Je to určitě složitější a širší téma, kontext bolesti je velmi důležitý. Někdy je odchod bezbolestný, ale v rámci civilizačních nemocí, je konec často spojený s bolestí.
Medicína dnes pacientovi umí nabídnout pomoc. Je důležité, abychom člověku ulevili od bolesti. Pokud odchod trvá delší dobu, tak je se situací možná vnitřně smířený.
Lékaři i zdravotní personál to vnímají z odborné stránky. A jediný, kdo se s tím neumí vyrovnat, je rodina. Je to velmi traumatizující, složité a smutné, když odchází někdo, koho milujete. Ale pokud s ním umíme danou situaci prožít, tak je po smrti, po truchlení a přijetí trauma výrazně menší, než když před situací zavřeme oči, nebo se dokonce kontaktu s umírajícím vyhneme.
Tím, že se s tou situací smíříme a připravíme se na ni, jsme připravenější a silnější a můžeme podat pomocnou ruku tomu, kdo odchází. To poté následně pomáhá i nám v dalším životě. Smíření nás pak dovede ke klidu a můžeme si říct, že jsme udělali všechno pro to, aby odchod milovaného člověka byl důstojný.
Vy jste tuto situaci zažil osobně?
Zažil jsem ji nepřímo, respektive ne v osobní rovině. Uvědomil jsem si, že když jsem si toto téma vybral v projektu Domestici, že jsem si ho nevybral náhodně, ale i právě díky mé zkušenosti. Dal jsem si výzvu, že se pokusím starat o seniory a že se nechám v Austrálii zaměstnat jako pečovatel. Rok jsem pracoval ve dvou zařízení typu české léčebny dlouhodobě nemocných. Měl jsem tak denní kontakt s lidmi, kteří odcházeli.
Byl jsem v odborné pozici a viděl jsem situaci u budoucí pozůstalých, u příbuzných i pacientů. V osobní rovině jsem zkušenost neměl. Když odcházeli moji prarodiče, tak jsem u toho v ten okamžik nebyl. Ale zcela jistě vím, že jsem neměl nejlepší zkušenosti se zařízením, kde umírala moje babička. I to bylo motivem, proč usiluji o to, aby se tato o situaci více veřejně diskutovalo a abychom ji zlepšili.
Někdy se s tímto tématem zmiňuje problematika eutanazie. Názory na ni jsou v různých zemích dramaticky odlišné. Mohli bychom tuto pravomoc dát do rukou člověka, který bude nevyléčitelně nemocný, nebo bude mít velice závažné důvody, aby mohl odejít sám v moment, který si stanoví?
Paliativa a eutanazie jsou dvě naprosto oddělené věci. Paliativa není o aktivním ukončování života druhého člověka. My bychom se rádi dostali k tomu, abychom napravili mýtus, který koluje v české většinové společnosti, a oddělili téma aktivního ukončení života na základě rozhodnutí jedince od paliativní péče.
Paliativa doprovází člověk a jeho rodinu k přirozenému odchodu z tohoto světa. Není to aktivní ukončování života, ale naopak soubor služeb, péče a dalších činností, které pomohou od bolesti a někdy přinesou do okamžiku konce života jiné prvky, které jsou rodinné, lidské, sociální, ale i spirituální. Pomáháme člověku ukončit život maximálně důstojně.
Jakou máte představu o tom, co se stane po smrti?
Spirituální nebo filosofické stránce se lidé vyhýbají ještě více než samotné smrti a toho, co se děje předtím. Během svého života jsem docházel k různým scénářům, jak bychom dokázali, co se děje po smrti. Jsem racionálně uvažujícím člověkem, tak jsem vždy hledal důkazy. Postupně jsem ale došel k tomu, že jediné, co není potřeba, je právě důkaz, protože víra nebo naděje, že po konci pozemského života je něco dalšího v nás vyvolává smíření.
Pokud připustíme variantu, že něco možná po vlastní fyzické smrti na tomto světě dál pokračuje, tak to v nás může vytvořit pocit smíření a lepšího přijetí situace. Kdybychom se dostali k odpovědi, že poté nic není, tak je to vlastně možná ještě více hraniční, než si dnes myslíme. Sám pro sebe jsem dospěl k závěru, že se nechci zabývat dokazováním, co je a co není po smrti.
Nevíme, co je pravda, a každý může mít svoji teorii, která je stejně neprokazatelná jako kterákoliv jiná teorie. A tak si myslím, že dává smysl věřit v nějakou pozitivní ideu, která zlepšuje život na zemi než věřit v něco negativního.
Naprosto se to shoduje s mou postupně nabytou filosofií a s postoji nejen k tomuto tématu. Mám několik hesel, kterými se řídím nebo se kterými se snažím procházet životem. Jedním z nich je, že všechno dobře dopadne.
Jste velice činorodým člověkem, věnujete se dvěma charitativním projektům. Byl jste velice úspěšným, dosáhl jste pozice, po které většina lidí ve společnosti touží, ale nikdy se jim to nepovede. Proč jste se rozhodl přerušit pracovní kariéru? Nemáte pocit, že nebude moci znovu naskočit zpět?
Netrpím pocitem, že bych udělal špatné rozhodnutí a že by mi ujel profesně vlak. Jsem si vědom, že jsem z profesní kariéry možná natrvalo, možná na krátkou dobu odešel, ale zkušenosti, které dnes získávám, jsou výrazně cennější než ztráta z přerušené kariéry. Ty zkušenosti jsou velmi hluboké a niterné a mě naplňuje pocit smyslu. To byl konec konců vlastně i jeden z nepřímých důvodů, proč jsem se rozhodl kariéru přerušit. Vedly mě k tomu složité rodinné důvody, za které jsem dnes rád.
Nutnost mě přivedla k úžasným věcem, které můžu konat. Už dlouho jsem si uvědomoval, že jsou důležitější věci v rámci našeho života, které mají vyšší přidanou hodnotu než jen tvořit materiální statky, dělat byznys a vydělávat peníze pro svou rodinu. Vyšším levelem je udělat něco pro vzdálenější okolí, pro celou společnost. Byl jsem nucen pracovní kariéru přerušit a věděl jsem najednou, že mým smyslem a motivací je udělat něco, co je důležité pro celou společnost.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Dosud to bylo vždy choulostivé téma. Mám takový dojem, že každé rozporuplné téma se najednou šmahem vyřeší, jen co se ho podaří ekonomicky nasvítit. Žádná humanita, jenom vypočítavost.
Viděl jsem po šest měsíců umírat svého tátu. Mám napsat co po mě chtěl?