Handicapovaní sportovci nejsou jen ti na vozíčku

Rozhovor
Je to osm let, co se Alena Erlebachová stala výkonnou místopředsedkyní Českého paralympijského výboru. Na konci letošního roku končí. „Myslela jsem si naivně, že mezi handicapovanými sportovci není taková zášť, jako je ve sportu zdravých, ale bohužel, jak jsem za těch osm let zjistila, je mnohem větší,“ říká v bilančním rozhovoru, který vznikl ve spolupráci s časopisem Interview.
Nejvíce si cením, že před osmi lety naši sportovci mohli odjet na letní paralympiádu v Londýně. A pyšná jsem samozřejmě také nato, že jsem členkou výkonného výboru ČOV a že jsem měla tu čest poznat a učit se od tak skvělých lidí, říká Alena Erlebachová. Foto: Paralympic.cz

Ke sportu handicapovaných jste se dostala vlastně přes svého neslyšícího syna. Kdy jste zjistili, že vaše dítě má poruchu sluchu?
Můj syn je osoba s těžkou oboustrannou hluchotou. Že není něco v pořádku, jsem zjistila, když mu bylo deset měsíců. V té době jsme měli malý byt, a ještě staršího syna. Tehdy jsem zjistila, že Honzík na žádné zvuky, ani silné, nereaguje.

Jak jste se s tím vyrovnávala?
Nejdříve jsem sháněla informace, kde se dalo – a že v té době (bavíme se o první polovině sedmdesátých let – pozn. aut.), jich moc nebylo. Nějak jsem se dostala ke zpracovaným poznámkám amerického herce Spencera Tracyho a jeho ženy, kterým se také narodil hluchý syn – Listy rodičům neslyšících dětí.
Ve výchově syna mi tyto praktické poznámky dost pomohly. Hledala jsem i v u nás dostupné literatuře, a nakonec se rozhodla, že začnu studovat speciální pedagogiku se specializací logopedie, surdopedie, psychopedie.

Jak to bylo s vaším synem?
Když byly Honzíkovi tři roky, museli jsme ho dát, jak nám nařídily státní orgány do speciální školy. Praha byla určena jen dětem z Prahy a středočeského kraje. Stěhovat se nebylo kam. Nakonec zvítězilo rozhodnutí pro mateřskou školu v Hradci Králové a následně základní školy v Hořičkách u Náchoda.

PSALI JSME:
Novinky v osobních financích: Neslyšící mají snazší komunikaci s bankéři

Syn odjížděl v neděli, vracel se v pátek. Toto období nebylo pro nás lehké, v neděli nám učitelky brali z náruče brečící dítě, bylo to stresující pro syna i pro nás. Týden bez něj byl pro nás, rodiče, dost stresující. Ten malý tříletý prcek nám hodně chyběl. Paní učitelky i paní ředitelka ale byly skvělé. Snažily se nám všem, dětem i rodičům, hodně pomáhat.

A co základní škola?
Po mateřské škole nastal šok. Základní škola byla na první pohled slušná vila v hezké zahradě. Ale na zdech všude napsáno „Zákaz vstupu“. To mě naštvalo, chtěla jsem vidět, kde bude můj neslyšící syn následujících devět let žít.
A nastal šok: Katastrofální ubytování, přeplněná ložnice s otřískanými vyřazenými nemocničními lůžky a na stropě svítidlo opředené tlustými dráty, jaká se tehdy dávala do sklepa. V předsíni rozvrzané police a skříň s plandajícími dveřmi. V takovém prostředí měly naše děti vyrůstat a žít až do patnácti let svého věku.
Když jsem požádala o zlepšení podmínek, dovolila jsem si na tehdejší dobu opravdu moc. Přítomný představitel Svazu invalidů mi beze svědků vyhrožoval, že když se nám to nelíbí, tak nechají syna přeřadit do základní školy většinové populace, a protože tam nebude stačit, uznají ho za nevzdělavatelného. V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit.

PSALI JSME:
Životní zlom v páté třídě? Sortování dětí na chytré a hloupé po Česku

Jak jste to tehdy vyřešila?
Nebyla to záviděníhodná situace, ale nedala jsem se, a nakonec vybojovala otevření třídy pro děti se zbytky sluchu a neslyšící v liberecké škole pro nedoslýchavé. Pokud jde o učitele neslyšících, které jsem měla možnost poznat – mnozí dobří, někteří horší, jiní katastrofa.
Jsem asi učebnicový příklad matky, která se s postižením syna nesrovnala nikdy. Dlouho jsem nemohla spát a říkala si, proč Honza nenapovídá alespoň tisícinu z toho, co jeho dva sourozenci. Přes všechno dobré, co jsme se snažili pro syna udělat, jsem se v noci probouzela ubrečená. Dodnes, když mluvím o osobách s postižením na veřejnosti, se mi pořád třese hlas a mám slzy v očích.

A jak se se svým postižením vyrovnával váš syn?
Když byl ještě malý, tak to moc nevnímal, nevěděl, co je zvuk, žil de facto ve světě ticha a svět zvuků neznal. Vnímal-li skutečně velký rámus, tak se spíše bál neznámého. Mezi spolužáky byl oblíbený, je to takový vůdčí typ.
Špatné zkušenosti se slyšícími se nevyhnuly ani jemu. To třeba když nás vyhazovali z fronty v obchodě, protože se Honza vyjadřoval hlasitou nekoordinovanou „řečí“, když ho prodavačka odbyla, protože mu nerozuměla. Dnes má přítelkyni, je také sluchově postižená. Mají spolu slyšící bezvadnou dcerku.

PSALI JSME:
Novinky v osobních financích: Lepší bankovní služby pro neslyšící a nevidomé

Jste dlouholetou trenérkou plavání, co vás právě na tomto sportu baví?
Sama jsem dobře plavala, absolvovala jsem cvičitelské i trenérské kurzy a jsem rozhodčí I. třídy. Plavání mě bavilo a baví dodnes. Na začátku trenérské práce to ale z mé strany byl truc – štvalo mě, že na základních školách pro „normální děti“ v minulosti probíhala výuka plavání povinně, ale o děti s handicapem nikdo neměl zájem.
Tak jsem začala v Liberci pořádat kurzy plavání, nejprve jen neslyšících. Pak jako učitelka v mateřské škole, a nakonec i ve zvláštních školách v Liberci. Své zkušenosti jsem shrnula v diplomové práci o výuce plavání se zaměřením na sluchově postižené, napsala jsem oceněnou práci Výuka plavání v mateřské škole a také metodiku výuky plavání na zvláštní a pomocné škole, kterou poté ministerstvo školství vydalo jako metodiku.
Toho, co mě na trenéřině baví, je moc. Plavání patří k základnímu vzdělání, jak říkali již staří Římané. Já říkám, když neumíš lyžovat, můžeš jít sáňkovat. Ale u vody se v horkém létě ocitne téměř každý z nás – a neumět se „doplácat“ ke břehu, by mohlo být katastrofou. Vidět dětičky, tak jako ve škole – na začátku nepopsaný list a na konci přeplave bazén, to je pro mě nábojem. A zažít sportovní úspěchy svého svěřence, to je téměř nepopsatelné.

PSALI JSME:
Více než polovina Čechů se věnuje sportu alespoň jednou týdně. Nejoblíbenější je turistika

Dovolte mi alespoň jeden příklady za všechny. Jako ředitelka zvláštní školy jsem poznala čtvrťáka s takzvaným ptačím hrudníčkem, vztah k tělocviku nic moc. Byl terčem posměchu, a to mi vadilo. Začala jsem ho vozit na plavání do Liberce – a on se nám odměnil. Od roku 2008 vozí medaile z mistrovství Evropy i světa a z vrcholných soutěží pro mentálně znevýhodněné sportovce. Dnes je z něj krásný kluk, za kterým se holky otáčejí.

Stále trénujete?
Trénuji, ale velice málo. Ale jezdím na soustředění, kde se v péči o plavce střídáme.

Proč jste se rozhodla studovat speciální pedagogiku?
Nebýt hluchoty mého syna, asi bych se nezabývala přímo speciální pedagogikou. Ale vychovatelkou jsem chtěla být vždycky. U mé maturity byl v komisi profesor František Kábele, speciální pedagog, který se celý svůj život věnoval postiženým dětem i dospělým a pomáhal jim. A tehdy vyjádřil, že by nás hned všechny vzal na „specku“. A tak jsem začala o studiu učitelství speciální pedagogiky přemýšlet.

PSALI JSME:
„Jsme připraveni zazářit!“ Nová mediální kampaň Českého paralympijského týmu

Přesuňme se teď k vaší práci v Českém paralympijském výboru, který mimo jiné řeší vleklý spor mezi svými dvěma sportovními svazy. Někteří tělesně postižení sportovci se dokonce obávají, že kvůli hádkám přijdou o paralympiádu v Tokiu. O co ve sporu jde?
To je dlouhodobá historie, já jsem vstoupila do už rozjetého vlaku v roce 2012. Řada lidí si myslí, že Český paralympijský výbor (ČPV) je jen o paralympiádách a o vozíčkářích, ale tak to není.
Jeho zakládajícími členy jsou sportovní svazy podle typu jednotlivých postižení: Český svaz tělesně postižených sportovců, Český svaz neslyšících sportovců, Český svaz zrakově postižených sportovců, Český svaz mentálně postižených sportovců a Česká federace Spastic Handicap.
Všechny svazy dnes sdružují celkem přibližně třináct tisíc sportovců, vodičů, trenérů a funkcionářů. Šestým členem se v roce 2005 stala Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců. Právě s ní je dlouhodobě ve sporu Český svaz tělesně postižených sportovců.

