně rozbil. Šlo o nečitelnou komunikaci, nevysvětlené rozhodování a myslím si, že tam chybělo strašně hodně věcí.
Ale vždy, když chceme někoho napadnout, můžeme prostě říct, že je tam špatná komunikace. To jde obhájit vždy. Podívejme se ale na faktické kroky: Centrální bankéři řekli, že nemusejí dál zvyšovat úrokovou sazbu, a přesto zvládnou inflaci zkrotit rychle. A to se přesně stalo. Vyšší sazby by přinesly vyšší náklady pro ekonomiku…
Myslím si, že konec byl v pohodě, ale já se spíše vracím na začátek. Myslím si, že tam debata měla být daleko více o tom, jestli chceme rozjíždějící se inflaci řešit růstem sazeb, nebo třeba kurzovou intervencí.
Protože spousta věcí, jako jsou elektřina a potraviny, které vstupují do inflačního koše, jsou dovážené. Větším problémem byl začátek. Myslím, že tam debata vlastně ani moc nebyla. V tom byl podle mě největší problém.
V České republice je tradice, že když se snižují úrokové sazby, tak se neintervenuje. Kdyby snižování sazeb vyvolávalo růst inflace, tak se na to reaguje tím, že se buď zbrzdí, anebo se zastaví snižování sazeb. Neintervenuje se a čeká se, až sazby nějak zareagují a inflace zase půjde dolů. Ale v jiných zemích je běžné, že jsou centrální bankéři metody schopni kombinovat. Když jsou sazby moc vysoké a brzdí ekonomiku, tak začnou intervenovat. Dělají protichůdné kroky zároveň.
To je podle mě základní způsob fungování centrální banky, který by tady měl být. Nemusíme všechno řešit jenom jedním kanálem. Chytrá kombinace podle mě dává větší smysl, i protože jsme strašně závislí na kurzu (koruny, pozn. red.).
Vždycky to bude složitá debata, protože každá kurzová intervence někomu pomůže a jiného poškodí. My jsme tady nikdy nevedli debatu, jestli bylo při rozjezdu inflace důležitější držet ekonomický růst, nebo zkusit držet nižší inflaci. Tohle nám chybí. A to obecně.
Ani bankovní rada v tom nemá moc jasno. Myslím si, že se hodně rozpadla komunikace ČNB s vládou, a to už za předchozího kabinetu. Historicky tyto dvě instituce spolu dokázaly mluvit a alespoň trošičku se nepřekvapovat monetární nebo fiskální politikou. Teď si myslím, že je koordinace nejhorší, jaká kdy byla.
Řekl bych, že teď není úplně nejhorší. Lidé si určitě pamatují, jak se přes média hádali pan Rusnok s panem Babišem. To bylo děsivé.
Souhlasím, tam se to rozpadlo. Teď se to složitě „vrací na koleje“, protože i nedůvěra, která tehdy vznikla, se strašně těžko rozbíjí.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Ještě větší … než jsme čekali…