Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) zveřejnilo svoje údaje 9. června. Neobsahují žádný velký šok a v rámci statistické chyby, která podobný typ výzkumů standardně provází, lze v podstatě konstatovat, že v české veřejnosti nenastal v posledních letech v přístupu k jádru žádný vývoj, který by bylo možné hlouběji analyzovat. Samotný CVVM však ve své textové informaci konstatuje: „Letošní zjištění potvrdilo (umocnilo) trend poklesu příznivců jádra za poslední čtyři roky, kdy je otázka pokládána. Tento trend se nepochybně odráží i v posunech v názorech na dostavbu Temelína.“

To je interpretace odpovídající spíše letmému pohledu na dva klíčové grafy (viz níže) – první přitom popisuje názory na „podíl jaderné energetiky“ a druhý na „dostavbu 3. a 4. bloku JE Temelín“. První graf je tedy založený na postoji k „obecné“ otázce, druhý k otázce „konkrétní“. Připomeňme také, že CVVM je pracovištěm Sociologického ústavu AV ČR, což výsledkům dává minimálně v očích veřejnosti jistou vyšší důvěryhodnost.

Poznamenejme jednu věc na okraj. Odborníci zdaleka nejsou jednotní v tom, jaký typ otázky vlastně dokáže přesněji vystihnout skutečné postoje veřejnosti – jde právě o to, zda chování a postoje jedinců uvnitř společnosti přesněji zachytí dotaz na konkrétní okolnost nebo dotaz „politický“, obecný. Je to těžký oříšek. Podívejme se proto na ona data přece jenom malinko pečlivěji.

A pak uvidíme, že postoj ke konkrétnímu problému „dostavby“ je stále stejný a v podstatě naprosto konzistentní. Součet kladných postojů „rozhodně ano“ a „spíše ano“ v uvedených letech kolísal od nejnižších hodnot 44 procent (duben 2011 a květen 2015) až k 54 procentům v květnu 2013. Kdybychom si k tomu přiložili linii událostí, pak uvidíme, že v podstatě kopíruje odhodlání státu stavět, nebo naopak rozpaky a převládající názor nestavět další bloky. Jediným opravdovým závěrem může být, že veřejnost je v této věci připravená přijmout rozhodnutí vlády a většinově ho podpořit – i na to se CVVM ptalo a důvěru vládě v této věci vyjadřuje dlouhodobě nadpoloviční většina dotázaných (což je v zemi, kde je obecně důvěra v politiku tragicky nízká, velmi vysoké číslo, přičemž odpověď „rozhodně ne“ preferovala jen necelá jedna desetina respondentů).

Navíc se vraťme ke statistické chybě – průzkum má dostatečný počet respondentů (více než tisíc), avšak značný počet tazatelů (241), předpokládejme s důvěrou, že kvótní výběr byl vykonán standardně. Statistická chyba by se tak měla pohybovat někde kolem dvou až tří procent (k těmto konkrétním otázkám není uvedena). A vida – celý pohyb od roku 2012 je tedy do značné míry v rámci rozpětí této chyby.

U obecné otázky „podílu jaderné energetiky“ jsou (jako obvykle) možné minimálně dva pohledy na věc. První je postaven na součtu odpovědí „rozhodně ano“ a „ano“. Zde vidíme postupný a doložitelný pokles (2012: 34 %, 2015: 22 %). To znamená, že tvrdé jádro příznivců atomu se opravdu zmenšuje, což je nutné vzít jako zjevný fakt. Avšak pokud přidáme i odpověď, že podíl jádra v energetickém mixu by mě zůstat na současné úrovni (což když nic jiného minimálně předpokládá náhradu starých zdrojů za nové), jsme znovu tam, kde jsme byli – totiž u téměř setrvalého stavu (2012: 69 %, 2015: 67 %).

Vtipné na výzkumu je, že podle ekologických organizací ukázal průzkum jednoznačně, že v České republice roste odpor k jaderné energetice. Krásný příklad ukazuje tisková zpráva sdružení Calla, která pracuje opravdu pouze s výběrem dat. Naopak Finanční noviny data interpretují naprosto odlišně a v duchu, který bychom mohli nazvat „průmyslovou lobby“. Postavme si proti sobě název tiskové zprávy ekologů (Podpora rozšiřování jaderné energetiky v České republice klesá) a titulek Finančních novin, jak ho převzala mnohá další média (Většina Čechů je pro zachování a růst jaderné energie). Obdivuhodné, že?

Kde je tedy pravda a jak vlastně čísla CVVM číst? Navrhujeme tento racionální přístup: Česká veřejnost především v otázce jádra důvěřuje vlastní vládě (jakkoliv se to vymyká postoji společnosti k vládě v ostatních oblastech). Za druhé má jádro soustavně velkou podporu veřejného mínění, která se zdola blíží padesáti procentům a je vyjádřená akceptací dostavby dalších bloků v JE Temelín (bez ohledu na fakt, že ve skutečnosti je daleko pravděpodobnější stavba v Dukovanech – ale nedělejme věc složitější). Za třetí se zmenšuje „tvrdé jádro“ příznivců atomové energie, ale o to silnější je skupina vlažných příznivců – na celkový postoj společnosti má toto přelévání spíše marginální vliv. A konečně za čtvrté je tu jedna otázka, kterou jsme ještě nezmínili a která se ptá na obavy z používání jádra. Když sečteme odpovědi „velké“ a „střední“ obavy, tak od roku 1993 (v tomto případě máme i tak stará data) klesají, a to z 43 % na aktuálních 33 %.

Jinými slovy, pokud se česká vláda rozhodne stavět jadernou elektrárnu, pak může počítat s nemalou podporou společnosti. Pro kabinet premiéra Sobotky by bylo asi vhodnější prezentovat otázku stavby a celkově i potřeby jaderné energetiky jako otázku ryze odbornou a držet ji v maximální možné míře mimo oblast politiky.

Další závěr lze udělat směrem k ekologickým organizacím a k novinářskému světu – leckdy je lepší odolat svůdné kráse dezinterpretace a držet se raději faktů.