Proč ale existují dvě organizace tělesně postižených sportovců? A co je důvodem jejich hádek?
Pokusím se to ve zkratce popsat. Po paralympiádě v Aténách v roce 2004, odkud Český svaz tělesně postižených sportovců přivezl nejvíce medailí, chtělo jeho tehdejší vedení změnit fungování ČPV. Jenže navrhované změny by vyhovovaly především tělesně postiženým sportovcům. A proto s nimi ostatní členové zastupující jiné handicapy nesouhlasili.

PSALI JSME:
Vozíčkáři chtějí pracovat. Vhodnou práci ale shánějí špatně

Vedení Českého svazu tělesně postižených sportovců na odmítavé stanovisko následně prohlásilo, že jejich svaz z paralympijského výboru vystupuje. Jenže tím svaz přišel o možnost získávat státní dotace a vysílat své reprezentanty na paralympiády a další akce – nikdo už je nezastřešoval. A tak se začal soudit o to, že je i nadále členem ČPV.
Mezitím skupina tělesně postižených sportovců a funkcionářů, kteří si uvědomili situaci, založila nový svaz – Českou asociaci tělesně handicapovaných sportovců, která se v roce 2005 stala právoplatným členem paralympijského výboru.
Soudy po dlouhých letech tahanic nakonec rozhodly, že Český svaz tělesně postižených sportovců nikdy nepřestal být členem ČPV, ale už neřešily, co takové retrospektivní rozhodnutí způsobí. Nyní tedy vedle sebe máme dva svazy zastupující tělesně postižené sportovce.

Mezinárodní paralympijský výbor (IPC) už jednou kvůli těmto sporům pozastavil ČPV členství. Ohrožena byla dokonce naše účast na paralympiádě v roce 2012. Nesáhne IPC k tomuto kroku i teď?
Podle mě k tomu nebyl a ani nyní není důvod. Aktuální situace je taková, že jsme nedávno od mezinárodního výboru dostali oficiální zprávu, v níž se konstatuje, že IPC s námi vede dialog o navrhovaných stanovách, a současně potvrdil, že jsme nadále jeho členy. Ani slovo o suspendaci.

PSALI JSME:
Nový termín paralympijských her v Tokiu – světýlko na konci tunelu

Ještě poznámka k tomu, co bylo před osmi lety. Když jsem v únoru 2012 nastoupila do vedení ČPV, podařilo se nám za obrovského nasazení všech mých kolegů rozhodnutí o suspendaci zvrátit, takže čeští handicapovaní sportovci nakonec do Londýna odletěli.
Uznávám ale, že existence dvou svazů pro tělesně postižené sportovce je balvan, který si s sebou neseme už příliš dlouho. Místo řešení koncepčních záležitostí se stále zabýváme problémem z minulosti. Z naší strany byla snaha opravdu veliká, s oběma svazy jsme vedli více než dvě stě jednostranných nebo vícestranných rozhovorů. Bohužel neúspěšně.

Kolik sportovců pojede do Tokia?
Výprava by mohla být stejně velká jako na poslední paralympiádě v brazilském Riu, kam jelo třicet sedm sportovců. A přivezli sedm medailí.

Jste výkonnou předsedkyní Českého paralympijského výboru od roku 2012, ale teď na konci roku chcete skončit. Proč?
Má to několik důvodů. Ke konci roku by mělo skončit mé funkční období, které je navázáno na čtyřletý paralympijský cyklus. V těchto dnech ale bylo prodlouženo až do příštího roku, respektive do té doby, než naše nové stanovy schválí mezinárodní výbor. Dalším důvodem je, že zanedlouho mi bude 75 let a nemám zapotřebí, aby o mně někteří opakovaně rozšiřovali nepravdivé informace, a ještě do toho zatahovali moji rodinu a nezletilou vnučku. A v neposlední řadě je to i pocit zklamání.

