„Znali jsme se s Petrou někdy od deseti. Jenže to, jak mi mobil vzal, kamarádku dodnes nechápu. Samozřejmě, také mám mobil, ale tohle…,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletá zdravotnice Jana z Prahy. Loni v létě spolu obě kamarádky vyrazili k moři.
„Moc jsem se těšila, jenže Petra byla pořád v mobilu. Ani třeba den dva nešla na pláž, jen k bazénu pro drink. Pořád v tom ležela. Občas si udělala selfíčko s vyšpulenou pusou a drinkem nebo se nechala vyfotit s barmanem, vypadalo to děsně romanticky, ale vlastně tam duchem nebyla,“ popisuje Jana.
Po pěti dnech to už nevydržela a kamarádce řekla, že by mohli na výlet, pronajmout si člun, a mobily nechat doma. A byl z toho oheň na střeše.
„Tak jsem jela sama. Bez ní mi najednou bylo líp. Po návratu jsem jí jen tak, z legrace, rukou mihla přes obrazovku jejího mobilu, když do něho zírala. Její reakce mi vyrazila dech. Křičela, že se lidi otáčeli, že jí nebudu makat na její mobil. Od té doby už spolu nemluvíme. Je to smutný,“ uzavírá Jana.
Janina kamarádka očividně trpí nomofobií (no-mobil-phone – pozn. red.). Takto postižení lidé mají neustálé obavy, že nebudou mít signál, že se jim vybije baterie, nebo že mobil někde ztratí. Některé zdroje uvádějí, že touto psychickou poruchou trpí více než polovina uživatelů mobilů. Když nemají mobil nebo signál, trpí úzkostmi, nevědí, jak se „zabavit“, co vlastně dělat, připadají si prázdní, nemohou se soustředit.
Lidé, kteří jsou na mobilu závislí, mají v mozku vyšší hladinu aminokyseliny, která zhoršuje náladu a koncentraci (GABA). Této látky mají v mozku – podle zjištění vědců z Korejské univerzity v Soulu – výrazně vyšší hladinu právě lidé, kteří jsou závislí na mobilu.
Nepřekvapí proto ani hojně citovaná studie společnosti Pew Research Center, která už před deseti lety uváděla, že téměř polovina dospělých z USA přiznává, že při jízdě čte nebo zasílá textovou zprávu. Nejhůře jsou na tom mileniálové. A tak je to i u nás, není třeba na to studii, stačí se dívat ve městech na řidiče, co v autech dělají.
Kdo si uvědomí, že je otrokem sítí v té malé krabičce, naordinuje si brzdu, říkají tomu digitální detox. Prostě mobil v jasné časy, hlavně na noc ho člověk vypíná a reguluje si, kolikrát denně ho vezme do ruky. Minimálně tři hodiny před spaním jej vůbec nepoužívá a na některé aktivity, třeba venčení psa, si ho nebere vůbec.
Důležité věci, týkající se třeba vztahů a emocí, nevyjadřuje emotikony a palbou krátkých textových (povrchních) zpráv, ale pomocí SMS se spíše jen domluví, kdy a kde se s dotyčným sejde.
Jak prosté, i když pro řadu z nás už nikoliv.
Ale fuj! Co si to takhle po sobě přečíst? 🙁