Zatímco totiž 1. května 2004, kdy Česko do EU vstupovalo, mělo podle Fitche celkem 100 procent členských zemí eurozóny, včetně Řecka, lepší rating, po pátečním zhoršení ratingu Francie už je to jen 25 procent. Už jen čtvrtina zemí eurozóny má lepší rating než Česká republika. Jde o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko a Finsko.
Německo, Nizozemsko a Lucembursko pak představují jediné tři země eurozóny, jimž se rating dle Fitche od roku 2004 nezhoršil. Zůstává v jejich případě stejný, totiž nejlepší možný, vyjádřený známkou „AAA“. Všem ostatním členským zemím eurozóny se ale od té doby rating zhoršil.
Což odráží zejména jejich postupně narůstající veřejné zadlužení, které není kompenzováno dostatečným ekonomickým růstem. Vyvstává tak legitimní otázka, zda se euro na tomto nepříznivém vývoji nepodílí. Podle řady jeho kritiků totiž prospívá hlavně Německu, jedné z mála zemí, jíž se rating nezhoršil, zatímco drtivě většině ostatních zemí eurozóny škodí.
Vysoce produktivní německá ekonomika, předně její vývozci, má totiž těžit z toho, že je euro o něco slabší, než by byla marka, což činí německý export ve světě konkurenceschopnějším. Zato ovšem pro řadu dalších zemí eurozóny má být euro až příliš silné, což jejich konkurenceschopnost podvazuje. To se týká zejména tzv. jižního křídla eurozóny, tedy Itálie, Řecka či Portugalska, ale částečně i Francie.
Když Česko vstupovalo do EU, tedy 1. května 2004, měl jeho dluh, resp. schopnost jej splácet, v očích agentury Fitch hodnocení „A-„. Česko tak vykazovalo hodnocení, které bylo celých šest stupňů pod uvedeným nejlepším hodnocením „AAA“.
S výjimkou Itálie, Portugalska, Belgie a Řecka měly tehdy všechny země eurozóny nejlepší hodnocení „AAA“. Itálie, Portugalsko a Belgie tehdy vykazovaly hodnocení „AA“, o dva stupně nižší, než je „AAA“. Řecko pak mělo v rámci eurozóny nejhorší rating, „A+“, tedy čtyři stupně pod „německým“ hodnocením „AAA´“.
Pokud bychom tyto ratingy měli převést pro názornější uchopení na známky jako ve škole, pak osm zemí z celkem dvanácti, které 1. května 2004 eurozónu tvořily, mělo jedničku, tři dvojku a pouze jedna, Řecko, trojku. Česko tehdy bylo „čtyřkařem“.
Vstup do eurozóny, k němuž se tehdy zavázalo, pokud by k němu tehdy také došlo, by tak pro něj značil vstup do elitního klubu. Průměrná známka v eurozóně činila totiž tehdy 1-. Dnes je tomu radikálně jinak.
Zatímco totiž Česku se rating dle Fitche od roku 2004 zlepšil, ze známky „4“ se vytáhlo na „2-„, tj. na hodnocení „AA-„, známka tehdejších zemí eurozóny se většinou zhoršila, u tří z nich zůstala stejná. Průměrná známka v eurozóně se tak nyní blíží „3-„. To není známka, kterou by vykazoval celek, jenž má ambici říkat si elitní klub.
Jednoduše řečeno, v roce 2004 se Česko coby tehdejší „čtyřkař“ zavázalo vstoupit do klubu „jedničkářů“. Dnes je z Česka „dvojkař“ a vstup do eurozóny by pro něj byl vstupem v průměru mezi „horší trojkaře“. Zatímco rating Česka se totiž stále postupně zlepšuje, rating eurozóny jako celku jde citelně dolů.
Demonstruje to opět případ Francie, druhé největší ekonomiky eurozóny. Vzhledem tempu, jakým tempem se Francii v posledních zhruba dvaceti letech rating zhoršuje a k tomu, že se Česku v téže době o něco zlepšil, nelze vyloučit, že ji Česko už celkem brzy bude svým ratingem překonávat. Z Francie může být i „trojkař“.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
Ilustrační foto: Depositphotos.com