PSALI JSME:
„Hokejista nerovná se automaticky milionář. Takových je jen zlomek,“ říká kladenský útočník

Co vás mrzí, na co byste nejraději zapomněla?
Štve mě lidská závist, nespravedlnost, pomluvy, zášť. Prosazování sportu tělesně postižených na úkor ostatních handicapů. Jako kdyby ostatní vady neexistovaly. Mluvím o sportovních svazech sluchově postižených, mentálně postižených a zrakově postižených. Myslela jsem si naivně, že mezi handicapovanými sportovci není taková zášť, jako je ve sportu zdravých, ale bohužel, jak jsem za těch osm let zjistila, je mnohem větší.
Na co bych chtěla zapomenout? Bohužel se nedá zapomenout, že i dnes existují autoritářští předsedové sportovních svazů, kteří nesnesou sebemenšího odporu, kteří likvidují dobrovolné pracovníky a doslova šikanují sportovce, sportovní kluby, trenéry… A prochází jim to.
Co se nepovedlo? Přesvědčit tělesně postižené sportovce, respektive jich dva svazy, ke společnému a konstruktivnímu jednání. Přesvědčit je, že sport je tu pro všechny, že jeden handicap není lepší, či horší, než jiná vada, že není lepší či horší sport a že vrcholné světové sportovní akce jiných vad, mluvím především o sluchově a mentálně postižených sportovcích, jsou stejně významné, jako paralympiády.

Jak se díváte na přístup státu?
Všichni sportovci vynakládají obrovské úsilí, aby dosáhli toho nejvyššího úspěchu. Jak ti zdraví, tak ti s handicapem. Jedno jakým. Je ale smutné, pokud státní instituce, které sport financují, považují sport některých postižení za druhořadý. To je podle mě jasná diskriminace a podpora klišé, že handicapovaný sportovec je ten na vozíčku, nebo když mu chybí ruka či noha. To ale není pravda.

PSALI JSME:
Ministerstvo školství dotuje tenisové milionářky

Mezi všemi tuzemskými handicapovanými sportovci, kterých je na třináct tisíc, je jen menší část na vozíčku. Vrcholné celosvětové hry pro neslyšící sportovce se pořádají už od roku 1924, hry, jež přecházely paralympiádám, až po druhé světové válce, a to v kontextu se zraněními z války. Celosvětové Global Games pak vznikly před dekádou jako reakce na to, že se mentálně handicapovaní sportovci nemohli účastnit paralympiád.

Na co jste naopak nejvíc pyšná?
Že se nám podařilo přivést řadu dětí ke sportu a vyvolat v nich lásku k němu. Že se nám před jedenácti lety podařilo uspořádat v Liberci a Jablonci největší tuzemskou sportovní událost, které se účastnilo na dva a půl tisíce sportovců z celého světa. Šlo o druhý ročník Global Games pro mentálně znevýhodněné sportovce.
Ve spolupráci s SK Handisport a dalšími se nám také podařilo uspořádat několik mistrovství republiky, Evropy a světa v plavání. Že máme vynikající spolupráci s Českým olympijským výborem a že se mi během trenérské kariéry, a později spolu s dcerou, podařilo vychovat špičkové plavce, kteří vozili a stále vozí medaile ze soutěží od úrovně mistrovství České republiky přes mistrovství Evropy, světa, Global Games a paralympiád.
Nejvíce si ale cením, že se nám před osmi lety podařilo zrušit suspendaci od IPC a sportovci mohli na letní paralympiádu v Londýně. A pyšná jsem samozřejmě také nato, že jsem členkou výkonného výboru ČOV a že jsem měla tu čest poznat a učit se od tak skvělých lidí.

PSALI JSME:
Kdo ovládne letošní anketu Nejlepší handicapovaný sportovec roku?

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Lidé a společnost

Pět způsobů, jak stát pomůže obětem tornáda

Tornádo nebývalé síly, jež předevčírem zasáhlo obce na Hodonínsku a Břeclavsku, způsobilo ztráty na životech a četná zranění, také však rozsáhlé majetkové škody. Ty budou vyčíslovat i pojišťovny. Dříve než se tak …

Nejčtenější

Nechcete už pracovat? Začněte počítat…

Už se vám nechce pracovat, protože jste se podle vašeho mínění už napracovali dost? Pak je ta správná chvíle spočítat si, zda máte nárok na starobní důchod, případně předdůchod či předčasný důchod. Pokud ještě ne, …
Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

Půjčujete kamarádovi auto? Rozmyslete si to

Poradna
Půjč mi auto na dovolenou, to moje má malý kufr. Kdo by této prosbě odolal, vždyť kamarád je spolehlivý řidič a se svým vozem momentálně žádný výlet neplánujete? Takže vyhovíte, ale už za pár dní se nestačíte divit, kam vás dobré srdce a výpomoc bližnímu dovedly. Své odpovědnosti majitele a provozovatele vozidla se totiž nezbavujete ani jeho půjčením komukoli.
Rolovat nahoru