Co je „škola chůze“ a komu je určena?
Je to program, do kterého jsou zahrnuti velmi různorodí pacienti. Na jedné straně ti starší, kteří utrpěli ztrátu končetiny následkem civilizačních chorob, zejména diabetu, na druhé straně obvykle mladší ročníky, u nichž došlo k amputaci následkem úrazu. Mezi tím se objevují pacienti, kteří prodělali například nádorové onemocnění nebo meningokokovou infekci. Obojí může vést ke ztrátě končetin.
Léčil se u nás třeba strojvedoucí Pendolina, které se u Studénky střetlo s kamionem uvízlým na kolejích. Přišel o obě dolní končetiny.
Mezi těmi, kdo přicházejí po úrazech, je i významná skupina motorkářů. Není přitom pravda, že by se všichni stali obětmi nehod, které způsobili sami riskantní jízdou. Často nesou vinu řidiči automobilů, kteří nebyli dostatečně ohleduplní k ostatním účastníkům silničního provozu.
Setkala jsem se třeba s paní, která přišla o nohu poté, co jela na motorce s manželem a smetlo je auto. Dalšího motorkáře natlačilo auto v zatáčce na svodidla – a ta jsou ostrá…
Jen za loňský rok prošlo naší školou chůze na 20 takových pacientů.

Jak se k vám tito pacienti dostávají?
Měli by je k nám směrovat ošetřující lékaři z nemocnic, kam se po úrazech dostávají a kde jim medicínská péče často zachrání život. V praxi to ale příliš nefunguje.
Většinou se o možnostech další léčby a rehabilitace dovědí, až když začnou řešit náhradu amputované končetiny s některým protetickým pracovištěm. Mnohdy si prostě pacienti při jejich návštěvě mezi sebou vyměňují zkušenosti.
V poslední době se sami snažíme kontaktovat nemocnice, zejména ty okresní a krajské, a o těchto možnostech je informujeme.

Co se děje s lidmi, kteří nemají to štěstí, aby je někdo včas nasměroval na specializované rehabilitační pracoviště?
Většinou zůstávají doma. V lepším případě jsou odkázáni na vozík, v horším jsou z nich ležící pacienti.

Jaký to má vliv na jejich psychiku?
Mnozí propadají beznaději. I když se pak podaří končetinu nahradit a my jim pomůžeme naučit se ji co nejlépe využívat, psychické problémy přetrvávají. Nějaká forma psychoterapie je určitě vhodná pro všechny.
Mladším pacientům nejvíc pomáhá, když se začnou věnovat nějaké sportovní aktivitě. Mnohdy začnou sportovat i lidé, kteří na to dřív ani nepomysleli.
Někteří dokonce mluví o tom, že „díky“ handicapu poznali věci, které jako zdraví nezažili.

Existuje v protetice něco obdobného, jako u brýlí – tedy jeden základní model „na pokladnu“, ostatní s nemalým doplatkem?
V tom je naštěstí systém nastaven velmi vstřícně. Nestane se, že by někdo nedostal šanci získat kvalitní náhradu končetiny jen proto, že na ni nemá.
Protetická práce je přitom nákladná, protože se vždy jedná o výrobu originálu. I když základní součásti jsou unifikované, vždy je třeba uzpůsobit celek konkrétnímu pacientovi.
Spíš je třeba posoudit, k jakému účelu bude protéza sloužit, respektive jaký život pacient pravděpodobně dál povede. Jinou protézu bude potřebovat člověk v produktivním věku, který se chce podle možností vrátit k dřívějšímu způsobu života a navíc začal s některým sportem, jinou senior, pro něhož je prioritou zvládnout především běžné každodenní sebeobslužné úkony.
Obecně platí, že protéza opřená v koutě nikomu nepomůže.
Dlouhodobě máme v péči například pacientku, která přišla o obě nohy následkem meningokokové infekce. Už delší dobu používá bionické protézy zhruba za 1,5 milionu korun. Stále se ale ještě učí používat je optimálním způsobem.

Po jakých dalších úrazech k vám pacienti přicházejí?
Měli jsme tu například pacienty po pádu ze žebříku nebo nadýchání chloru z bazénu.
Často se ale lékařům podaří nohu zachránit, třeba po komplikovaných zlomeninách, jenže pacient se stejně bez odborné pomoci nedokáže samostatně pohybovat. I tady je nezbytná kvalitní práce fyzioterapeuta. Lidské ruce prostě stále nedokáží nahradit ani sebedokonalejší přístroje.

Říká se, že intenzivně rehabilitovat má smysl, dokud pacient dělá pokroky. Držíte se toho i vy?
Zpočátku bývají pacienti velmi aktivní, snaží se, ale časem upadají do stereotypu, poleví v úsilí. Maximum je tak půl roku. Někdy má proto smysl rehabilitační péči na čas přerušit a pak zopakovat.
Navíc o mnohaměsíční pobyt na klinice nestojí ani sami pacienti, chtějí se vrátit do domácího prostředí. A to má smysl nejen kvůli jejich psychice. U nás je totiž o ně všestranně postaráno, kromě rehabilitace nemusí řešit vlastně nic dalšího. Když se pak zapojí do provozu domácnosti, je všechno jinak. Zjistí tak mimo jiné, na čem by měli ještě zapracovat, v čem se musí zlepšit, aby dokázali co nejlépe fungovat i mimo kliniku. Třeba se vrátit do práce.

Když od vás pacienti po rehabilitaci odcházejí domů, dostanou nějaká doporučení, jak upravit okolní prostředí, aby se jim v něm lépe pohybovalo a žilo?
O to se starají naše ergoterapeutky. Existuje spousta kompenzačních pomůcek, které se dají koupit a nejsou nijak nákladné, navíc na ně rovněž přispívá pojišťovna. Dokud je ale člověk zdravý, neví o nich.