Problémem však jsou velmi nízké kvóty v rámci vládních programů pracovní migrace a zdlouhavý proces vyřizování víz a pracovních povolení. Namísto tří měsíců, které byly standardem v případě zaměstnanců z Ukrajiny, je potřeba počítat s šesti až devíti měsíci.
Výroba, logistika a stavebnictví jsou obory, které nedostatkem pracovníků z Ukrajiny trpí asi nejvíce. Lokálními uchazeči nejsou schopny obsadit zejména místa svářečů, slévačů, kovoobráběčů, strojních zámečníků, elektrikářů, CNC operátorů a seřizovačů.
Právě touto kvalifikací disponují v hojném počtu Filipínci, kteří platí za oblíbené pracovníky napříč celým světem. Běžně pracují v USA a v Kanadě a stále větší zájem o ně hlásí téměř všechny evropské trhy.
Zatímco v zahraničí pružně změnili náborové strategie a místo na Ukrajině hledají potřebné pracovníky v jiných zemích, v ČR stále platí předválečné kvóty, které trh práce až kriticky limitují. V jasných barvách se nyní ukázalo, že závislost na jednom zdroji, v našem případě na Ukrajině, může být pro ekonomiku doslova devastující, a vláda by tudíž měla rychle jednat.
Například kvóta na nábor na Filipínách v rámci programu kvalifikovaný zaměstnanec činí pouhé dva tisíce víz za rok. Pro ukrajinský trh však zůstala na úrovni v současnosti nerealistických 40 tisíc. Podobná situace je i v případě dalších trhů, na které by české firmy s náborovými aktivitami rády cílily, a sice gruzínského, arménského, moldavského a kazašského.
Filipínci jsou pracovní migraci otevření a běžně za prací cestují do celého světa, aby zaopatřili své rodiny. V ČR jich dnes působí zhruba 3 200 a zaměstnavatelé jsou s nimi velmi spokojení. Nejenže jsou nám díky křesťanské tradici kulturně blízcí, ale jako druhý jazyk používají angličtinu, komunikace a integrace do pracovních týmů je tedy snadná.
V ČR si Filipínci vydělají nejméně čtyřikrát více, než ve své vlasti a nezřídka domů posílají půl své mzdy, aby tam za to jejich rodina například postavila dům. Obvykle mají tendenci vracet se domů, nejčastěji po dvou letech.
Výborným zdrojem uchazečů o práci na českém trhu by mohly být i postsovětské republiky, kde by firmy mohly získat tolik žádané pracovníky s technickou kvalifikací. Bohužel ani na zaměstnance z těchto zemí nejsou v tuto chvíli kvóty dostatečné, aktuálně jde o tisíc míst na Moldavsko a pět set na Kazachstán.
Ostatní země nejsou do programu ekonomické migrace zahrnuty vůbec, a ročně se k nám proto dostanou pouze desítky lidí na základě losování. Český trh by přitom dokázal z těchto zemí přijmout desítky tisíc lidí, kteří jsou nám kulturně blízcí a s jejichž integrací do zdejšího pracovního prostředí máme velmi dobré zkušenosti.
Kromě kvót samotných je problémem i zdlouhavý administrativní proces. Celý koncept řízení ekonomické migrace v ČR je hodně zastaralý a paternalistický. Zatímco například už i v Polsku se většina dokumentů zasílá v elektronické podobě, v ČR si musíme vystačit s poštou a úředně ověřenými dokumenty.
Tento systém za posledních deset let nezaznamenal větší změny a celý proces dokáže zbrzdit o celé měsíce. Digitalizace by trhu tak silně opřenému o zahraniční nábor, jako je Česká republika, umožnila zkrátit čas potřebný na vyřizování potřebných dokumentů a víz o více než polovinu.
Autor je manažer mezinárodního náboru společnosti Grafton Recruitment
(Redakčně upraveno)
Firmy by především měly zaměstnat české občany za mzdu, ze které je možné tady žít.
Jeden podnik tady na východě republiky už zkoušel filipínce. Prostě to nešlo.