Zhruba 45 tisíc restituentů ještě čeká na vyřízení svých pozemkových nároků. Šestadvacet let po revoluci. Proč to tak je? Kde je problém?
To je velmi dobrá otázka, i my si ji klademe. Jak je možné, že za čtvrt století od zákonného založení restitučních nároků nejsou tyto v souladu se zákonem vypořádány? Na nás působí přístup strany povinné, tedy státu zastoupeného Státním pozemkovým úřadem, jako souhrn obstrukcí směřujících spíše k tomu nároky nevypořádat než naopak. To lze doložit vícero argumenty.

Původně však vracení majetku probíhalo docela rychle…
Je zjevné, že v době přijímání restitučních zákonů byla jiná atmosféra a byla zde snaha křivdy minulého režimu napravit. S ohledem na plynutí času se tato „euforie“ postupně vytratila a na restituce se „zapomnělo“. Na vypořádání svého nároku na náhradní pozemky čeká 45 tisíc oprávněných osob, kolik osob nemá vypořádáno správní řízení o odňatých pozemcích, není známo.

Jaké jsou příčiny současného stavu? Vypadá to, jako by politická vůle dořešit restituce vymizela…
Přesně tak. Desítky tisíc původních majitelů půdy zažívají více než čtvrt století průtahů. Tato léta, kdy se dotčení lidé snažili domoci spravedlnosti, provázely četné komplikace. Vyčnívá zde liknavost úřadů, změny právních předpisů, nesprávné oceňování majetku. Důsledkem průtahů vznikly nerovnosti a emoce v rodinách. Lidé zažívali a stále zažívají pocit bezmoci a pokračujícího bezpráví. Mnozí rezignovali, někteří to odnesli zdravotně.
Nyní stát, navzdory svým přetrvávajícím závazkům, v co největší tichosti zavedl restituční tečku. Rozhodl se, že bude konec. Že se zbaví odpovědnosti. Za půl roku, tedy od 1. července 2018, už původní majitelé půdy ani jejich dědici nemají mít na vrácení pozemků nárok. Nejenže tedy nemají být napraveny křivdy, které lidem způsobil minulý režim. Vzniknou křivdy nové.

Od poloviny roku 2018 už tedy nebudou pozemkoví restituenti dostávat zpět ani své ani náhradní pozemky, ale pouze peněžní kompenzaci. Považujete to za dobré řešení?
Považuji to za zcela absurdní a v absolutním rozporu s původním smyslem restitučních zákonů: Co bylo ukradeno, má být vráceno. To byla hlavní myšlenka a účel těchto zákonů. V případě pozemkových restitucí je primárním řešením vrácení pozemků, nebo vydání pozemků náhradních. Finanční náhrada byla pro oprávněné osoby až druhou alternativou, smyslem tedy bylo navrácení půdy či převod půdy náhradní. Teprve jako třetí varianta připadalo v úvahu vyřešení nároku oprávněné osoby formou finanční náhrady. V případě restituční tečky se pak tato možnost stává jediným možným řešením. Původní princip restitučních zákonů je tak zcela popřen.

Je výše vyplácených náhrad odpovídající, když vychází z cen roku 1991?
Ne, výše náhrad rozhodně není optimální, a to především s ohledem na uplynutý čas a s přihlédnutím k dalším úskalím, kterými si původní majitelé anebo jejich děti museli v mezičase projít. To se ostatně nedávno objevilo i v nálezu Ústavního soudu.

Jak se náhrada vůbec vypočítává?
Vzorec výpočtu náhrady je dán aplikací zákona o půdě, kdy tento vzorec by v případě restituční tečky byl neměnný, a oprávněným osobám by nezbývalo nic jiného, než se buďto spokojit s výší určenou Státním pozemkovým úřadem, tedy s hodnotou vycházející z cen roku 1991, která se již mnohokrát v minulosti ukázala chybnou, nebo vést další vleklé spory o výši náhrady, na kterou mají právo. Je zde více aspektů, včetně potřeby rozlišovat mezi oceněním nároku pro účely vydání náhradního pozemku a oceněním pro finanční kompenzace.

Jak by měl, podle vás, stát postupovat?
Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby stát jako dlužník dostál svému závazku a vypořádal se spravedlivě s oprávněními osobami a vrátil jim to, co odebral. Naplnil by tím smysl původního zákona a bylo by to pro něj levnější. I kdyby neměla být restituční tečka zrušena, je třeba ji alespoň posunout tak, aby nevznikla nerovnost mezi oprávněnými osobami a s tím spojené nové křivdy.

Říkáte, že stát by měl vracet hlavně půdu. Má jí ale dostatek? Není výplata peněz schůdnějším řešením?
Nejde jen o to, že restituce formou vydání náhradních pozemků in natura je nejslušnějším postupem vůči samotným restituentům. Jde i o to, že si, dle mého názoru, nikdo na straně státu nespočítal, o kolik se v případě aplikace restituční tečky navýší požadavky na objem finančních prostředků rozpočtovaných pro účely finančního vypořádání zbývajících oprávněných osob. Zatímco stát disponuje dostatečným množstvím pozemků vhodných pro náhradní restituce, prostředků finančních se většinou nedostává za každé situace.

Založení Spolku pro ochranu zájmů restituentů byl váš nápad?
Spolek pro ochranu zájmů restituentů vznikl na základě iniciativy rodiny Hlaváčovy, která se jako jedna z mnoha ucházela o navrácení odňatých pozemků. Dá se tedy říci, že je to platforma zřízená restituenty pro restituenty. Usilujeme také o seznámení široké veřejnosti s restituční tečkou a s následky které tento předpis bude mít na zbývající restituenty, ale i na všechny daňové poplatníky.
V neposlední řadě lidem nabízíme pomocnou ruku, protože žadatele o satisfakci tlačí čas.

Dá se tedy říci, že spojujete síly v osvětě a lobbingu proti „restituční tečce?“
To je poměrně přesné vyjádření. Cílem skutečně je spojit síly v boji proti úřednímu šimlu. Oprávněným žadatelům v jejich cestě za náhradními pozemky pomáháme i prakticky. Obracejí se na nás o radu. Konkrétní případ analyzujeme, navrhneme další postup. Pomůžeme s vyřízením jednotlivých nároků po administrativní i odborné stránce. Navíc je tu možnost propojení na právní experty, kteří se na oblast restitucí specializují. Takoví právníci neplýtvají časem klienta tím, že si danou problematiku „budou nejprve muset zdlouhavě nastudovat“. Právě naopak. Do kauzy přinášejí osvědčené know-how a zkušenosti. Zásadně se tím zvyšuje šance na úspěch.