V posledních dnech nabrala vládní či celoevropská diskuse nad řešením vysokých cen na obrátkách s cílem zamezit jejich dalšímu výraznému nárůstu. U nás se vláda nakonec rozhodla pro domácnosti ceny energií zastropovat.
Ze srpnových dat harmonizované inflace vyplývá, že průměrný meziroční růst cen energií pro koncové spotřebitele činil za všech 27 zemí Evropské unie 38,3 procenta, za eurozónu to bylo 39,6 procenta. My v Česku jsme v letošním srpnu platili oproti tomu loňskému o 40,4 procenta více.
V podstatě tak u nás energie zdražovaly průměrným evropským tempem. Ve čtrnácti evropských zemích rostly jejich ceny rychleji, než u nás. Přesto při pohledu na celkovou inflaci ji máme čtvrtou nejvyšší v Evropě. A tu jádrovou, tedy bez cen potravin a energií, dokonce nejvyšší.
Je tedy na místě otázka, zda zastropování cen energií skutečně povede ke snížení inflace? Ano, u cen energií, které tak již nebudou moci po dobu cenových stropů dále výrazně růst, a hovoří se zhruba o dvou letech, to z meziročního pohledu bude dynamiku energetické složky ve spotřebním koši postupně snižovat k nule. Co ale zbytek spotřebního koše?
Tady jde o kruciální otázku, z čeho bude stát cenové stropy financovat? Skutečně se podaří veškeré dodatečné výdaje vykompenzovat válečnou daní a prostředky ze státních podniků? O tom mám poměrně značné pochybnosti. A jakékoliv prohloubení schodku a financování na dluh bude, stejně jako tomu bylo při fiskální expanzi v roce 2021, proinflační.
Krátkodobě tedy z pohledu inflace může cenový strop pomoci, z dlouhodobější perspektivy ale vnímáme riziko, že inflace bude na vyšší úrovni déle. A z pohledu centrální banky toto samotné implikuje, že úrokové sazby netřeba zvyšovat. Ovšem ani s jejich snižováním to v příštím roce tak horké nebude.
Autor je hlavní ekonom Komerční banky
(Redakčně upraveno)
