Telefonát od neznámého člověka je na začátku, na konci mohou být oči pro pláč.zdroj: www.pixabay.com

TÉMA TÝDNE: Lumpárna pod pláštíkem ochrany spotřebitelů

Podivnými způsoby získávají kontakty na klienty pojišťoven a jim pak za nemalý peníz nabízejí „ochranu“ před nevýhodnými podmínkami pojistné smlouvy. Ty smlouvy přitom mohli s klienty uzavírat i jejich současní spolupracovníci. Tak se dá zjednodušeně popsat podnikání, jež se ukrývá za nejrůznějšími „spotřebitelskými“ spolky. V posledních letech je na vzestupu. FAEI se jím bude zabývat celý tento týden.

Telefonát od neznámého člověka je na začátku, na konci mohou být oči pro pláč. „Ochránci spotřebitelů,“ kteří nabízejí, že s pojišťovnou, nebo obchodníkem s cennými papíry, nebo s někým jiným, vyjednají finanční náhradu z pro klienta nevýhodné smlouvy, totiž kasírují předem paušální poplatek. Například 20 tisíc korun. Samozřejmě nevratný. Jenže neposkytují žádnou garanci, že skutečně cokoli vymůžou.

A pokud již finanční kompenzaci vyjednají, vezmou si z ní obvykle dalších 20 procent. Například z šedesáti tisícové náhrady tak spotřebiteli zůstane méně, než polovina částky, na niž má nárok. Je to férové? Jiní „ochránci“ sice dopředu neinkasují žádnou zálohu, ale také neuvádějí, kolik za jejich službu zákazník nakonec zaplatí.

Všem těmto takzvaným zastáncům práv spotřebitelů je přitom společná „informační mlha,“ do které se halí. Jejich webové stránky obvykle neobsahují IČO, takže si jejich zákazníci ani nemůžou ověřit, zda skutečně mají pro své podnikání příslušné oprávnění. Často se ukrývají za různá spotřebitelská sdružení, jež ovšem z podstaty své činnosti nemají podnikat.

Kdyby transparentně nabízeli komerční službu, za dodržení všech zákonných podmínek, bylo by vše v pořádku. I když…

Informace o zákaznickém kmeni, tedy o svých zákaznících, si pečlivě střeží všechny společnosti. Ty finanční asi ještě o něco víc. V té souvislosti je záhadou, kde „ochránci“, o kterých píšeme, berou telefonní čísla a další kontakty na lidi, které oslovují se svými nabídkami? Pravděpodobnost, že by zcela nahodile volali komukoli a zkoušeli, kdo „se chytí,“ je nicotná. Pro tenhle byznys je potřeba vědět, koho oslovit!

Klíč k pochopení se možná skrývá v inzerátu, který zveřejnila na internetu (link + screenshot) jakási lichtenštejnská společnost. Ta neprodává pojišťovací produkty, ale má zájem lidi s alespoň tříletou zkušeností s jejich prodejem. Přednostně ji pak zajímají lidé, kteří mají „vlastní databázi kontaktů“ a pracovali ve vyjmenovaných pojišťovacích ústavech.

To, že takový člověk nemůže mít skutečně vlastní klientely, ale vždy jen klienty daného ústavu, berme jako slovní hříčku. Důležité je, že inzerát hledá „pojišťováky,“ kteří s sebou přinesou informace o zákaznících. Typy jejich pojistných smluv, pojistné částky, adresy, telefonní a e-mailová spojení a tak dále.

Ještě zajímavější je ovšem to, že inzerát přímo vyjmenovává pojišťovny, o jejichž bývalé zaměstnance a spolupracovníky má zájem. Jde například o OVB. Z toho je zřejmé, že jde o cílenou akci, nikoli o snahu plošně pomoci spotřebitelům. Ti zde slouží pouze jako prostředek k zisku firem, kterým se budeme tento týden konkrétně věnovat.

S přihlédnutím k aktivitám, uvedeným jako příklad, je dokonce možné, že samozvaní ochránci spotřebitelů cíleně hledají spolupracovníky, insidery, uvnitř pojišťoven. Ti by pak mohli sami uzavírat smlouvy, které jsou rovnou nastavené tak, aby na jejich základě bylo možné po daných ústavech žádat finanční kompenzaci. A to už by mělo zajímat policii.

Zítra přineseme materiál o praktikách mediálně nejznámějšího „ochránce“ spotřebitelů.

Lukáš Petřík

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *