Čtyři osudy, čtyři příběhy následné péče po úrazu

Téma týdne

Úraz při autonehodě, nebo při sportu může změnit život doslova každému. Následující příběhy vás přesvědčí o tom, že možné následky úrazů si většina lidí ani neumí představit. Když je budete mezi sebou porovnávat, zjistíte, že ztráta končetin se může někomu jevit jako celkem snadno řešitelná, a že ani život na vozíku nemusí být tím nejhorším… Všechny příběhy – a nejen ty, jež zde uvádíme – mají jedno společné: Čím dříve se začne s rehabilitací, tedy následnou péčí, tím lépe.

Petr Částka (vlevo nahoře), Martina Žižková, Jan Povýšil a Tomáš Dobruš (vpravo dole). Foto: FAEI.cz

Pocit naprosté bezmocnosti rodinných příslušníků spojuje příběh Tomáše Dobruše a Martiny Žižkové. Protože jejich nehody měly následky, s nimiž si jejich blízcí, byť by je milovali a pečovali o ně sebevíc, nedokážou sami poradit.

V případě pana Dobruše, kterého srazila z kola nepozorná řidička, to je diagnóza „vigilní koma“. Tedy stav hluboké poruchy vědomí, při němž pacient působí dojmem, že se probral, má otevřené oči, žvýká a někdy i polyká jídlo, ale není možné s ním navázat kontakt. A samozřejmě nechodí. Martina zase měla po autonehodě poraněnou hlavu a poškozený mozek. Neuměla nic: Jíst, pít, mluvit, číst, postarat se o sebe, chodit. Byla vlastně ve stavu, jako by se právě narodila.

Její otec, Vlastimil Žižka, proto odešel do předčasného důchodu, aby se o ni mohl starat. Podobně zareagovala manželka pana Dobruše, také si jej vzala z nemocnice domů. Jako zubní lékařka „jen“ omezila svoji práci. Za veškeré rodinné rezervy vybavila chalupu vším potřebným a přesunula se tam s chotěm. Podle ní manžel vnímá a reaguje mimikou, sundá si brýle, nebo si ubrouskem otře ústa. Stále ovšem nemůže polykat a výživu tak přijímá sondou.

Neměla vlastně jinou volbu, protože zjistila, že žádné zdravotnické zařízení neposkytuje takovou rehabilitační péči, jakou by její manžel potřeboval. Pro Martinu sice péče existuje, ale je problematicky dostupná.

NEDOSTATEK KAPACIT

„Obvolali jsme a objezdili spoustu míst, kde by mohli dceři pomoci s návratem do života, ale byla to katastrofa: lůžka nejsou, zjistili jsme,“ vzpomíná její otec.

„Nakonec se podařilo umístit dceru do Kladrub. Začala velmi rychle stoupat ve všech dovednostech,“ říká otec dívky. „Martině moc pomohlo, že se jí věnují odborníci na poranění mozku, celý ten tým je prostě úžasný,“ chválí pan Žižka tým v Rehabilitačním ústavu Kladruby.

A naděje snad svitla i panu Dobrušovi a jeho rodině. Začal se totiž léčit v Sanatoriích Klimkovice, kde nedávno pořídili špičkový přístroj na doplňkovou terapii při poruchách polykání i řeči. Různou frekvencí impulzů do krku se tam snaží rozhýbat nepohyblivý hrtan a přimět pacienta k polknutí. S pacientem tráví při terapii hodinu a půl. Elektrostimulaci, kterou bohužel zdravotní pojišťovna nehradí, kombinují s dalšími procedurami.

ČÍM DŘÍVE, TÍM LÉPE

„Lidé, kteří po opuštění nemocnice dlouho čekají na nástup do některého specializovaného zařízení, zkoušejí často rehabilitovat doma sami, bez odborného vedení. Zpravidla si tím jen přitíží,“ varuje Libor Skryja, fyzioterapeut ambulance Rehabilitační kliniky Malvazinky. Jeho názor není ojedinělý.

Velkým problémem je totiž kapacita lůžek ve specializovaných zařízeních. „Nedostatek lůžek v dobře vybavených zařízeních jako jsme my a s možností nechat tam pacienta dostatečně dlouhou dobu,“ konstatuje MUDr. Iveta Hrubcová, primářka z Rehabilitačního ústavu Kladruby.

SROVNÁNÍ PO DVACETI LETECH

Ač nejsou kapacitní možnosti poúrazové a pooperační rehabilitace stále dostatečné, je současná situace pořád lepší, než byla před dvaceti lety. Tehdy bylo Janu Povýšilovi patnáct let a při jízdě na tobogánu v italském letovisku osud ukázal právě na něj. Zlomil si krční obratel.

„Je něco naprosto neuvěřitelného, jak to dnes funguje,“ srovnává současnou poúrazovou péči se svou zkušeností z roku 1997 handicapovaný sportovec, který se zapojil do projektu Poúrazová péče. Podle jeho čerstvé zkušenosti jsou lidé po úrazech a autonehodách schopni se za dva až tři měsíce „vrátit do provozu“ a začít znovu chodit do práce. „Mě to trvalo rok,“ připomíná muž, kterému se podařilo nejen vrátit do života, ale také se stát pětinásobným paralympijským medailistou v plaveckých disciplínách.

ZA TŘI MĚSÍCE OPĚT CHODIL

O tom, že jak je včasná moderní následná péče důležitá, ví své i Petr Částka, který v roce 2012, kdy mu bylo 40 let, přišel o obě nohy. Vystoupil tehdy z auta na pražské Jižní spojce, aby si prohlédl, co se stalo s jeho vozem, do kterého zezadu nabouralo jiné auto. Jenže další řidič jej přirazil k nárazníku stojícího automobilu…

Po nárazu zůstal při vědomí, a tak jej později informace o tom, že nemá obě nohy, už tolik nepřekvapila. Díky moderním metodám, lékařům a samozřejmě i díky své vůli, strávil po úrazu v pracovní neschopnosti pouhé tři měsíce. Samotnou chůzi na protézách, které se učil na Malvazinkách, přitom zvládl ještě o měsíc dřív.

MÁLOKOHO TO NAPADNE…

„Chodit na protézách bolí i po pěti letech. Chození na protézách totiž bolí pořád,“ řekl letos v rozhovoru pro Rádio Impulz. „Lidem se objevují různé fantomové bolesti, dostanou třeba křeč do nohy, kterou nemají. Já naštěstí tyhle bolesti nemám, mám jen pocity. Ale třeba když dlouho řídím, začne mě pálit pata,“ pokračoval Částka. Málokoho asi také napadne, jak říká, že na protézách se velmi špatně chodí na písečné pláži.

„Většinu lidí nikdy ani nenapadlo přemýšlet o tom, jak by jim vážný úraz při autohavárii mohl změnit život,“ vybízí k zamyšlení Jan Povýšil. A Petr Částka přidává radu, která se týká řidičů, ale nakonec i chodců: „Hlídejte si neustále ostatní a předvídejte, co by se mohlo stát. A tomu přizpůsobte svoji jízdu.“

Zavřít reklamu ×

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Další z rubriky Zdraví

Nejčtenější

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB

České jaderné elektrárny se zbavují závislosti na Rusku

Analýza
Do jaderné elektrárny Dukovany dodávala palivo bezmála 40 let ruská společnost TVEL. Letos ji nahradí americká společnost Westinghouse. Rusové končí také s dodávkami pro Temelín. Dalším krokem, kterým se elektrárenská společnost ČEZ odstřihává od spolupráce s Ruskem, je smlouva o obohacování uranu s francouzskou firmou Orano.